Z 3. na 4. července 1976 proběhla v areálu ugandského mezinárodního letiště jedna z nejslavnějších operací izraelských speciálních sil, jejímž cílem bylo osvobodit rukojmí z uneseného letadla společnosti Air France na lince z Tel Avivu do Paříže. Výsadku velel bratr současného izraelského premiéra, Jonatan Netanjahu, který během akce, jež vešla do historie pro svůj mimořádný úspěch, byl smrtelně zraněn. Celý únos byl však něčím víc než jenom extravagantním pokusem o získání mezinárodní pozornosti ze strany Palestinců. Byl ukázkou naprosto bezskrupulózního chování tehdejšího prezidenta Idiho Amina, který ze země vyhnal všechny Asiaty, popravil několik set tisíc svých odpůrců a své vojenské kádry posílal na školení mj. do Československa.
Poněkud bizarně dnes působí myšlenka z počátku 20. století, ve které stoupenci moderního sionismu společně s britským ministrem pro kolonie uvažovali o zřízení nové židovské domoviny v srdci rovníkové Afriky, v místech, kde dnes existuje nezávislá Uganda. Smělý plán nabídnout formujícímu se národu toužícímu po vlastním státě kus území u pramene Nilu je sice z dnešního pohledu úsměvný, nicméně před 120 lety měl své příznivce. Od nápadu se postupně upustilo s tím, že má-li židovský stát vzniknout, mělo by to být tam, kde k tomu jsou historické předpoklady, a ne kdesi v nitru Afriky, kde sice panovalo příjemné klima, ale jinak neměla náhorní plošina v blízkosti Velké příkopové propadliny s historií Židů nic společného.
Nová kapitola ugandsko-izraelských vztahů se začala psát počátkem 70. let, kdy se ve středoafrické Ugandě převratem ujal moci jeden z nejhorších vládců nezávislé Afriky – Idi Amin, jehož šílenství snad nejlépe vystihuje titul, který sám sobě přiznal: „Jeho Excelence doživotní prezident, polní maršál Al Hadži doktor Idi Amin Dada, držitel Viktoriina kříže, Řádu za vynikající službu, Vojenského kříže, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě a přemožitel Britského impéria v celé Africe, a především v Ugandě.“ Původním povoláním boxer, rybář a voják věřící ve své nadpřirozené schopnosti se nejdříve přimknul na stranu Západu, jehož součástí byl také Izrael, s cílem získat od nových spojenců co možná největší finanční a vojenskou podporu. V době studené války bylo jeho chování kvitováno více než s povděkem, a tak během pár měsíců začala do země na rovníku proudit skutečně štědrá pomoc. V roce 1971 zamířil Amin na oficiální návštěvu Izraele, který následně začal pomáhat s výcvikem ugandské armády. Součástí pomoci byla mj. výstavba Aminova sídla v Kampale, které o pár let později posloužilo jako vyhlášené vězení, ze kterého prakticky nikdo nevyšel živý.
Aminova duše však byla notně vrtkavá (což je někdy přičítáno jeho boxerskému mládí) a pár měsíců po cestě do Izraele zamířil do Libye, zemi ovládané Kaddáfím a patřící mezi úhlavní izraelské nepřítele. Od té chvíle se z milovaného spojence stal úhlavní nepřítel a izraelské výcvikové síly musely zemi během pár dní opustit. Stejně tak byliyz Ugandy vyhnány i další „proradné síly“, tedy všichni ti, kteří ať už skutečně nebo domněle Aminův režim ohrožovali. Patřila k nim např. početná komunita Asiatů (převážně Indů), jež se do země dostala díky britskému kolonialismu a která ovládala místní obchod. S jejich odchodem dostala ekonomika smrtící ránu, kterou se chvíli dařilo kompenzovat námluvami se zeměmi východního bloku, které v „Jeho Excelenci“ viděly sice faktickou zrůdu pochutnávající si údajně na lidském mase, ale také možného spojence.
Přelomovým okamžikem byly události započaté na konci června 1976, při nichž skupina únosců sympatizujících s nezávislou Palestinou unesla letadlo na pravidelné lince Tel Aviv-Athény-Paříž, na jehož palubě byla stovka držitelů izraelských pasů. Při mezipřistání v řecké metropoli nastoupil na palubu německý pár, jenž donutil piloty přesměrovat letoun do libyjského Benghází, kde mu dočasný azyl poskytl „přítel“ Kaddáfí. Po dotankování odletělo letadlo do své finální destinace – ugandského Entebbe – kde jej přivítal Idi Amin s tím, že všichni unesení mají být v klidu, neboť on se o vše postará. Prakticky to znamenalo to, že informoval izraelskou stranu o požadavků únosců vyměnit rukojmí za více jak 50 vězněných Palestinců a současně „zajistil“ propuštění neizraelských cestujících. Izrael začal okamžitě připravovat více než smělý plán na osvobození rukojmí, který počítal s tím, že izraelská letadla přistanou v noci na letišti v Entebbe a speciálně vyškolený výsadek provede operaci přímo v odletové hale, kde byli rukojmí vězněni. To, co se dnes jeví jako zcela nepředstavitelné kvůli existenci satelitů, mobilních telefonů, dronů atd. bylo v polovině 70. let sice odvážné, nicméně proveditelné, a to mj. díky podrobné znalosti celého letištního areálu, který stavěla izraelská firma v době vřelých vzájemných vztahů. Plány projektantů se tak staly jedním ze základních stavebních kamenů plánování celého výsadku, který měl díky nim perfektní představu o tom, jak vypadá prostor, v němž mají nenápadně přistát, předstírat, že jsou Uganďané a osvobodit zajaté cestující.
Akce byla připravena do nejmenších detailů. V noci z 3. na 4. července vyletěly z Tel Avivu nákladní letadla Hercules, jež z důvodu utajení letěla těsně za sebou a maskovala se za velký civilní letoun. Jeden Hercules přistál bez povšimnutí v tmavé části letištní plochy, načež z něj vyjel černý Mercedes, vypadající na první pohled jako ten, kterým jezdil Idi Amin. Mercedes si komando vypůjčilo od izraelského civilisty a přebarvilo ho na černo během příprav na akci. Ugandští vojáci si mysleli, že jejich vůdce zkrátka odněkud přiletěl, a protože z něj i jeho ochranky měli oprávněný strach, několik minut vůbec nezaregistrovali, že se jim po ploše prohání izraelské komando. Velitelem zásahu byl Jonatan Netanjahu, který na střelné zranění později jako jediný ze členů zásahové jednotky zemřel. Dalšími obětmi byli tři rukojmí, kteří nepřežili křížovou palbu v letištní hale a později byla zavražděna žena britsko-izraelského původu, která byla odvezena krátce před začátkem operace do nemocnice kvůli zdravotním obtížím. Její zavraždění nařídil sám Idi Amin, jenž pochopitelně zuřil, když zjistil, že z jeho velkolepého plánu zůstalo rozstřílené letiště, zničené ugandské letectvo a evakuováni rukojmí. Ti měli namířeno do Nairobi, kde jim keňská vláda zajistila dotankování, bez něhož by se nemohl letoun vrátit zpět do Izraele. Smrt pacientky, jejíž tělo bylo pohozené na okraji Kampaly, vedla k přerušení diplomatických styků s Británií, což bylo poprvé v historii, kdy Velká Británie přerušila diplomatické vazby se svou bývalou kolonií patřící do Commonwealthu. Za svou vstřícnost zaplatila také Keňa, jejíž občané žijící v Ugandě byli zmasakrováni jako odplata za narušení africké jednoty, kterou se Idi Amin tak rád zaštiťoval. Jeho vláda skončila v roce 1979 invazí Tanzanie, jež měla už dost arogantního souseda, expandujícího na její území. Idi Amin zamířil do Libye a následně do Saudské Arábie, kde v roce 2003 v luxusu a poklidu zemřel. Účastníci operace Entebbe se po ukončení své vojenské služby, která byla spojena s vysokou mírou utajení, stali hrdiny.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
