Na světě existují přesně dvě území, která si nikdo nenárokuje, přičemž jedním je Antarktida a druhým kousek pouště zvaný Bir Tawil, o němž jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, přestože řada z vás od něj nebyla moc daleko. Bir Tawil je zdánlivě neviditelné místo mezi Egyptem a Súdánem, kde sice nikdo trvale nežije, ale pokud by ho jedna ze zemí uznala, znamenalo by automatickou ztrátu nároku na mnohem zajímavější kus pevniny, a sice oblast tzv. Halaibu ležící u Rudého moře. Pokud nevíte, kde se nachází, podívejte se zblízka na hranici mezi Egyptem a Súdánem u Rudého moře, kde rovná hraniční linie „utíká“ směrem nahoru a vytváří podivný trojúhelník v pravděpodobně odlišné barvě od zbytku mapy. Právě jste našli Halaibský trojúhelník, od něhož vlevo se do území Súdánu „zakousává“ Bir Tawil.
Vznik hranic v Africe je bezpochyby jedním z nejhmatatelnějších dopadů evropského kolonialismu, protože až na skutečné výjimky jsou prakticky všechny hranice odrazem mocenské politiky Evropanů. Nahlížení na Afriku jakožto „území nikoho“ a vymezování sfér vlivu mezi soupeřícími evropskými národy bylo vedeno v duchu „efektivní okupace“, což znamenalo, že každý stát si mohl zabrat tolik území, které zvládnul účinně ovládnout a spravovat. Praxe byla taková, že Evropané se usazovali na pobřeží kolem ústí velkých řek, po kterých byli schopni pokračovat do vnitrozemí až do místa splavnosti vodního toku. Co bylo dál, bylo dlouho jedno a to, že někde uprostřed toho všeho žili lidé, nehrálo žádnou roli. Vymezení sfér vlivu probíhalo od evropského stolu u mapy, do níž se zakreslovaly hranice tak, jak se státníci domluvili. Perfektním pozůstatkem budiž hranice mezi státy Sahelu, které byly nakresleny v Paříži a až později do nich Francie „napasovala“ jednotlivá území, z nichž nakonec vznikly dnešní státy Mauretánie, Mali, Niger nebo Čad. Dokud území spravovala evropská impéria, nehrály hranice až takovou roli, protože jejich význam byl spíše administrativní, a zvláště v oblasti Sahelu bylo zjevné, že nomádům je úplně jedno, že někde existuje nějaká čára.
V případě hranice mezi Egyptem a Súdánem sehrála hlavní roli Velká Británie, jež měla zájem o obě území z jediného důvodu, a tím byl Nil. Egypt byl sice formálně součástí Osmanské říše, nicméně jeho vnitropolitický vývoj byl silně ovlivňován Británií, a to jak kvůli Suezu, tak kvůli faktické okupaci od roku 1882. V případě Súdánu byla britská přítomnost ještě významnější a promluvil do ní také velikán britské politiky – Winston Churchill. Súdán totiž podléhal vlivu Egypta, proti němuž se zvedl odpor tzv. mahdistů, což bylo nábožensko-politické hnutí bojující proti nadvládě Egypťanů a Britů. Těm se podařilo 1898 mahdistický stát rozprášit díky obrovské technologické převaze a udělat ze Súdánu britsko-egyptské kondominium. Celé akce se v pozici válečného novináře účastnil i mladý Churchill, jenž z poznámek vydal knihu The River War zachycující jednu z největších koloniálních bitev 19. století.
Bezprostředně po britském vítězství došlo roku 1899 k novému vymezení egyptsko-súdánské hranice a to podél 22. rovnoběžky, což byl nejjednodušší způsob, jak v místě, kde není nic jiného než Nubijská poušť vnést do geografie trochu evropské racionality. Výsledkem bylo, že zatímco oblast Bir Tawil tím připadla Súdánu, Halaibský trojúhelník Egyptu. Už o tři roky později 1902 však Britové z čirého pragmatismu změnili administrativní mapu a Bir Tawil zakreslili k Egyptu a trojúhelník k Súdánu. Důvodem bylo, že zatímco v oblasti trojúhelníku žily stejné kmeny jako na pobřeží Rudého moře v Súdánu, Bir Tawil byl obchodně navázán na Abu Simbel, poslední egyptské město na Nilu, a tudíž bylo snazší jeho správu včlenit k Egyptu. Britům šlo o jediné, a sice vykonávat správu co možná nejefektivněji, a protože nechtěli, aby jim kočovné súdánské kmeny infiltrovaly do egyptské administrativy, změnili čáru s tím, že stejně obě území jsou fakticky pod jejich správou. Život kočovných kmenů podél Rudého moře byl totiž zcela unikátní právě díky jejich geografické izolovanosti od okolního světa a Britové neměli příliš zájem do něj vstupovat nad nutnou míru.
Zásadní změna přišla s rokem 1956, kdy Súdán získal nezávislost a z administrativně-správní hranice se definitivně stala hranice mezinárodní. Zatímco Egypt, samostatný oficiálně od roku 1922, ale ve skutečnosti až 1952 po svržení monarchie a nástupu Násira, chtěl uznat demarkační linii z roku 1899, Súdán trval na té z roku 1902. Důvod byl jednoduchý – obě země chtěly Halaib s přístupem moři.
Své územní nároky Egypt umocnil 1958 vojenským obsazením Halaibu, což vlastně v dané době bylo všem celkem jedno a celý spor byl vnímán jako nepodstatný s ohledem na to, že se odehrával kdesi mezi Núbijskou pouští a Rudým mořem. Znovu o sobě daly obě strany vědět počátkem 90. let, kdy se ukázalo, že kromě písku leží v jeho okolí nerostné suroviny, z nichž nejdůležitějším je zlato, těžené sice už od starověku, ovšem „znovu objevené“ před 30 lety v souvislosti s ambicí Egypta rozvíjet svůj těžební sektor. Současně se ukázalo, že strategickou hodnotu má i 200 kilometrů pobřeží, kolem kterého se nacházejí jedinečné korálové útesy s mimořádným ekosystémem, tolik oblíbeným potápěči. Konečně se na hranici Halaibu nachází docela významné město Shalatein s obrovským velbloudím trhem. I když osobně netoužíte koupit si tohoto přežvýkavce, je dobré si uvědomit, že obchod s nimi představuje významný segment lokálního hospodářství. Právě do Shalateinu přivádějí velbloudy súdánští obchodníci (ti vedou zvířata z Darfúru od hranice s Čadem a přes Omdurmán až na pobřeží Rudého moře) a odtud putují dál do Egypta, kde často končí u místních řezníků. Pokud jste si tedy někdy dali na své egyptské dovolené steak z velblouda, je možné, že pocházel právě z tohoto trhu a měl za sebou několik tisíc kilometrů v kopytech. Na rozdíl od Halaibu, ani Egypt, ani Súdán nevznášejí nárok na Bir Tawil, a to jednoduše proto, že by se uznáním svrchovanosti nad tímto pouštním územím, kde kromě kamení není zhola nic, automaticky vzdaly nároků na Halaib. Je totiž třeba si vybrat, zda bude platit hranice z roku 1899 nebo 1902, což v obou případech znamená, že ten, kdo si přisvojí Bir Tawil, ztrácí nárok na Halaib. Tu a tam se objeví někdo, kdo vztyčí v Bir Tawil svou vlajku s tím, že prohlásí území za své, což udělal naposledy v roce 2014 Američan Jeremiah Heaton pro svou dceru, pro kterou chtěl tímto svérázným krokem získat titul „princezny Severního Súdánu“.
Třetím hraničním paradoxem je oblast kolem Wadi Halfy, jež leží nad 22. rovnoběžkou, a přesto je nezpochybnitelnou součástí Súdánu. Britové totiž rozhodli o výstavbě železnice tvořící klíčovou dopravní osu mezi jižním Egyptem, Núbií a Chartúmem, a protože chtěli mít její užívání maximálně pod kontrolou, připojili tuto oblast administrativně k Súdánu. Když byla v 60. letech vybudována Asuánská přehrada (či také Násirovo jezero), došlo k zatopení obrovského území jižního Egypta a původní osada Wadi Halfa byla přestěhována jižněji. Nikdo tady tudíž nežije, území je pod vodou a spory neexistují, protože abyste mohli po zemi překonat egyptsko-súdánskou hranici, tak stejně musíte využít služeb přívozu, z něhož neseskočíte a žádnou vlajku do země nepíchnete.
Linda Piknerová, linda.piknerova@gmail.com, @afrikabezfiltru
