Po téměř roce se vracím k tématu roztříštěnosti české samosprávy. V loňském roce jsem se věnoval samosprávám na úrovni obcí. Těch má Česká republika více než 6 000 a náklady na jejich „provoz“ dosahují miliard korun ročně. Nyní se zaměřím na vyšší stupeň – na kraje. Těch má Česko v současné době čtrnáct, ale nebylo tomu tak vždy. Jaké zřízení by bylo dle mého mínění nejefektivnější a co vše by se muselo z důvodu změny krajů změnit?
Nynější krajské zřízení čítá čtrnáct, resp. třináct krajů (Jihočeský, Plzeňský, Karlovarský, Ústecký, Středočeský, Liberecký, Pardubický, Moravskoslezský, Jihomoravský a Vysočina). Čtrnáctým krajem je samostatně Praha, která má status města i kraje zároveň. Takto je Česko rozčleněno od roku 2000, kdy vstoupil v účinnost ústavní zákon o vytvoření vyšších územních samosprávných celků.
Historický vývoj byl následující: za První republiky bylo zřízení zemské (Země Česká, Moravská a Slezská), od roku 1949 do současnosti je zřízení krajské, nicméně se během let měnil počet krajů (1949-1960 čtrnáct, 1960-1990 osm, od roku 1997 jich je znovu čtrnáct). Na přelomu tisíciletí došlo ještě k jedné změně – zrušení okresů (byť stále mnoho institucí toto administrativní členění následuje – instituce se slovem „okresní“ v názvu) a byly nahrazeny tzv. ORP (obce s rozšířenou působností).
Dlouhá léta se vedou diskuze, že je potřeba počet krajů snížit. S tím naprosto souhlasím a jako řešení vidím návrat k osmi krajům z let 1960-1990 (Jihočeský, Západočeský, Severočeský, Středočeský, Východočeský, Severomoravský a Jihomoravský). Krajská města by zůstala zachována dle původních krajů (České Budějovice, Plzeň, Ústí nad Labem, Praha, Hradec Králové, Ostrava a Brno), zbytek by tento status ztratil. Úspory na platech všech funkcionářů (hejtmani, náměstci apod.) by byly určitě několik desítek milionů korun.
Zároveň je ale třeba vnímat, kolik institucí by bylo touto změnou ovlivněno, tak namátkou – Krajské ředitelství Policie ČR, Krajská hygienická stanice, Krajská veterinární správa, Krajské ředitelství Hasičského záchranného sboru, Krajská pedagogicko-psychologická poradna, Krajská správa Českého statistického úřadu, krajské soudy, státní zastupitelství, vojenská velitelství. Tyto všechny instituce jsou funkčně a organizačně navázány na současnou podobu krajů, takže u všech těchto entit by se musela reforma promítnout.
Nicméně, je to třeba. Na příkladu Karlovarského kraje lze krásně demonstrovat, že nynější počet krajů není ideální. Karlovarský kraj například nemá žádnou univerzitu, tudíž si sám nevytváří žádnou vysokoškolsky vzdělanou vrstvu obyvatel. Na krajskou nemocnici zase míří kritika, že pro nízký počet pacientů klesá erudice tamních lékařů pro menší praxi. Dálnice D6 stále není dostavěná (byť která v Česku je), pročež není krajské město přímo spojené s hlavním městem. Ostatně samotné krajské město nemá ani 50 tisíc obyvatel, což jej řadí až na 19. místo v republice. Celkově má Karlovarský kraj méně než 300 tisíc obyvatel a je tak suverénně nejméně zalidněný. Zároveň se kraj dlouhodobě potýká s odlivem obyvatel, kteří nemají dostatečné zázemí.
Při sloučení některých krajů by došlo k úsporám personálním, mzdovým i logistickým. Větší územní celky by mohly lépe bránit své zájmy, zároveň by měly k dispozici větší finance. Je třeba tedy vést seriózní, daty podloženou debatu a apriori se nebát změny.
JUDr. Matěj Novák
