Název filmu Red Sea Diving Resort možná vzbudí zájem díky avizované lokalitě Rudého moře, která láká každoročně desetitisíce Čechů do pobřežních letovisek jako Hurghada či Marsa Alam. Ve skutečnosti se však místo příběhu nachází o několik stovek kilometrů jižněji v blízkosti súdánského Port Súdánu, který se v 80. letech 20. století stal místem jedné z nejúspěšnějších operací izraelské tajné služby. Na jejím konci byly tisíce přestěhovaných etiopských židů do Izraele, kteří skrze potápěčský resort utíkaly před takřka jistou smrtí, po níž volal etiopský vojenský režim. Dnešní filmový tip nabízí skvělou exkurzi jak do reálií africké politiky, tak vzniku svébytné komunity etiopských židů, jež od 80. let spoluvytváří izraelskou společnost.
Netflixový snímek z roku 2019 je filmovou podobou knihy Exodus podle Mosadu, jejímž autorem je přímý účastník tajné operace probíhající na africkém pobřeží Rudého moře před čtyřmi desítkami let, jejímž výsledkem byl příchod až 5 000 etiopských Židů do Izraele. Fascinující příběh záchranného plánu, v němž hlavní roli hrál skutečný potápěčský resort, je třeba vnímat v kontextu událostí Afrického rohu, jenž na přelomu 70. a 80. let nepatřil zrovna k příjemným místům k životu. Klíčem k pochopení jinak stěží představitelného tajného plánu je porozumět fenoménu etiopských židů žijících po tisíciletí v oblasti dnešní Etiopie a Eritree (do roku 1993 byly obě země spojeny) a bojujících o holé přežití v prostředí vojenského režimu – tzv. vlády Dergu – nastoleného po svržení etiopského císaře v roce 1974.
Odpověď na otázku, kde se v Etiopii vzali židé, je nejednoznačná a dost záleží na vaší ochotě uvěřit buď květnatým legendám, nebo spíše dát za pravdu poněkud lakoničtějšímu vysvětlení. Sami etiopští židé rádi sdílí příběh o existenci ztraceného izraelského kmene, který se jaksi zatoulal během exodu a usadil se tisíce kilometrů daleko od Svaté Země. Své místo na slunci má také pověst o královně ze Sáby a její milostný románek s králem Šalamounem, zakladatelem Prvního jeruzalémského (Šalamounova) chrámu. Svůj věhlas nejmoudřejšího a nejschopnějšího panovníka Blízkého východu si udržoval ryze praktickou politikou, jejíž součástí bylo 700 manželek a 300 konkubín. Mezi nimi byla i krásná královna ze Sáby, vládnoucí své říši rozkládající se buď v oblasti dnešního Jemenu a jižní Arábie nebo právě Etiopie. Z milostného vzplanutí mezi dvěma státníky vznikl potomek – Menelik I., zakladatel etiopské panovnické dynastie vládnoucí historické Habeši až do osudné poloviny 70. let 20. století, kdy císaře svrhl vojenský režim. Jestli někdy poletíte s etiopskými národními airlines, odkazu královny ze Sáby neuniknete, protože palubní obrazovka vám bude nabízet možnost sbírat „Shaba miles“ neboli letecké míle za věrnost legendární panovnici.
O něco věrohodnější příběhy spojují příchod židů do Etiopie s migrací, která v regionu kolem Rudého moře byla zcela běžná. Malé židovské kolonie obchodníků, řemeslníků a vojáků byly roztroušeny napříč dnešním Jemenem a také kolem egyptského Asuánu, přičemž jakmile se dali jejich členové do pohybu, nutně si sebou brali také svou víru, kterou předávali tam, kde se nově usadili. Protože genetické testy jsou neúprosné a říkají, že z 80 % jsou etiopští židé Afričany a zbytek odpovídá Blízkému východu, je teorie původu spojeného s migrací židovských komunit o něco pravděpodobnější než love story královny a krále. Nicméně to na podstatě příběhu nic nemění, protože etiopští židé vyznávající díky historické geografické izolovanosti přeci jen trochu jiné rituály než jejich spoluvěřící v Izraeli, si v Rohu Afriky skutečně vytvořili svébytnou kulturní entitu, která fungovala až do osudového nástupu diktatury Dergu.
S nástupem marxistické vojenské junty Derg začala temná kapitola v dějinách etiopského židovství. Synagogy byly zavírány, praktikování náboženských zvyklostí zakázáno, což pro ortodoxní Etiopany bylo mimořádně závažné narušení běžného života, tisíce lidí byly násilně asimilovány, protože juntě šlo o vytvoření iluze jednotného národa bez etnických, náboženských či jazykových odlišností. V zemi, kde je přes 80 etnických skupin, kolem stovky jazyků, několik křesťanských církví, islám, tradiční náboženství, zbytky judaismu a neopomenutelné rastafariánství se nemohlo (a nemůže) prosazení vize unitárního státu obejít bez krutého násilí, jež stálo životy tisíců etiopských židů. Derg zavedl zákaz odchodu ze země, takže emigrace byla vyloučena a těm, co s režimem nesouhlasili, nezbývalo, než se ukrývat a doufat, že se stane něco, co je zachrání.
To něco byla série vojenských operací Mosadu, a sice Bratři, Mojžíš a Šalamoun, jejímž cílem bylo osvobodit na 160 tisíc lidí ze země, kde doslova čekali na svou smrt. Cesta ven vedla skrze uprchlický tábor v Súdánu, kam se židé dostávali díky obětavosti místních dobrovolníků, kterým hrozila za zprostředkování únikové trasy jistá smrt. Situace v Súdánu počátkem 80. let byla srovnatelná s řáděním etiopského Dergu. U moci byla vojenská junta, v jejímž čele byl prezident Nimeiry, klasický diktátor své doby střídající socialismus a kapitalismus podle toho, kdo nabídl víc. Represivní vojenský režim byl v zásadě nechutný a současně velmi ambiciózní a po zjevném neúspěchu se socialistickými reformami se nechal koupit USA, které byly ochotny financovat Nimeiryho plán vybudovat ze Súdánu „obilnici arabského světa“. V principu šlo o to, že ve chvíli, kdy v Etiopie zavládl marxistický Derg, hledaly USA v regionu protiváhu a zvolily si Súdán bez ohledu na to, jaký režim to byl. Realita studené války byla neúprosná.
Součástí plánu přilákat do země s největším počtem pyramid na světě zahraniční investory bylo také obnovení turistického ruchu, jehož součástí byl i hotelový resort na pobřeží Rudého moře, jen pár desítek kilometrů na sever od Port Súdánu. Italové ho tady vybudovali s nadějí, že sem budou proudit davy zájemců o potápění, což byla aktivita, jež se v 70. letech stávala stále populárnější a podmořský svět Rudého moře se stával stále vyhledávanější destinací. Sen o přímořském resortu ovšem narazil na súdánské reálie a objekt byl uzavřen a předán zpět vládě, která se ho rozhodla počátkem 80. let znovu otevřít.
A v tu chvíli přichází ke slovu Mosad a plán, jak z Etiopie přes uprchlický tábor v Súdánu přepravit etiopské židy do Izraele a to tak, aniž by si toho někdo oficiálně všimnul. Přes švýcarskou společnost si skupina agentů Mosadu pronajala opuštěný resort, obnovila potápěcí kurzy a vítala turisty po hodinách strastiplné cesty z chartúmského letiště. Počátkem 80. let nebyla na jediné silnici mezi Chartúmem a Port Súdánem žádná pumpa, co 50 km stáli vojáci a autobus byl pochopitelně bez klimatizace. A na konci toho všeho byl plně zařízený hotel s teplou sprchou, jídlem a fantastickým potápěním. Funkční turistické zařízení generovalo peníze a díky celkem velkému pohybu lidí se snadno ztratil pohyb autobusů a náklaďáků, které v noci převážely vyděšené Etiopany z uprchlického tábora do prázdninového letoviska, do kterého v noci připlouvala izraelská loď a vyzvedávala unavené a vystresované uprchlíky na jejich cestě do vytoužené země. Ačkoliv šlo o tajnou operaci Mosadu, která stála nemalé prostředky, dokázala si na sebe díky hotelu vydělat.
Pro pochopení jedinečnosti celé operace je třeba si uvědomit geografický kontext regionu. Etiopie (v té době s přístupem k moři díky Eritrei) byla nepřítelem, v Súdánu byla vojenská diktatura, která vystupovala proti Izraeli a z druhé strany Rudého moře byla Saudská Arábie, jež Izrael považovala za úhlavního nepřítele. V tomto prostoru proplouvalo izraelské námořnictvo převážející zbídačené etiopské židy, kteří v tu chvíli ještě ani neměli státní občanství a krytí tomu všemu poskytoval prázdninový resort s nic netušícími turisty platícími za to, že pod vodou spatří mořskou želvu. Nic netrvá věčně, takže operace byla vyzrazena, přičemž v tu chvíli bylo v táborech ještě několik tisíc lidí čekajících na evakuaci. Pomoci se dočkali díky speciálnímu leteckému mostu, do jehož realizace byly zapojeny USA, schopné díky finančním tokům směřujícím režimu v Súdánu, vyjednat podmínky, za nichž oficiálně neodsouhlasená operace mohla probíhat.
Operace Bratři (evakuace po vodě) a Mojžíš (evakuace letadlem) by pravděpodobně nemohly být tak úspěšné, pokud by jejich existenci tiše netoleroval súdánský vojenský režim, který počátkem 80. let zaváděl zvláště nechutná opatření v podobě práva šaría, jehož součástí byly veřejné popravy, bičování, amputace končetin a excentrické vylévání alkoholu do Nilu. Výsledkem bylo obnovení občanské války mezi muslimským severem země a křesťanským jihem na dalších 22 let a svržení Nimeiryho ve chvíli, kdy byl v Oválné pracovně Bílého domu na návštěvě u Reagana.
Zhroucení se v roce 1991 dočkal také etiopský vojenský režim, což vytvořilo krátkou – asi 48 hodin trvající proluku – pro poslední záchrannou operaci – Šalamoun. Díky ochotě USA a Izraele uplatit hroutící se Derg a stejně vstřícné ochotě přijmout peníze od úhlavních nepřátel vznikla možnost tentokrát oficiálního leteckého mostu mezi Addis Abebou a Izraelem. V areálu izraelské ambasády v Addis Abebě přistávaly a vzlétaly nepřetržitě speciálně upravené letouny tankující z bezpečnostních důvodů ve vzduchu, jejichž pasažéři seděli na matracích (sedačky byly odstraněny, aby se na palubu vešlo více lidí) a doufali v bezpečné přistání. Operace byla tak hektická, že na se přímo na palubách narodilo pět dětí.
Máte-li chuť vidět film, který vám ukáže paradox prázdninového letoviska poskytujícího krytí jedné z nejobdivuhodnějších vojenských operací, zjevné ochoty afrických režimů tolerovat za peníze kde co a současně mezinárodních vztahů v době vrcholící studené války, je Red Sea Diving Resort dobrým tipem. A do letadla do Hurghady si vezměte knihu Exodus podle Mosadu, je podrobnější a na 4,5 hodinový let bude akorát.
Linda Piknerová, linda.piknerova@gmail.com @expedicez101
