18. července si připomínáme narozeniny jednoho ze symbolů nejen (jiho)africké politiky, ale skutečně globální celebrity přelomu tisíciletí, jež změnila tvář světa jako málokdo před ním. Nelson Mandela, nositel Nobelovy ceny míru a symbol pádu apartheidu bývá srovnáván s Václavem Havlem a ztělesňuje ideály počátku 90. let 20. století, kdy na chvíli zavládlo přesvědčení, že „dějiny skončily“, neboť demokracie zvítězila. Po 108 letech od jeho narození a 13 let od jeho úmrtí je každoročně slavený Mandela Day připomínkou vizí muže, jenž strávil 27 let ve vězení, do roku 2008 byl USA veden na seznamu teroristů a pro svůj nezaměnitelný módní styl byl doslova nepřehlédnutelný.
Narození chlapce 18.7.1918 na břehu řeky v malé vísce kdesi ve Východním Kapsku bylo pro místní komunitu významnou událostí, protože klučík z kmene Xhosa byl součástí široké královské rodiny ovládající tuto část tehdejší britské Jihoafrické unie. Ačkoliv mu už ve 12 letech zemřel biologický otec, jeho poručník mu díky svým dobrým konexím zajistil něco mimořádného, a sice nejlepší možné vzdělání, které černoch žijící v britské kolonii 30. let 20. století mohl jen získat. Na internátní škole čelil těžko představitelným kulturním tlakům, a to počínaje nošením bot, přes ovládnutí britského způsobu stolování až po získání „svého“ jména Nelson, jež mu dala učitelka s tím, že jeho rodné Rolihlahla se nedá dobře vyslovit. Daleko od domova se z chlapce stával dobře vzdělaný mladý muž, který byl dokonce díky svým skvělým studijním výsledkům a nepřehlédnutelnému intelektu přijat na univerzitu. Studium sice na první pokus nedokončil, protože byl vyloučen za svou politickou rebelii, nicméně po čase byl přijat k bakalářskému studiu na jedné z nejlepších univerzit tehdejšího britského koloniálního světa - University of the Witwatersrand, kde jako jediný černoch studoval práva. Čelil rasismu, xenofobii a posměškům, které tu a tam přiživil veřejnou revoltou, za kterou byl nakonec ze studia vyloučen. Svou inteligencí vysoce převyšoval většinovou společnost, takže i bez formálního titulu si se svým kamarádem Oliverem Tambem otevřeli první černošskou advokátní kancelář. Mimochodem právě po blízkém příteli je od roku 2006 pojmenováno hlavní jihoafrické mezinárodní letiště v Johannesburgu, které je největším v subsaharské Africe.
Národní volby v roce 1948 přivedly k moci s definitivní platností stoupence rasové segregace, což v Mandelovi posílilo touhu bojovat proti režimu všemi dostupnými prostředky a skrze zapojení do Afrického národního kongresu (ANC) nový režim svrhnout. A právě tady začíná poněkud kontroverzní kapitola v Mandelově životopisu, jež způsobila jeho zapsání na americký teroristický seznam. Při svém vzniku 1912 byl ANC inspirován myšlenkami pasivní rezidence indického politika Ghándího, který mj. část svého života prožil v jižní Africe a jeho podstata spočívala v přesvědčení, že k dosažení politického cíle je třeba využívat politických nástrojů v podobě stávek, bojkotů a demonstrací. Situace se změnila po masakru ve Sharpeville 1960, kdy při jednom z protestů bylo zabito skoro 70 demonstrantů, což vedlo k založení ozbrojené sekce ANC – Kopí národa, v jejímž čele stanul jako první Nelson Mandela. Paramilitární křídlo ANC se stalo tím, co mělo ve svém názvu, tj. ozbrojeným nástrojem sloužícím ke svržení bělošského režimu, přičemž postupně akceptovalo používání násilí jako prostředku dosažení svého cíle. Terčem útoků se staly objekty státní moci – vojenská zařízení, administrativní budovy či symboly apartheidního režimu, na které se útočníci v prvních letech zaměřovali.
Kopí národa mělo obrovskou podporu od států východního bloku, které v čele se SSSR dodávaly jak legendární samopal AK-47, jenž se stal symbolem ozbrojeného odporu vůči apartheidu (a bělošským vládám v Angole, Mosambiku a Zimbabwe), tak materiální a technickou pomoc včetně výcviku bojovníků. Stejně silnou podporu poskytovala také Kuba, jejíž výcvikové tábory napříč celým regionem sloužily k podpoře národně-osvobozeneckých hnutí, mezi které bylo Kopí národa řazeno. Mandela absolvoval tour po několika afrických státech, kde získával jak praktické vojenské dovednosti, tak v dnešním slova smyslu prováděl fundraising, jehož prostřednictvím byl zajištěn chod organizace až do počátku 90. let, kdy byl apartheidní režim svržen. Prakticky si pod tím můžeme představit prostředky na fungování kanceláří, administrativního zázemí, tisk letáků apod., které získávalo Kopí národa ze zahraničí, mj. třeba i ze Švédska.
Mandelova rostoucí popularita podpořena plamenným projevem, v němž sdělil, že pro své názory je připraven zemřít, nemohla skončit jinak než zatčením, k čemuž údajně dopomohla CIA, jež jeho pohyb monitorovala a informace spolehlivě předávala jihoafrické vládě. Mandela putoval do vězení na ostrově Robben Island u pobřeží Kapského Města, kde v cele o rozměrech 2,4x2,1 metrů strávil 18 let, přičemž během dne pracoval v místním dole a po večerech budoval cosi jako vězeňskou univerzitu. Z práce v lomu si odnesl poškození zraku a plic, což se projevovalo po jeho propuštění mj. tím, že nesnášel fotografování s bleskem, protože mu to připomínalo ostré slunce odrážející se od světlého vápence, který musel těžit. Volné chvíle trávil vzděláváním svých spoluvězňů a psaním textů, jež v podobě motáků byly pašovány mimo zdi věznice a fungovaly jako zdroj motivace pro stále silnější odpor vůči režimu. Ten pochopitelně stále více utahoval pomyslné opratě, což se projevovalo jak rostoucími masakry vůči stále agresivnějším demonstrantům, tak vzestupu odporu také ze strany bílých. Možná překvapující aspekt vnitřní dynamiky ve státě zachycuje film Útěk z Pretorie (dostupný na českém Netflixu), ukazující dvojici bílých mladíků páchajících násilí (klasifikované jako terorismus) na jiných běloších. Hlavní roli si střihl Daniel Radcliffe, který společně se svým kamarádem skončí ve vězení pro bílé za sérii atentátů páchaných ve jménu ANC, přičemž díky vynalézavosti se jim podaří vytvořit si kopie klíčů, jejichž pomocí z vězení jednoduše odejdou a černý taxikář je odveze pryč (taxíky byly rozdělené podle barvy kůže, povšimněte si cedulky na dveřích řidiče upozorňující, že jeho taxík je pro černé). Film podle skutečné události zachycuje napjatou atmosféru 80. let, kdy se apartheidní režim dostával pod obrovský mezinárodní tlak, ekonomicky se něm již podepisovaly uvalené sankce a napětí mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva mělo již hmatatelně násilný podtext. Přispívala k tomu i druhá Mandelova manželka Winnie, která se právě v této době radikalizovala a začala otevřeně sahat k násilí jako způsobu boje proti režimu. Symbolem se stal výrok Winnie o „náhrdelnících, jejichž prostřednictvím bude země osvobozena“, což byl eufemismus pro pneumatiky namočené v benzinu, hozené na krk bělocha a zapálené. Právě kvůli svým brutálním a guerillovým metodám boje byl ANC zařazen USA na seznam teroristických organizací, ze kterého byl vyškrtnut až 2008 částečně proto, že se na to zapomnělo.
Brutální způsob boje proti civilistům Mandela neschvaloval a v roce 1996 se s Winnie rozvedl, aby se o dva roky později oženil potřetí, tentokrát jeho vyvolenou byla Graça Machel, bývalý první dáma Mosambiku. Ta se tak stala jedinou ženou na světa, která byla první dámou ve dvou různých zemí, což je bezpochyby primát, který se dobře pamatuje. Mandela s ní našel tolik vytoužený klid, který jako 80letý muž a celosvětová celebrita přirozeně vyhledával poté, co se jako nositel Nobelovy ceny míru stal doslova miláčkem světového tisku. Byl to právě on, kdo se společně s prezidentem JAR Frederickem de Klerkem zasloužil o nečekaně poklidnou demontáž apartheidu, která proběhla bez krveprolití a otevřené občanské války, jež rozhodně hrozila. Přispěly k tomu i zdánlivé maličkosti jako to, že se Mandela už během pobytu ve vězení naučil afrikánsky (tedy jazyk svých bělošských utlačovatelů), čímž dal najevo jak svůj zájem pochopit kulturu a hodnoty svých věznitelů, tak s nimi komunikovat v jejich rodném jazyce a tím jim vzít vítr z plachet. Oboje se podařilo. Další silné gesto přišlo při MS v rugby v roce 1995 uspořádané v JAR, kdy vystoupil v dresu jihoafrických Springboks s číslem bělošského kapitána. Rugby, jakožto „bělošský“ sport, se najednou stalo celojihoafrickou záležitostí a z rasově podmíněného sportu se začal stávat symbol nové duhové JAR. Konečně právě nově přijatá jihoafrická vlajka je perfektním symbolem „duhového národa“, v němž všechny čtyři skupiny (bílí, černí, míšenci a Indové) žijí pohromadě. Symbolická byla také jeho návštěva ve vesničce Oranie, kde žila vdova po bývalém apartheidním premiérovi a strůjci celého režimu, s níž si Mandela dal čaj a přátelsky pohovořil. Odpolední čajový dýchánek, jehož průběh Mandela perfektně zvládl mj. díky svému vzdělání, v baště Afrikánců podtrhoval jeho aktivity směrem ke Komisi pro pravdu a usmíření, která byla jakýmsi veřejným tribunálem určeným pro ty, jež se chtěli vyzpovídat ze svých hříchů z doby apartheidu. Zafungovalo to proto, že nějakým způsobem se provinilo tolik lidí, že potrestání všech by v principu paralyzovalo celou společnost. Princip výměny pravdy za amnestii pomohl překonat asi nejkrizovější období 90. let, kdy někteří otevřeně mluvili o hrozbě otevřené občanské války.
Mandela byl nepřehlédnutelnou osobností nejen pro své nezpochybnitelné charisma, bezprostřednost a smysl pro humor, ale také nezaměnitelný módní styl s typickou volnou pestrobarevnou košilí se stojatým límečkem. Košile „Madiba“ nazývané po jeho kmenovém jméně nosil zásadně přes kalhoty a měl je na sobě prakticky při jakékoliv příležitosti od své inaugurace až po setkání s tehdejší britskou panovnicí Alžbětou II. Signifikantní košile představují dodnes symbol země a oblíbený suvenýr, který si můžete koupit třeba na letišti. To, do jaké míry se daří jeho skutečný politický odkaz kultivovat 13 let po jeho odchodu, je otázkou, která si zaslouží komentář zase příště.
Linda Piknerová, linda.piknerova@gmail.com @expedicez101
