A to po té nejlepší, po té nové na Písek. Krom vyložených špiček se tu dá ještě jezdit docela svižně, není nijak přecpaná kamiony a příliš často se také neocitá v hledáčku Zelené vlny. Zkrátka, dálnice je komfortní, ale jízda po ní je přesto opruz, z dálnice je vidět zase jenom dálnice. Stará žena už neumí jezdit úplně automaticky jako kdysi, musí se malinko soustředit, aby se cítila suverénně. Nejlépe si v hlavě převalovat příběh, aby cesta lépe ubíhala. Po meči pochází z motoristického rodu: její dědeček, když bankrotoval, když přicházel valem o všechno, měl ještě pořád – do poslední chvíle – v garáži závodní vozy. Ani s nimi nezávodil; držel je jako estetické předměty, vskrytu možná čerpal sílu z jejich skryté síly. Její otec pošetilec měl hrůzu z nemovitého majetku, zato věřil, že musí mít to nejlepší auto. Možná dvě. Freude Freude, asi úpěnlivě doufal, že mu dodají sebevědomí i zařazení. V jistém omezeném smyslu to – tehdy – ani tak naivní nebylo.
Bylo to hodně dávno, vzpomíná stará žena, tak dávno, že se po Praze ještě všude jezdilo autem logicky a pohodlně, protože se dalo všude zaparkovat. U každé banky, u každého divadla. A když se jelo z divadla, platil takový rituál: vždycky – i z Libně i z Vysočan – se jelo k nám na Vinohrady přes Karlův most. Pěkně pomalu, v těle ještě doznívalo představení a nad Vltavou svítily hvězdy.
Jezdit pomalu má srovnatelný půvab jako jezdit rychle, za pravdu mi dají milovníci koní. Záleží na okolnostech, a ty se zkrátka změnily! Je těžko pochopitelné, že jsme se kdysi projížděli prostě pro radost. To už dnes činí jen motorkáři, kterým se říká dárci orgánů, a které, upřímně řečeno, málokdo má rád, jen se to těm chlápkům v černé kůži leckdo ostýchá dát najevo.
Stará žena dnes jezdí, kam musí, a volí si jiné radosti: těší ji jet co nejúsporněji. Chce to lehounkou nohu na plynu a trošku hlídat ciferníky, aby slabé autíčko pěkně a neochvějně drželo stovku, tudíž docela obstojný průměr i čas. Na předjíždění kamionů to stačí. Možná ji k tomu žene lakota, možná jsou důvody maličko složitější. Je to taková hra; úsporná jízda je konec konců i sportovní disciplína, pořádají se v ní soutěže, ale stará žena bývala odjakživa kluk samouk a vystačí si sama. Rychle už se najezdila, jéje! To bylo slávy a nadšeného pištění spolujezdců, když jsme na prvém otevřeném úseku D1 (do Benešova) vytáhli sto padesát! Sto padesát pět! Jenže to bylo v pravěku a, opakuji, okolnosti se změnily. Zejména v těchto dnech, kdy křesťanský pomerančový vládce hraje se lstivými moslemíny takovou hru na lodičky Kolik jich dnes ráno propluje a kolik nepropluje tím prokletým průlivem? a ceny u pump pěkně stoupají, mám pocit, že počet borců, kteří kolem mne pohrdlivě hvízdají dvoustovkou, nějak povážlivě klesá. Jako by statisticky relevantní počet spolumotoristů také sahal po strategii stovka stačí! Pokud se zkusmý dojem empiricky potvrdí, budu mít radost.
Na radosti jedné staré ženy tak dalece nesejde, ono by to však mohlo být i cosi jako program: Okolnosti se změnily, auto se z vytouženého znaku svobody a statusu stalo nástrojem dopravy nákladů jako trakař a nadto bezmála povinným dárkem dítku za maturitu. Za substituci mužné pýchy ho mohou pokládat jen skuteční opozdilci. Kategorii estetických předmětů ponechme znalcům; jsou v minoritě a jako takoví mají právo na život.
Z aut se staly úžasně pohodlné předimenzované počítače na kolách. Jezdit jimi rozhodně radost není, protože na hlavní tahy silnic se už nevejdou a rozumná města se jim zběsile a sebezáchovně brání. V Praze se v kolonách krokem posunují profesionální dodavatelé a šílenci. Sláva pražské městské hromadné dopravě, která městu umožňuje žít! Kdo říká, že je jen pro socky, je časem drsně překonaný snob.
Pro mne je synonymem poklidu, pohodlí a útočiště. Většinou se v ní dá sednout, číst a snít. Což dříve nebylo, okolnosti se změnily! Což žádá pružnost mysli. A na dálnici tu lehkou nohu na plynu…dokud…dokud…dokud soukolí okolností osudně nezaskřípe… a žádaným útočištěm i nejelitnějších frajerů se náhle nestanou prázdné tunely metra.
