Druhé největší město Namibie Swakopmund ležící na pobřeží Atlantiku je fascinující kombinací německého kolonialismu, dlouhodobé jihoafrické nadvlády a soudobého afrického vlivu, díky čemuž si v plážovém letovisku můžete kromě mořských vln užít vcelku dobré německé pivo Hanza, jedinečnou městskou architekturu, ale i klasický africký trh, na němž vám místní obchodníci budou nabízet předražené cetky ze západní (!) Afriky s neprůstřelným argumentem, že vyřezávaná soška je kvalitní import. Co na tom, že nemá nic společného s bývalou německou kolonií a prodavač vůbec nechápe, proč by vám nákup suvenýru z úplně jiné části kontinentu měl vadit.
Pobřežní Swakopmund vznikl tak trochu z nouze, a sice když Němci usilující o ovládnutí obrovského kusu území pokrytého písečnými dunami hledali příhodné místo, z něhož by mohli realizovat výboje do vnitrozemí. Jediný vhodný přírodní přístav ve Velrybí zátoce – Walvis bay – ležící na jih od dnešního Swakupmundu – byl ovládám Brity (a až do roku 1994 Jihoafričany, ačkoliv Namibie jako taková získala nezávislost už 1990), a tak zvolili ústí řeky Swakop, čímž vznikl Swakopmund. Je fascinující si uvědomit, že v celé délce západního pobřeží Afriky je jen minimum míst, kde by mohli kotvit velké lodě, což ovlivňovalo možnosti exportu vzácných surovin z vnitrozemí směrem do Evropy.
Symbolem celého Swakopmundu se stalo dlouhé molo, které přežilo až do současnosti a kde si mimochodem můžete zajít do dvou restaurací, z nichž ta blíže k pevnině je o něco lepší a nabízí skutečné rybí lahůdky. Pokud jste zdrženliví, objednejte si jakékoliv hovězí, které bude vynikající a připraveno s německou precizností, takže za pár desítek korun budete mít gastronomický zážitek, o jakém se vám pravděpodobně v Africe ani nezdálo. Od mola směrem do vnitrozemí začala být počátkem 20. století budována prosperující obchodní kolonie, jejíž věhlas vzal za své během 1. světové války, kdy území Německé jihozápadní Afriky převzala pod svou správu Jihoafrická unie (čili Britové). Důvodem byl strach z přenesení 1. světové právě na jih Afriky a hrozba z rozšíření vlivu císařského Německa, jehož ideologie byla podporována také částí bílých Afrikánců. Navzdory časovému presu se Němcům podařilo spojit pobřeží s vnitrozemským Windhoekem železnicí, která funguje až do současnosti a díky které byl Swakopmund překvapivě dobře zásobeným městem. Navzdory velmi omezené době tak Němci vybudovali celkem slušnou infrastrukturu, z níž země těží do současnosti.
Notně temnou stránku swakopmundské historie napsali Němci v letech 1904-08, kdy si pobřežní město vybrali za centrum svého boje proti domorodým Hererům a Namům, jež odmítali německou nadvládu. Ti se s odporem místních kmenů vyrovnali po svém, a sice vybudováním koncentračního tábora pro ty, kteří přežili Němci organizované obkličování vodních zdrojů, bez nichž domorodci nemohli ve volné krajině přežít. Strategie hrstky Němců byla efektivní: ti, co dokázali nějakým způsobem přežít bez přístupu k vodě, skončili v koncentráku. Genocida Hererů a Namů je považována za první genocidu 20. století a stála život asi 75 tisíc lidí (80 % Hererů a 50 % Namů), přičemž Německo za ni přijalo zodpovědnost až v roce 2021 s příslibem, že historickou křivdu bude kompenzovat částkou přesahující 1 mld. euro. Přeživší Hererové si ve snaze vzpamatovat z prožitých hrůz začali budovat novou identitu, kolem níž by mohli obrodit svou svébytnost. A protože to jediné, co měli po ruce, byly německé uniformy těch, které zabili, začali je nosit. Pro Herery vyznávající animismus a věřící v magickou sílu předmětů se vojenské oblečení stalo symbolem síly, která přejde na nového nositele a dá mu moc původního majitele. Paradoxně tak nová kapitola hererských dějin v sobě zahrnuje císařské německé vojenské uniformy, do nichž se muži zahalují při zvláštně slavnostních příležitostech, zatímco ženy jim sekundují v barevných sukních a s elegantními kloboučky na hlavách.
S odchodem Němců Swakopmund na chvíli osiřel, protože na rozdíl od jiných namibijských míst se tady nenacházela žádná naleziště diamantů lákající obchodníky z celého světa, nicméně během pár let se přístavní město stalo oblíbeným přímořským letoviskem, jež v mnohém připomíná legendární východoněmeckou Rujánu. Lázeňská architektura v podobě výstavních patrových domů lemujících pobřeží je v Africe natolik neobvyklá, že stačí jediný pohled na pobřežní panorama a už ho nikdy z paměti nevymažete. Symbolem je Hohenzollernhaus, šarmantní budova dlouho sloužící jako luxusní hotel a tajný nevěstinec v době, kdy prostituce byla zábavou jen lepších společenských skupin. Opomenout nesmíme ani Woermannhaus s 25 metrů vysokou věží a maják s typickými bílo-červenými pruhy. Před 25 lety si Namibijci řekli, že zavedené názvy ulic je potřeba změnit tak, aby zněly více „africky“, čímž se např. z Kaiser-Wilhelm-Straße stala Sam Nujoma Avenue (z ulice Císaře Viléma na bulvár prvního namibijského prezidenta), část místních historické názvy zachovala v podobě nápisů na soukromých budovách s argumentem, že historii není třeba takto surově měnit.
Nejlépe si pohled na městskou zástavbu vychutnáte v některé z restaurací na promenádě, kde si můžete užít studené pivo Hanza a pravou německou zabíjačku, na které si překvapivě díky chladnému oceánskému vzduchu docela pochutnáte. Město je plné německých důchodců, kteří drahou Rujánu vyměnili za levnější a klidnější Swakopmund, kde si pořídili prázdninové nemovitosti a užívající se příjemného oceánského vzduchu. Voda je studená, vlny obrovské, vítr vlezlý, takže snadno zapomenete, že nejste u Baltu, ale jen kousek od obratníku Kozoroha. Právě proto návštěva Swakopmundu stojí za to. Je to jedinečný zážitek v zemi, která je současně dokonalým odrazem toho, kvůli čemu se do Afriky jezdí.
Linda Piknerová, Ph. D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů a komentátorka.
.jpg.small.jpg)
