Otázka návratu afrických artefaktů z evropských muzeí a sbírek zpět do zemí svého původu patří k nejpalčivějším tématům vzájemných vztahů, o kterých se sice nemluví s takovým důrazem jako o vztazích ekonomických, ale jejich symbolickou rovinu rozhodně nelze podceňovat. Navracení památek je všeobecně vnímáno jako nutný krok k nápravě historických křivd vzniklých v průběhu kolonizace, přičemž trochu stranou diskuze o morální povinnosti Západu vyprázdnit depozitáře svých muzeí stojí otázka, co s artefakty bude a zda je nepostihne stejně smutný osud jako Národní muzeum v Chartúmu, kde ležely starodávné amfory v zaprášených papírových krabicích kdesi v koutě. Dnes už tedy neexistují ani amfory, ani muzeum, protože všechno pohltila válka.
Bouřlivá diskuze o povinnosti západních muzeí navrátit artefakty pocházející z Afriky je součástí širší proměny evropsko-afrických vztahů o zodpovědnosti bývalých koloniálních mocností za osudy zemí, jež v minulosti ovládaly. Mj. už během kampaně „black lives matter“ se v JAR velmi intenzivně řešila otázka odstraňování soch osobností spojených s Velkou Británií, jejichž umístění uprostřed univerzitních kampusů začalo být nežádoucí. Asi nejznámějším symbolem se stala socha Jiřího V. stojící v areálu univerzity v Durbanu, která sice schytala dávku bílé barvy, ale na rozdíl od sochy Cecila Rhodese v kampusu univerzity v Kapském Městě zůstala alespoň do současnosti na místě. Rhodesova socha byla odstraněna jako projev boje proti rasismu, který je spojován právě s britskou správou.
Boj za návrat artefaktů je dalším krokem k napravení historických křivd a bolestí, po kterém nejhlasitěji volají země západní Afriky jako Nigérie, Pobřeží slonoviny či Senegal. Důvod to má docela praktický, protože právě západní pobřeží kontinentu bylo nejvíce postiženo obchodem s otroky, kteří odtud proudili do „Nového světa“. Zatímco na východním pobřeží Afriky se s místy připomínajícími osud původních obyvatel setkáte relativně omezeně a asi nejlepší a nejdostupnější ukázkou je muzeum ve Stone Town na Zanzibaru, na západním pobřeží připomínek krutého osudu najdete o poznání více. Smutné je, že cedule označující tzv. body, odkud nebylo návratu (point of no return) nejsou ani zdaleka důstojnou připomínkou toho, co se v těchto místech dělo a člověka při jejich návštěvě nutně napadne, jak si asi místní své vlastní minulosti vlastně váží, nicméně to nesmí být důvod pro zlehčování utrpení těch, kteří tady navždy Afriku opustili. Co by však stav těchto veřejných míst měl rozhodně vyvolat, je otázka vztahu místních k historii, která nemusí být příjemná, rozhodně není jednoduchá, ale měla by být kultivována tak, aby z ní pramenilo minimálně poučení. To, že v místech jako je nigerijské Badagry, byl postaven památník, o který se nikdo nestará a z docela nápadité stavby zbylo rozbité sklo a železná konstrukce, by mělo místní představitele minimálně vést k zamyšlení se nad tím, jak prezentují svou vlastní minulost světu či vlastnímu obyvatelstvu. Mluvit o traumatu z kolonizace a neumožnit návštěvníkovi si tento odkaz důstojně připomenout na k tomu určeném místě je minimálně zarážející.
Návraty artefaktů jsou tématem vzájemných vztahů v posledních zhruba 10 letech. Za přelomový je považován projev francouzské prezidenta Macrona v roce 2017 v hlavním městě Burkina Faso o tom, že by africké dědictví nemělo být vězněno v evropských muzeích, načež se symbolem celého procesu „návratu“ staly Beninské bronzy. Soubor uměleckých předmětů nejen z bronzu, ale také slonoviny a dřeva byl přivezen z oblasti západní Afriky do Evropy a byl umístěn do muzeí v Británii, Francii či Německu, přičemž boj za jejich navrácení otevřel doslova Pandořinu skříňku.
Otázek je více než odpovědí, z nichž ta první souvisí s tím, kam se vůbec mají artefakty navracet. Zůstaňme u příkladu bronzů, jež mají v názvu slovo „beninské“, což evokuje, že by měly zamířit do Beninu. Pravdou ale je, že Království Benin, kde bronzy vznikly, leželo na území dnešní Nigérie, kde se v současnosti nacházejí také Benin City a které má historicky s bronzy mnohem bližší vazbu než dnešní stát Benin. Kdo je tedy partnerem z africké strany – je to vláda Nigérie? A pokud ano, kterého ze států, protože se jedná o federaci? Když v roce 2021 Francie 26 artefaktů navrátila, nevyvolal tento její krok pochopení na straně jiných evropských muzeí, které začaly uzavírat smlouvy o dlouhodobé zápůjčce s tím, že zbylým bronzům bude v Evropě lépe. Častým argumentem proti návratu jakýchkoliv movitých předmětů byly podmínky, za nichž by byly v Africe vystavovány, čemuž se snaží některé africké země čelit buď lakonickým, že do toho nikomu nic není anebo budování nových muzeí, v nichž by artefakty byly uloženy tak, aby přežily pro další generace. Je však třeba si přiznat, že s výjimkou obřího muzea v Káhiře, jehož otevření se protáhlo o několik let a muzeí v JAR jsou tyto svatostánky historie poněkud zanedbané. A pokud už je někdo udržuje, tak jsou to velmi často evropští/západní badatelé, kteří prostřednictvím grantů realizují smluvní výzkum. Nastává tak paradoxní situace, kdy jsou artefakty podrobovány výzkumu ze strany Evropanů, kteří vynakládají evropské peníze na bádání o něčem, co zůstává na místě, aniž by místní instituce byly ochotny a/či schopny se do aktivity finančně zapojit. Vstupné však vybírají často s odkazem na to, že musí investovat do udržování vhodného zázemí, které však zpravidla vhodné není a spíše se počítá s nějakým velkým mezinárodním projektem, jehož prostřednictvím se vše zafinancuje. Argumentem, který evropské instituce často používají je, že podobné sbírky vlastně slouží udržovat historickou paměť celého lidstva a že jejich přesun mimo exponovaná místa vlastně sníží jejich kulturní význam. Přiznejme si, že zatímco do Londýna si do Britského muzea zajedeme, abychom na vlastní oči spatřili Rosettskou desku umožňující rozluštění staroegyptských hieroglyfů, do Káhiry kvůli tomu nepojedeme.
Kromě slavných bronzů je určitě třeba zmínit návrat slavného starověkého obelisku z Axumu, který si Italové ve 30. letech 20. století přivezli jako trofej ze své habešské (a jinak neúspěšné) anabáze. V roce 2005 byl vrácen, což vzbudilo nadšení, ale nejsem si vědoma toho, že by lákal tisíce návštěvníků z celého světa. Nejnovějším příkladem návratu je „mluvící buben“, obrovský, asi tří metrový a více jak 400 kg vážící buben, používaný pro komunikaci mezi vesnicemi v Pobřeží slonoviny.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
