Dramatické víkendové události v západoafrickém Mali patří k těm nejdůležitějším minimálně od roku 2022, kdy se vojenská junta v Bamako rozhodla minimalizovat spolupráci se Západem a otevřela svou náruč Rusku. Deklarovaným cílem bylo zajistit v zemi pořádek, což se za čtyři roky nejen že nepovedlo, ale současná bezpečnostní situace je nejhorší od roku 2012, kdy se na severu země o pozornost poprvé přihlásili Tuaregové.
Ačkoliv Sahel vnímáme jako vzdálenou a nezajímavou oblast a matně si ji spojujeme akorát s tradiční trasou rallye Paříž-Dakar, její osud může bezprostředně ovlivňovat situaci v Evropě už proto, že nestabilita v Mali způsobuje nezanedbatelnou migrační vlnu, která nejvíce dopadá na posledního evropského spojence v regionu – Mauretánii. Čím hůře se tedy události v Mali budou vyvíjet, tím je pravděpodobnější, že budeme řešit minimálně jejich následky, s nimiž je pohyb více jak jednoho milionu Malijců žijících mimo hranice vlastního státu spojený.
Pro vysvětlení toho, o co se v Mali v současnosti hraje, se vydejme do roku 2012, kdy na severu země proběhlo docela úspěšné protistátní povstání vedené Tuaregy, označované zjednodušeně jako Berbeři. Nomádský kmen obývající kromě Mali také Niger, Burkinu Faso, Alžírsko či Libyi mluví vlastním jazykem, píše unikátním písmem a jejich poznávacím znamením je modrá barva. Kromě oken a dveří ji můžete vidět na tradičních turbanech doplněných závoji, které v této kultuře nosí spíše muži nežli ženy. Jakožto „modří lidé z pouště“ byli po staletí schopni přežít v mimořádně náročných klimatických podmínkách, kde se živili jako obchodníci ať už s velbloudy, kozami či solí. Jako jedni z mála byli schopni skutečně efektivně kontrolovat karavanní trasy vedoucí napříč nekonečnou Saharou a tím, že ovládali osamělé pouštní křižovatky, si zajistili neomezený přísun finančních prostředků. Tedy do chvíle, než došlo ke vzniku současných států, jejichž noví zástupci sedící v hlavních městech tisíce kilometrů daleko měli potřebu dostat vzpurné a notně militarizované Tuaregy pod kontrolu.
Převrat v roce 2012 měl odstranit vládu a umožnit Tuaregům posílit vlastní pozice na severu státu při hranicích s Alžírskem, k čemuž jim notně pomáhali navrátivší se bojovníci proškolení vojenskými operacemi v tehdy ještě Kaddáfího Libyi. Dobré vojenské schopnosti, vybavení i naprostá neschopnost vlády v Bamako vedly k vyhlášení separatistického státu Azawad na severu Mali, který sice nikdo neuznal, ale současně se tam každý bál. Konečně mizerná bezpečností situace v sousední Mauretánii už v roce 2008 vyhnala pořadatele zmíněné rallye Paříž – Dakar do jižní Ameriky a nestabilita v Mali jen podtrhla smutný fakt, že legendární závod se do Afriky jen tak nevrátí.
Vznik Azawadu byl doprovázen nárůstem islamistických skupin navázaných na Al-Kaidu, které operovaly v celém regionu Sahelu. Právě Mali se stalo jejich centrem, což v době, kdy ještě probíhala válka proti terorismu a vzpomínky na 11. září byly živé, znamenalo, že nikdo nechtěl nechat Mali padnout do rukou jakýchkoliv extrémistů. Do situace se vložila Francie, která se ve spolupráci s NATO rozhodla, že islamisty vyžene. Stalo se tak pouze částečně – islamisté sice vyklidili města jako Timbuktu či Gao, ale namířili si to přímo do hor, kde v poklidu zkonsolidovali síly a čekali na svou příležitost.
Ta přišla ve chvíli, kdy si vláda v Bamako začala myslet, že si se svým vlastním státem poradí sama. Po vojenských převratech se k moci dostala junta, která se rozhodla vyhnat se země všechny západní síly s tím, že jejich přítomnost je nežádoucí. Klasický scénář rychlých evakuací, zavírání ambasád a odvážení cedulek jakožto smutné připomínky končící éry zastihl i Českou republiku, jejíž přítomnost nebyla nadále v zemi vítaná. Naopak doslova s otevřenou náručí byli přivítáni Wagnerovci, žoldácká sebranka pracující za úplatu a navázána na Rusko. Po smrti jejího zakladatele se z nich stala skupina Africa Corps, jejíž název má skutečně evokovat německé expediční vojsko působící v severní Africe během 2. světové války. Podobnost není čistě náhodná. S pomocí ruských vojáků, jež ztratili svého otce, mělo dojít k potlačení islamistů, které tedy svorně nesnášejí všichni, ovšem stejně tak si s nimi nikdo neví rady.
Výsledkem čtyř let spolupráce mezi vojenskou juntou v Bamako a ruskými Africa Corps dostávajícími měsíční výplatu ve výši 3 000 USD na osobu jsou víkendové události, při nichž byl spáchán smrtelný atentát na ministra obrany, patřícího mezi nejvyšší představitele stávajícího režimu. Za koordinovaným útokem stojí spolupráce mezi Tuaregy a islamisty, kteří celkem rychle a efektivně ovládli severní provincii země. Doslova pozdvižení způsobilo lakonické konstatování ruských sil, že pozice opustily, protože je neudržely a že jejich působení v Mali projde proměnou. To, o čem se tiše spekulovalo, a sice upadající schopnost Ruska hlídat své pozice v západní Africe, tímto dostala reálné obrysy, byť platí, že Moskva dělá vše proto, aby si získaný vliv uhájila. Dodávky zbraní ruské a čínské provenience směřující z přístavu Conakry ze sousední Guiney do vnitrozemí to jen potvrzují. Nicméně i tak je patrné, že válka na Ukrajině si vybírá na ruské straně svou daň a dřívější schopnost Moskvy dodávat podivným režimům takřka neomezené dodávky zbraní bere v posledních letech za své. Na místo techniky Moskva posílá své poradce, kteří mají místním představitelům předat hodnotné vojenské zkušenosti, na nichž mají místní armády budovat své kapacity. Výsledky této strategie se dostavily o víkendu a můžeme jen s napětím očekávat další vývoj v této jedinečné zemi, která kdysi patřila k nejbohatším předkoloniálním říším, byla vyhlášena svou vzdělaností a její hudební odkaz ovlivnil třeba americký blues.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
