V severozápadním cípu Keni při hranicích s Etiopií, Ugandou a Jižním Súdánem se nachází největší pouští jezero světa, kam prakticky nikdo nejezdí. Safari výlety se odehrávají stovky kilometrů na jih, stejně tak pobřeží s resorty na Diani Beach je ve srovnání s oblastí jezera Turkana jako z jiné planety. Máte-li Keňu spojenou se řvoucím, přelidněným a hektickým Nairobi, budete si u největšího pouštního jezera světa připadat jako byste civilizaci nechali kdesi daleko na jižní polokouli a nebudete věřit tomu, že místo obývané nejmenším keňským kmenem El Molo stále může existovat. Může, ovšem jeho přežití komplikují nejen jiné kmeny, ale hlavně jediný zdroj vody, kvůli kterému tady od pradávna žijí.
Cesta z Nairobi směrem k Turkaně je jedinečná, ovšem rozhodně ne příjemná, protože vede po jediné spojnici mezi keňskou metropolí a Etiopií, která je prošpikovaná policejními kontrolami. Nejde jim překvapivě o úplatek, nýbrž o kontrolu nad pohybem všeho a všech v málo osídleném regionu hraničícím kromě Etiopie také se Somálskem. Z obou do Keni směřují v lepším případě pašeráci, v horším se místní obávají teroristických útoků podobných těm, které provedla skupina Al-Šabáb na nákupní centrum Westgate Mall v roce 2013. Nekonečná savana vytváří ideální podmínky pro nelegální pohyb, proto ostražitost je při zhruba dvou a půl denní cestě kamsi na severozápad nutností. Dobrou zprávou je, že kromě národního parku Samburu, jenž rozhodně stojí za návštěvu, toho po cestě moc není a několik stovek kilometrů od sebe vzdálená města jako Isiolo nebo Marsabit nedávají žádný důvod, proč se v nich zdržovat. Nejsou ani hezká, ani zajímavá a v zásadě jediným důvodem, proč je rovnou neprojet, je tankování, se kterým jinde po cestě může být problém.
Rozhodně zajímavější, než rozplizlá města bez zjevných center je samotná krajina, která je úplně jiná než ve zbytku Keni. Oblast vulkánů, nomádských kultur pohybujících se s velbloudími stády napříč překvapivě chladnou krajinou vás určitě překvapí už proto, že ráno vás ve spacáku bude budit vlezlá zima a mlha. Díky geografické odlehlosti si tady celkem původní životní styl udrželo asi 20 místních kmenů, což z regionu kolem Marsabitu tvoří jednu z etnicky nejpestřejších oblastí Afriky. Zatímco ve zbytku Keni od rovníku na jih jsou všudypřítomní Kikujové představující kolem 17 % všech obyvatel z 60 milionů, tady na severu zřetelně poznáte, že obyvatelé jednotlivých vesnic patří do jiného kmene. Jak? Podle životního stylu, oblečení, a ne právě vřelými vzájemnými vztahy. Pokud si myslíte, že kmenová příslušnost je něco jako kulturní zajímavost a má blízko k nošení krojů na jižní Moravě, jste daleko od pravdy, protože to, co my vnímáme jako roztomilý krajový zvyk, je tady otázkou přežití. Schopnost ovládnout půdu a zajistit si přístup k vodě je esencí vzájemně napjatých vztahů, do nichž centrální vláda vstupuje jen málo a nechává život na „divokém severu“ plynout vlastním tempem. Nemusí se nám to líbit, ale přesně to je způsob, jak se v cizím prostředí, kterému nemusíme rozumět a nemusíme s nimi souhlasit, fungovat.
Obrovské vzdálenosti, minimální infrastruktura a rozdílné životní návyky umožnily jednotlivým etnickým skupinám udržet si vlastní hodnoty a přizpůsobit se jen tehdy, pokud byl daný kmen pohlcen jiným. Vedle nomádských pastevců s obrovskými stády velbloudů nemůžete minout kmen Samburu připomínající trochu Masaje a pak, na samotném konci strastiplné cesty napříč polopouští a korytem řeky také nejmenší keňský kmen El Molo.
Příjezd k Turkaně působí jako z jiného světa, protože do vyschlé krajiny se z ničeho nic zařezává třístakilometrová smaragdová břitva končící až v Etiopii. Z ní se ovšem k jezeru autem nedostanete, takže pokud byste chtěli „nefritové moře“, jak se mu díky barvě přezdívá, celé objet, trvalo by to několik dní právě kvůli neexistující infrastruktuře. Kromě barvy neuniknete ještě jednomu vjemu, a sice podivnému všudypřítomnému zápachu, který vás doslova prostoupí vašim oblečením a vy se ho dlouho nezbavíte. Způsobuje ho silně zásadité pH vody, plné minerálů a nejrůznějších solí a vy po chvíli máte pocit, že jste strčili hlavu do místnosti plné zkažených vajíček. Do jezera přitéká řeka Omo, která je plná sedimentů. V důsledku jejich usazování máte pocit, že voda v jezeře zdánlivě stoupá, nicméně ve skutečnosti se jen zvětšuje objem sedimentů.
Na břehu jezera stojí vesnice nabízející cestovatelům skromné zázemí, v mém případě pokoj bez klimatizace s moskytiérou a barem se soft drinky, ovšem zcela nulovými zásobami jídla. Situace se tady od covidu notně změnila k horšímu, protože zatímco do roku 2020 sem jezdily celkem pravidelně skupiny cestovatelů platících za možnost fotografovat nejmenší keňský kmen, po konci pandemie sem zavítá jen málokdo, protože mnohem větší obliby se těší už zmíněné safari a pobřežní lehátkové resorty. Táhnout se dva až tři dny jízdy autem kamsi na sever už není tak atraktivní jako před lety, čehož výsledkem jsou štěnice v pokojích a dožadování se ještě vyšších poplatků za návštěvu vesnice. Připravte se na to, že objevování autentické kultury není zadarmo a fascinující portréty místních jsou často výsledkem dlouhého pózování za úplatu. I tak ale stojí návštěva kmene El Molo k něčemu, co nelze srovnat se setkáním třeba s Masaji, které znají všichni turisté.
Počet El Molo se odhaduje na necelou tisícovku a pořád se zmenšuje s tím, jak sem pronikají výdobytky moderní civilizace, které jsou rozhodně lákavější než tradiční rybářský životní styl, definující tuto etnickou skupinu od nepaměti. Vlastní jazyk zanikl už dávno, a tak právě rybaření na obrovském jezeře je tím, co místní drží pohromadě. Idylický obrázek mužů vyrážejících na svých dřevěných bárkách na otevřenou vodu a vytahujících sítě plné úlovků dostává ránu ve chvíli, kdy si uvědomíte, jak strašně ta voda smrdí a jak asi budou ryby chutnat. Jenže rybaření je jediným dostupným zdrojem obživy a představa, že nevábně vonící rybu místní odmítnou a sáhnout po něčem „lepším“ je jako z jiného světa. Stovky kilometrů daleko neexistuje jiný zdroj jídla, tedy kromě prázdných plechovek a pytlů od potravin věnovaných v rámci rozvojové pomoci. Možná, že jejich obsah někomu skutečně pomohl, nicméně žádný problém nevyřešil a je jen smutným mementem toho, jak hloupě o poskytování pomoci smýšlíme.
Sirovodíkový smrad ovšem není to nejhorší, s čím je život u jezera spojen. Voda, resp. celý ekosystém je množství minerálů vlastně kontaminován a činí vodu Turkany v zásadě nepitnou. Tedy nepitnou pro cizince, pro El Molo je to jediný známý zdroj vody, který využívají k úplně všemu, což si vybírá daň v podobě vysokého úmrtí na rakovinu způsobeného konzumací kontaminované vody a rybího masa. O existenci rakoviny ale místní netuší, je to zkrátka nemoc jako každá jiná a nikdo jí nevěnuje zvláštní pozornost. Představa, že by někdo místním vysvětlil, co to je rakovina a jak souvisí s vodou, je naprosto mimo realitu. A i kdyby nebyla a místní si řekli, že to skutečně problém je, jejich jedinou komparativní výhodou oproti jiným kmenům žijícím v okolní krajině, je právě rybolov. El Molo nejsou ani pastevci, anoizemědělci, umí jen lovit a Turkana je jedinou vodní plochou široko daleko. Stejně tak myšlenka, že by se tedy adaptovali na jiný životní styl, je naivní, protože opomíjí fakt, že El Molo nejsou na území jiných kmenů vítáni a nemají se tudíž kam bezpečně přesunout.
Chcete-li se setkat se skutečně autentickým zážitkem, zapomeňte na safari, pláže a poskakující Masaje a vydejte se na Turkanu. Zaručuji vám, že na to nikdy nezapomenete.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
