Linda Piknerová: Ceuta. Oběť španělsko-marocko-alžírských vztahů

V krátkosti shrňme klíčové body posledních dní: na konci července překročilo hranici mezi Marokem a Ceutou během 24 hodin na 70 tisíc lidí, kterým nikdo nekladl větší odpor. Místní (asi 84 tisíc stálých obyvatelů) se zabarikádovali doma, zabednili své obchody a provozovny a čekali, až nad situací převezmou kontrolu zmatené španělské orgány. Migranti do města pronikli z moře na levných loďkách, někteří připlavali s ploutvemi na nohou, další masa čekala za plotem oddělujícím město od Maroka. Po pár hodinách zmatků začali být migranti navraceni zpět, přičemž do tří dnů se v zásadě všechno vrátilo před 30. červenec a všech 70 tisíc lidí (až na ty, kteří během pokusu umřeli) se ocitlo zpět na ostnatým drátem. Tolik k popisu událostí, které zaplavily mediální svět a minimálně rozšířily povědomí o tom, že kus EU leží i přímo v Africe a že to s sebou nese řadu úskalí.

Budeme-li pátrat po příčinách, neměli bychom sklouznout k jednoduchému (a vděčnému) tvrzení, že zkrátka migrace je zlo, uprchlíci čekají na každou příležitost a že za všechno může Španělsko, jež neuhlídalo svou hranici a jediným možným opatřením je jeho vyloučení ze Schengenu. Takové vnímání situace je nejen zjednodušené, ale také neperspektivní vzhledem k tomu, že nám nedává možnost pochopit, proč se nedávné události odehrály právě na konci července, jak je možné, že situace se vyřešila za pár hodin a co k ní vedlo. Vysvětlení je mnohovrstevné a ukazuje, jak snadno lze migraci využít jako zdroj nátlaku na EU, která na podobné situace reaguje přesně tak, jak jsme v posledních dnech viděli – buď hystericky s požadavkem vyloučit Španělsko z volného pohybu (a kdyby to šlo, tak snad ho i oddělit od kontinentu) nebo naivně s poukazem na porušování lidských práv rabujících migrantů. Mimochodem, jak bychom asi vyloučení Španělska ze Schengenu vnímali s ohledem na to, jak oblíbeným turistickým místem je španělské pobřeží, kde tisíce Čechů koupili investiční nemovitosti?

Začněme Španělskem, jehož vnitropolitické kroky jsou bezprostředním spouštěčem nedávných událostí. Na první místě je třeba zmínit rozhodnutí premiéra Sancheze umožnit nelegálním migrantům pobývajícím na území Španělska alespoň pět měsíců formálně zlegalizovat svůj pobyt. To následně otevírá prostor pro zisk státního občanství, které není udělováno automaticky, nicméně přiznání legálního pobytu je nutným předpokladem proto, aby se tak stalo. Sanchez tvrdil, že tímto způsobem bude legalizováno kolem půl milionu lidí, žádostí však bylo podáno o milion víc (uzávěrka byla na konci roku 2025, nyní se žádosti vyhodnocují). Podáváme-li se na strukturu původu žadatelů, v zásadě pochází ze tří regionů: Latinské Ameriky, často jde o obyvatele Kuby či Venezuely, kteří do Španělska přišli legálně a nevrátili se (z politických či ekonomických důvodů), Maroka a konečně subsaharské Afriky, což jsou zpravidla nelegální ekonomičtí migranti), přičemž největší emoce rozhodně vyvolává 2. a 3. skupina, a to nejen v samotném Španělsku, ale také ve zbytku EU. Je to pochopitelné, protože zatímco lidé z Latinské Ameriky vnímáme jako sobě ne až tolik kulturně vzdálené (křesťané, španělština, turisticky zajímavé země, velké evropské komunity, naše sounáležitost s obyvateli Kuby a Venezuely), vůči zbytku zlegalizovaným migrantům necítíme nic pozitivního a považuje jejich pobyt v Evropě za problematický. Sanchez svoje rozhodnutí zdůvodňuje ekonomicky: bez migrantů klesne HDP země do roku 2050 o 19 % a populace Španělska stárne, takže pracovní síly je třeba. Kritici říkají, že pravé důvody jsou mnohem pragmatičtější a že Sanchezovi jde o to získat pro svou socialistickou stranu nové voliče z řad „nových Španělů“. Na druhém místě je třeba uvést rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu z července 2026, který řekl, že ilegálové, kteří vstoupí do španělských teritoriálních vod, nemohou být automaticky navráceni na pevninu 3. země, jinými slovy, že pouhá přítomnost v pobřežních vodách znamená právo na zahájení azylového řízení a že z moře není možné navrátit lidi na pevninu Maroka, leda by vláda vytvořila na moři jasné technické bariéry, které by hranici demarkovaly (např. plovoucí bóje). Stejně tak soud konstatoval, že každá žádost musí být vyřízena individuálně a každý účastník azylového řízení má právo na tlumočníka a spravedlivý proces. A právě kombinace těchto dvou faktorů způsobila, že se mezi migranty rozšířila dezinformace k tom, že Španělsko otevřelo své hranice a do Ceuty je možné volně vstoupit. Kdo tyto dezinformace šířil, se spekuluje. Maroko tvrdí, že pašerácké skupiny, o kterých nic neví. To je však minimálně zarážející, pokud si uvědomíme, že tyto skupiny (reálně existující) operující na jeho území (co tak asi dělají marocké zpravodajské služby?).

Za zajištění hranice v Ceutě není zodpovědné pouze Španělsko, ale také Maroko, kterému EU platí za to, aby společnou hranici chránilo. Líbivý argument, že každá země musí být schopna zajistit svou územní integritu narazí ve chvíli, kdy si uvědomíme, že s Marokem máme dohodu o tom, aby vnější hranici hlídalo a to poté, co k podobnému incidentu došlo v roce 2021, kdy do Ceuty vniklo kolem 10 tisíc lidí. V reakci na to byla zintenzivněna spolupráce s Marokem, která v letech 2021-2027 spolyká kolem 500 mil. euro, z nichž 80 % směřuje do přímých bezpečnostních opatření typu fyzického zajištění hranic či boje s pašeráky. Skutečnost, že marocká strana se vzpamatovala až po pár hodinách neukazuje na nic jiného, než že Maroko situaci ať už záměrně či nevědomky podcenilo. Proč k tomu došlo, když máme dlouhodobou zkušenost s tím, jak křehká společná hranice je? Odpověď může být celkem jednoduchá, pokud připustíme, že partner, kterého si platíme, kam jezdíme na dovolenou, jehož vnímáme jako v zásadě to nejlepší, co se severní Afrika nabízí, nemusí být tak altruistický, jak se jeho zástupci tváří a že primárním zájmem království je posílení svého vlastního postavení na regionální politické scéně. V den, kdy se začala migrační krize odehrávat, se ani ne 20 (!) km od Ceuty odehrávaly slavnosti při příležitosti marockého státního svátku „usednutí krále na trůn“, jehož zabezpečení vyžadovalo nasazení tisíců bezpečnostních sil, a to včetně nejrůznějších zvědů a donašečů z řad běžných lidí. Představa, že by si nikdo ze zúčastněných nevšiml 70 tisíc lidí šikujících se pár kilometrů od nejstřeženější události v zemi je nereálný. Mimochodem, slavnostní akce se zúčastnil také šéf FIFA Infantino, kterému údajně královští rádci našeptávají, že by bylo dobré, aby MS ve fotbale 2030 bylo více v Maroku a méně ve Španělsku. Blízkým kamarádem fotbalového bosse je americký prezident Trump, kterému Maroko věnovalo „dálnici“ vedoucí do hlavního centra Západní Sahary – Dakhly, čímž poděkovalo za americkou podporu právě v otázce ovládnutí posledního nedekolonizovaného území, jak Západní Saharu oficiálně označuje OSN. Přičtěme k tomu evidentní Trumpovu nelibost vůči Španělsku za nízké výdaje na obranu a také dobré marocko-izraelské vztahy (a špatné španělsko-izraelské vztahy) vyplývající z uzavření Abrahámovských dohod během administrativy Trump 1.0 a máme před sebou mnohem pestřejší obrázek na celou situaci, než by se při pohledu na zmatenou španělskou policii pohybující se na koních v uličkách Ceuty mohlo zdát. Maroko tvrdilo, že velkou část migrantů tvoří Alžířané, čímž se snažilo svést vinu na svého největšího rivala a ukázat, že zodpovědnost leží za dlouhodobě hermeticky uzavřenou hranicí mezi oběma státy. Jak se domnělí Alžířané dostali přes obrovské ploty lemujících společnou hranici Maroko nekomentuje.

Právě Alžírsko nemůžeme z analýzy vynechat, protože největší africká země, vydávající kolem 8 % svého HDP na obranu, představuje klíčového španělského partnera v otázce zajištění jeho energetické bezpečnosti. Vzájemné vztahy dostaly ránu v roce 2022, kdy se Sanchezova vláda rozhodla podpořit Maroko v otázce Západní Sahary, jehož část si nárokuje Alžírsko, otevřeně podporující hnutí POLISARIO bojující za nezávislost. Napětí z let 2022-2026 nahrazuje v posledních týdnech zjevná ochota o sblížení, za kterou nestojí nic jiného než oboustranný pragmatismus, který nejvíce znepokojuje Maroko. Alžírsko soupeří s USA o pozici hlavního španělského dodavatele zemního plynu, přičemž Madrid stojí o to, aby alžírské dodávky byly stále větší a vliv amerického LNG stále menší, což pochopitelně Trumpovi vadí a Maroko mu přizvukuje. Alžírský plyn je dodávám přímo podmořským plynovodem, což v době nejistých námořních tras dává Španělsku geopolitickou výhodu. Na podzim tohoto roku má mezi oběma zeměmi proběhnout obchodní fórum, které má vést k dalšímu posílení ekonomických vztahů. Ty nevznikají na zelené louce a mají své silné historické pozadí. Španělské město Alicante je považováno za nejvíce alžírské v celé zemi, na druhé straně je alžírský Oran vnímán jako španělská „exkláva“, a to proto, že až do roku 1792 jej Madrid skutečně ovládal. Právě Oran byl místem, kam po konci občanské války směřovali odpůrci frankistického režimu (a tedy socialisté/komunisté) a Alicante bylo cílem Evropanů prchajících před krvavou občanskou válku v Alžírsku.

V době psaní tohoto komentáře je většina migrantů zpět v Maroku, Španělsko sčítá v ulicích Ceuty škody a Evropská unie přijímá prohlášení, která jsou k ničemu.

Linda Piknerová, linda.piknerova@gmail.com @expedicez101