Dramatické obrázky z jihoafrických ulic zaplavily média napříč světem a v obyčejných turistech i případných investorech vyvolaly paniku z vývoje v největší africké ekonomice. Už tak nedobrá pověst o stavu bezpečnosti v JAR dostává televizními záběry další ránu bez ohledu na to, jaká je realita. Situace si nezaslouží zlehčování, nýbrž pochopení, proč k ní došlo, proč 30. červenec byl stanoven jako datum pro odchod nelegálních migrantů ze země a proč příčinou napětí nejsou jen ilegálové, ale také selhávající byrokratický aparát.
Hospodářství JAR je dlouhodobě závislé na přílivu levné pracovní z okolních zemí, a to už od konce 19. století, kdy obyvatelé Lesotha, eSwatini, Mosambiku, Botswany či Zimbabwe směřovali do jihoafrických zlatých a diamantových dolů, ze kterých část svých výdělků vozili zpět domů. Vznikl tak fenomén tzv. remitancí, tj. prostředků pocházejících od pracovníků v zahraničí, díky kterým roste příjem domácností v zemi původu dělníka a současně odčerpávajících kapitál ze země, kde původně vzniká. Na penězích ze zahraničí se stala celá řada rodin v zemích kolem JAR stala závislá, což v určité míře platí i dnes. I to je jeden z důvodů, proč protesty v ulicích vyvolávají takové vášně: odchod migrantů z JAR totiž přímo negativně ovlivní ekonomiky okolních zemí. Situace, kdy v JAR pobývají migranti z okolních zemí tedy není nová, má silné historické pozadí a fakticky platí, že hospodářství největší a nejdiverzifikovanější africké ekonomiky je na nich závislé.
Zatímco do roku 1994 byla migrace přísně řízená, s pádem apartheidu se hranice země otevřely okolnímu světu a do země začaly proudit doslova davy lidí hledajících na jihu Afriky nové životní příležitosti. Zatímco do roku 1994 byl příchod levné pracovní síly silně kontrolován a pro pobyt v JAR bylo mít pracovní povolení a dodržovat velmi přísná (a rasově podmíněná) nařízení, od roku 1994 se situace zcela změnila. Politika byla nově založená na otevřenosti a možná určité naivitě, jejímž symbolem se stalo ekonomické srdce celé země – Johannesburg, jehož centrum se během krátké doby přeměnilo z výstavní metropole na faktický squat. Ztělesněním dramatické přeměny se stala budova Ponte, činžák plný bytů pro vyšší střední třídu postavený na konci 70. let, do nějž se nastěhovaly podivná individua. Podobně jako jinde v centru byla budova „unesena“ gangy, vymáhajícími po nájemnících peníze za právo setrvávat mezi holými stěnami bez elektřiny. Odpadky vršící se uprostřed paneláku do výšky několika pater sloužily jako místo posledního odpočinku pro sebevrahy ukončující svůj život skokem z oken do vnitrobloku budovy. V ulicích města to nebyla o moc lepší, takže ti, co mohli, se odstěhovali a kdysi výstavní ulice zcela ovládly nelegální živly. Mj. jedna ze skupin, která do JAR v této době přišla, byly nigerijské klany, které ovládly obchod s drogami, lidmi a nově také kybernetickými hrozbami. Davy lidí v jihoafrických ulicích volajících po vyhoštění Nigerijců mají v mnohém pravdu a není to z jejich strany jen předsudečné chování, jak se snaží vylíčit nigerijská vláda, která ostentativně poslala do JAR své letadlo. Pověst Nigerijců je tristní, a ačkoliv uplatňování kolektivní viny je něčím, před čím je třeba se mít na pozoru, je faktem, že chování této skupiny vyvolává řadu problémů.
Za protesty posledních týdnů stojí uskupení March to March (vzniklo v březnu 2025, slovo „march“ pak znamená pochod), jehož členové jsou často k vidění v tradičním oděvu Zulů, největší etnické skupiny v zemi. Ačkoliv Zulové už dávno upustili od původního způsobu života a místo bederních roušek nosí džíny, jejich stylizace do „tradičních“ oděvů má evokovat jednu z ústředních myšlenek celého hnutí, a sice navrácení Jihoafrické republiky jejím původním obyvatelům. Jinými slovy jde o symbolické ztělesnění přesvědčení, že JAR patří jim a nikdo z ciziny není vítán. Otevírá se tak velmi třaskavé téma xenofobie a předsudků mezi Afričany navzájem, o kterém se mluví pramálo díky naivní představě, že Afričané sdílejí společné hodnoty a vzájemně vůči sobě pociťují náklonnost založenou na svém původu. Není tomu tak, a to nejen na jihu Afriky, ale i jinde na kontinentu, kde panují předsudky a dávka xenofobie mezi jednotlivými národnostmi. Pro nás, obyvatele střední Evropy bez zkušenosti s kolonialismem, může působit až nepatřičně mluvit o předpojatostech panujících třeba mezi Jihoafričany a Nigerijci, Alžířany a Maročany, Gabonci a Konžany. V praxi ale existují a jsou mnohem silnější, než si z perspektivy pohodlného života v Česku uvědomujeme.
Členové March to March upozorňují na nelegální migranty, kteří podle nich zabírají jejich pracovní místa, a to v zemi, kde se oficiální míra nezaměstnanosti pohybuje kolem 32 %. Prakticky je vyšší, nicméně přesné číslo je v zásadě zbytečné sledovat, protože zkrátka více jak třetina aktivního obyvatelstva je bez práce. Studie však ukazují, že i kdyby ze země byli vyhnáni všichni migranti, a to jak ti legální, tak ti nelegální, klesla by nezaměstnanost o cca 4-5 %. Současně by došlo k výraznému poklesu pracovních míst, protože statistiky říkají, že jeden legální migrant vytvoří v průměru dvě pracovní místa pro Jihoafričany. Zdaleka nejhorší situace by panovala ve službách, protože jen těžko si představit jihoafrické hospodářství bez řidičů Uberu, uklízeček, poslíčků a nosičů pocházejících ze Zimbabwe, kteří do JAR utekli v důsledku naprostého ekonomického rozkladu své země. Ten byl způsobem mj. katastrofickou pozemkovou reformou, která měla „bílým brát a černým dávat“ s odkazem na historicky nerovnoměrné vlastnictví půdy. Výsledky se dostavily a ti, co mohli, ze země odešli.
Současně platí, že v JAR je dlouhodobě velmi složité legalizovat svůj pobyt navzdory tomu, že splňujete všechny podmínky. Důvod? Neschopnost jihoafrických úřadů, čímž se dostáváme k podstatě protestů, o níž se příliš nemluví, a to jednoduše proto, že vládnoucí Africký národní kongres se u moci drží zuby nehty od roku 1994 a jediné, co nechce, je přiznat, co všechno nezvládnul. Politika vládnoucí strany je všechno, jen ne úspěšná a výsledky se dostavují mj. v podobě nefungujících úřadů, na nichž lidé skládají své žádosti o udělení formálního pobytu v zemi. Běžné jsou příklady, kdy žádost ležela v šuplíku několik let a až v roce 2024, kdy do vlády byla poprvé od roku 1994 přizvána Demokratická aliance (strana vládnoucí v Západním Kapsku), padla otázka, co přesně daný úředník v pracovní době dělá. Odpovědí bylo vytažení zaprášených papírů ze šuplíků a jejich urgentní vyřizování, protože konečně někomu došlo, že lidé, kteří v zemi pracují a nemohou svůj pobyt legalizovat, třeba neplatí daně.
Výsledkem dlouhodobé nekompetence ze strany vládních představitelů je administrativní peklo ze strany úřadů, jež se nutně propisuje také do hospodářství země, jemuž dávala vláda ANC další rány v podobě zavádění politiky pozitivní diskriminace. Výsledky se dostavily v podobě oslabení jihoafrického randu a nárůstu nezaměstnanosti. Rovněž platí, že ti, co protestují, nutně nestojí o práci, která by odchodem migrantů vznikla. Ekonomika JAR počítá s levnou pracovní silou lidí z Malawi, Mosambiku či Zimbabwe a střední třída, která je pro stabilitu a fungování každé země klíčová, o jejich odchodu nechce ani slyšet jednoduše proto, že většina z nich jsou tvrdě pracující lidé, kteří si váží možnosti žít v Jihoafrické republice. Na ty, kteří se dopouštění nelegální činnosti, často spravedlnost nedosáhne jednoduše proto, že státní aparát selhává.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
