Názory a komentáře

Když Zlatonosné pobřeží vyhlásilo v roce 1957 nezávislost, bylo první zemí v subsaharské Africe, která se vymanila z područí Velké Británie a jako taková se stala symbolem pro všechny Afričany. Kwame Nkrumah coby prezident nově vzniklé Ghany sundal portrét královny Alžběty II., na jeho místo pověsil Lenina a zbytku Afriky vzkázal, že se musí sjednotit. Nestalo se a západoafrická země, jejíž ekonomika je založena na zlatě a kakau, je dnes výrazně ovlivňována Číňany, kteří si tady budují vlastní městečka.

Není to tak dávno, co bývalá vláda premiéra Petra Fialy představila návrh zákona o státním rozpočtu pro rok 2026, který byl hojně kritizován odbornou veřejností (mimo jiné) za to, že součástí tohoto návrhu nebyl rovněž rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury, pročež byl návrh celkově považován jako předložený v rozporu se zákonem. Tímto tématem jsem se v dřívějším článku zabýval. Uplynulo pouze pár měsíců a odborná kritika se vrátila, tentokrát ovšem již vůči nové vládě premiéra Andreje Babiše a za jiný „prohřešek“. Co je špatně tentokrát?

„Zemědělství vnímám jako službu krajině i lidem – s respektem k přírodě, zvířatům a tradici.“ – Slova Martina Nejdla, jenž sice studoval zpěv, stal se členem Opery Plzeňského divadla a chtěl se věnovat vážné hudbě, ale nakonec se ujal navráceného zemědělského majetku po předcích. Od roku 2013 hospodaří s rodinou na statku Zbyslav, vzdáleném čtyři kilometry od města Plánice. Jeho krédem jsou slova Benjamina Franklina: „Svoboda je nerozlučně spjata s odpovědností.“ Na přibližně osmdesáti hektarech zemědělských pozemků se věnuje zejména chovu čistokrevného plemene skotu aberdeen angus.

Dlouhodobě slýcháváme od ekonomů, že je pro současnou generaci lidí od 20 do 40 let nesmírně důležité, aby si začali včas a v dostatečné míře spořit prostředky na období jejich postproduktivního věku. Drtivá většina z této věkové kategorie si nějakým způsobem skutečně šetří a cítí se tak zajištěni na dobu, kdy již nebudou mít příjem z pracovního procesu, čímž de facto reflektují současnou negativní demografickou situaci a s tím spojené budoucí problémy českého důchodového systému. Jenže jak se ukazuje, ne všechny způsoby šetření jsou skutečně výhodné pro ty, kdo si šetří.

Vážení čtenáři, po pár měsících prožitých ve Spojených státech amerických, provázených mojí snahou pochopit odlišnou mentalitu, jsem došel k závěru, že sociální stát jakožto výdobytek většiny evropských zemí má i druhou stránku, kterou si lidé, kteří v něm žijí od narození, ne vždy uvědomují.

Gabonské město Lambaréné ležící u jezera obklopuje džungle, která sem na začátku 20. století přilákala francouzského lékaře, teologa a muzikologa Alberta Schweitzera, jenž tady, jen pár stupňů pod rovníkem, založil věhlasnou nemocnici. Areál obklopený všudypřítomným pralesem se stal doslova poslední záchranou nejen pro všechny místní trpící malárií, tyfem či leprou, ale také poprvé do nitra džungle přinesl sofistikovanou evropskou zubní či pediatrickou péči, díky níž se výrazně zvýšila kvalita života všem, jež do nemocnice byli schopni fyzicky dojít. V roce 1968 se Lambaréné stalo cílem československé studentské expedice, vezoucí z Prahy zdravotnické vybavení, což jí zajistilo čestné místo na cestovatelské mapě. O této československé stopě však na místě nikdo neví a to, co my považujeme za legendární odkaz, vzbuzuje na místě spíše údiv, překvapení a vlastně nezájem.

Ve vztahu k české justici se krom „mediálně šťavnatých“ kauz řeší v poslední době více „normálních“ témat – zejména zvyšování platů nesoudcovského personálu a v posledních týdnech především nápad nového ministra spravedlnosti na zeštíhlení soudní soustavy v podobě rušení (některých) okresních soudů. Jedná se o dobrý nápad sledující úspory nebo toto opatření přinese více problémů než užitku?

Nad Pacifikem, dlužno dodat. Show je to velkolepá, dává se každý den a po každé je jiná i stejná. Po čtvrté odpolední už je slunce dost nízko, aby se svět budil z letargie. Děti jdou zase do školy (první kolo měly ráno od sedmi do deseti), leckdo zamíří na pláž. Tam někde, kam nedohlédneš, je Japonsko. Za zády strmě zelené hory, přes které přetéká pára, a palmy, ze kterých sem tam spadne ořech. Pláž je velmi velmi dlouhá, první vlna se láme daleko, se syčením se žene hnědobílá směs pěny a písku.

Daňová soustava každé země je páteří jejího ekonomického fungování z rozpočtového prizmatu, neboť státy nemají jiné příjmy (pomineme-li obdobná plnění jako má Česká republika jakožto členský stát Evropské unie), než jsou právě daně a platby podobného charakteru (např. cla a pojistné). Nastavení daňové soustavy, tzn. co a jakou mírou se daní, je proto naprosto zásadní z hlediska dlouhodobého prosperování dané země. Pojďme se podívat na českou daňovou soustavu a její bolavá místa.

Je to už více než čtrnáct dní, co uplynulo od kongresu ODS, který se konal v hotelu Clarion v pražských Vysočanech. Většina emocí již odezněla a všichni komentátoři, politologové, politici i novináři jeho průběh a výsledky rozebrali a zhodnotili. Avšak nedostatek jejich pochopení pro skutečný význam kongresu mě nutí napsat ještě jedno ohlédnutí za touto událostí.

Každý zná legendárního „Mirečka from Bujumbura“, studenta medicíny ze série o „Básnících“, který se stal doslova ztělesněním Afričana v socialistickém Československu. Možná však ale překvapí fakt, že Mireček vůbec nebyl z burundské Bujumbury, nýbrž z Republiky Kongo, do které se v 90. let vrátil a kde dodnes žije ve třetím největším městě – Dolisie – ležícím na půli cesty mezi Brazzaville a Pointe-Noire a že byl do „Básníků“ obsazen coby neherec. Československo bylo doslova plné podobných studentů různého věku, jejichž úkolem bylo vzdělávat se v duchu socialismu a po návratu do své vlasti šířit myšlenky dělnického hnutí napříč kontinentem. Nepovedlo se to a v dnešních padesátnících až sedmdesátnících zbyla pochopitelná hořkost z návratu zpět do Afriky.

Dvacátá léta současného století jsou pro mezinárodní obchod a finanční trhy obdobím na výsost dynamickým, neboť ve vteřinách mizí v nenávratnu finanční prostředky v řádech bilionů korun či se náklady, které se propisují do konečných cen zboží a služeb, mění co do výše o desítky procent ze dne na den, někdy doslova z hodiny na hodinu. Čím jsou tyto výkyvy způsobeny a kde můžeme vidět jejich projevy?

Naši vládní činitelé tvrdí, že nedělní demonstrace 1. února na podporu prezidenta Petra Pavla, jíž se v Praze zúčastnilo vícer než osmdesát tisíc demonstrantů, byla odvetou politické opozice za prohrané volby. Blahosklonně uznali, že to k demokracii patří – takže budiž, demonstrujte si, nic se neděje. Pokud to vládní činitelé myslí vážně, pak lžou sami sobě. Demonstrace na podporu prezidenta Petra Pavla, kterou pořádalo Milion chvilek pro demokracii, byla občanským postojem a projevem občanského nesouhlasu se způsoby, jimiž vláda začíná vládnout, například vydíráním prezidenta. Pan Macinka, místopředseda vlády a ministr zahraničí, to však obhajuje jako „standardní politický nátlak“. Jak nebezpečné: Pak by například rodič mohl podobně „standardním občanským nátlakem“ nutit učitele, aby dal jeho dítěti lepší známku, jinak jim rodič – referent stavebního odboru nevydá stavební povolení.

V minulém článku jsem se zabýval teorií a vyjasnění pletení některých pojmů s dojmy ohledně platů a mezd. Nabízím nyní druhou část, kdy tématem je minimální a zaručená mzda spolu s nekorektním operováním ohledně nominálního růstu platů a mezd.

Západokamerunský region Ambazonie patří posledních 10 let k nejproblematičtějším územím v celé Africe, a přesto se o něm toho ví docela málo. Příčinnou je nejspíše to, že kamerunsko-nigerijská hranice, u které Ambazonie leží, není z globálního pohledu příliš zajímavá a pozornost se soustředí na sousední oblasti Nigérie, kde tu a tam řádí známé Boko Haram. Přesto si Ambazonie zasluhuje pozornost už proto, že průjezd skrze její území je možný jen ve vojenském konvoji.

Mzda, plat, příjem, výdělek. Různá pojmenování pro nedílnou součást našeho (ekonomického) života. Od výše těchto částek se odvíjí naše životní úroveň, tj. jde o ukazatele toho, jestli se máme – jako jednotlivci, ale rovněž jako větší sociální celky (partneři, rodina, zaměstnanci, obyvatelstvo města, kraje nebo celé země) – dobře nebo špatně. Přesto, že jde o zcela zásadní a základní mikroekonomický ukazatel, tak se ve veřejném mediálním prostoru neustále zaměňují pojmy či se tyto manipulativně vykládají. Pojďme do toho vnést trochu světla.

Jsem z generace těch nemožných, kteří se nenarodili s internetem. Nepatřím však do kategorie odpíračů, to ani omylem. Je to sice kategorie docela důstojná a při troše soucitného vhledu ospravedlnitelná, nikoliv však praktická. Má své historické předchůdce; jejich literárním představitelem (pro nás zbylé, kteří ještě čteme knihy), zůstává pan Forsyte (John Galsworthy: Sága rodu Forsytů), který kategoricky odmítal, aby byl do jeho sídla zaveden telefon: „Copak si někdo myslí, že si na mě může jen tak zazvonit?”

Na téma odhadů vývoje světové populace bylo napsáno mnoho, neboť zdroje naší planety nejsou neomezené a téma přelidnění rezonuje společností již několik desetiletí. Jak vypadá situace lidstva na počátku roku 2026 a co můžeme očekávat do budoucna?

Pay gap (též gender pay gap) neboli v doslovném překladu „platová mezera“ je situace na pracovním trhu, kdy ženy berou na srovnatelných pracovních pozicích se srovnatelnou kvalifikací a praxí průměrně menší plat či mzdu než jejich mužské protějšky. Tato rozdílnost v příjmech (odtud pay gap) je tedy podmíněně dána toliko pohlavím (odtud gender), nikoli erudicí či schopnostmi konkrétního pracovníka, resp. pracovnice.

Odhadem 22milionový Lagos je více než jenom ekonomickým centrem více jak 250 milionové Nigérie, která je největším producentem ropy v Africe. Lagos, ležící na pobřeží blízko hranic s Beninem, je světem, jaký jsem nikde v Africe doposud neviděla a dost pochybuji, že něco srovnatelné ještě kdy zažiji. Ztělesněním až krutých sociálních rozdílů největší africké metropole jsou dvě místa, a sice Victoria Island obývaný bělochy, Číňany a extrémně bohatými Nigerijci a Makoko, ležící doslova na dohled proskleným budovám, které je největším plovoucím slumem světa.

České centrum Mezinárodního PEN klubu, které je součástí  Sítě k ochraně demokracie, se připojilo k její výzvě ohledně obavy z nově formulovaného přístupu státu k občanské společnosti a k nevládním neziskovým organizacím.  Vyplynulo to z Programového prohlášení vlády, v němž obecně prospěšné organizace již nejsou vnímány jako partner demokratické vlády při zajišťování veřejných služeb a demokratické kontroly, ale jako potenciální rizikový aktér, který má být nově podroben selektivním a nadstandardním povinnostem.  V prohlášení Sítě k ochraně demokracie se píše: „Navrhovaná opatření – včetně zavedení vágního pojmu „politické neziskové organizace“, povinného označování zahraničního financování či hrozby plošného omezování veřejné podpory – vytvářejí prostředí právní nejistoty, stigmatizace a nerovného zacházení. Tato opatření mohou významně oslabit fungování organizací, které dlouhodobě doplňují nebo nahrazují stát v oblasti sociálních, zdravotních, vzdělávacích, environmentálních či protikorupčních služeb a na jejichž činnosti je závislá značná část obyvatel.“

Asi není na světě téma, které by tolik rozdělovalo přátele, kolegy, dokonce celé rodiny, jako je fenomén globálního oteplování. Jedni věří tomu, že průměrná teplota na naší planetě je dlouhodobě na rostoucí trajektorii, že příčinou je lidská činnost a dopady toho už můžeme pozorovat. Druzí naopak tvrdí, že se jedná o hysterii, paniku, že člověk v tomto směru naši planetu nikterak neovlivňuje a za celou věcí vidí lobbing klimatických skupin. Pojďme proti pocitům a emocím postavit tvrdá čísla.

Asistovaná sebevražda neboli eutanazie je emočně výbušné téma, protože se niterně dotýká toho nejcitlivějšího v našem životě – smrti. Po dlouhá léta se v České republice vede, možná lehce zbytečně vyhrocená, debata o tom, zda tento institut, který patří ve světě k výjimečným, zavést i do českého právního řádu či zda jej en bloc odmítnout jako něco (nejen) morálně nepřijatelného.

Když 26.12.2025 Izrael oznámil, že uznává nezávislost Somalilandu, většina běžných lidí tuto informaci nezachytila nejen kvůli vánočním oslavám, ale především proto, že vůbec netuší, že podobná entita existuje. K moři se sem nejezdí, starověké jeskynní malby znají jen skuteční fajnšmekři a evokované spojení se Somálskem, jež je už 30 let symbolem zmaru, nestability, hladomoru a uprchlické vlny (což je všechno pravda), nevyvolává zrovna pozitivní obrázek. A přesto je Somaliland něčím úplně jiným než Somálsko, které je zmítané násilím a z něhož mají obavu i sousední země.

Leden je všední měsíc, musíme uvažovat prakticky a střízlivě. Pro mě to znamená vstát před úsvitem jako místní; obchody otvírají se slunce východem. Takže pořádné boty, prázdný batoh na záda a hurá do našeho jediného (pěšky dostupného) obchodu. Abych zvládla i návrat s nákupem do kopce, když se do něj slunce opře, váží nejmíň dvojnásob. Jdu pěknou starou cestou, nade mnou opička hop ze stromu na strom a povykuje škuvík! neboli Co sem lezeš? Opička se ptá správně: tudy už nikdo pěšky nechodí a ani chodit nemá.