A je to velká legrace, protože, heč, má, co málokdo má. Přivezla si to z tropů, na památku. Taková nemoc je zážitková, to vám nikdo nepopře. A my milujeme zážitky, že? Bungee jumping, stará vesta. Prořítit se kaňonem na drátěném laně, dosáhnout rychlosti sedmdesáti kilometrů, promést si to vodopádem, trošičku břinknout helmou o skálu, to už zní lépe. Potkat se s vlastní bolestí a strachem, to je přece takové autentické (slovo tohoto roku).
Ono i to staré dobré sebepoškozování má něco do sebe. Když vnitřní pocit nesnesitelna překypí, stačí šmik a duši se uleví. Takové staré dobré pouštění žilou. I ty (docela hnusné) pijavky už přicházejí do módy. Lidé jsou podivní, velmi podivní tvorové, usoudila by moje kočka. Těžko snášejí svobodu. Takový změněný stav vědomí, to je něco…Nebýt pánem sebe sama, hurá, to stojí za všechny peníze. Za každou kocovinu.
Stará žena byla kdysi na Amazonce. Vracíme se z výletu na Ríos Nigros, černé (kyselé) řeky, už čeká dlabanec, aby nás dopravil zpátky do Manaús, ano, tam, co mají tu velkou operu. Dlabanec je dlouhá úzká kanoe, vypálená a vysekaná z jediného mohutného kmene, vybavená neméně mohutným motorem. Už se do ní opatrně skládáme, když povídá náš indiánský průvodce: „Prosím vás, byli byste tak laskaví, dovolili byste…máme tady nemocného, mohli bychom ho k vám naložit? On potřebuje doktora…“ A už vedou kluka snad sedmnáctiletého, žebra z něj trčí, není to pěkný pohled. Ukládají ho na dno lodi a dávají na něho veliký froté ručník. Nezabere moc místa, taková hromádka neštěstí. Je vedro, vedro až se nechce dýchat, ale ta hromádka se třese, až poskakuje, nezadržitelně se třese zimnicí. Je mi ho líto, nemohu odvrátit pohled. A průvodce říká: „Nebojte se, není nakažlivý. Má buď malárii, nebo horečku dengue. Bylo by moc dobře, kdyby měl malárii, protože na tu jsou léky. Ale kdyby měl dengue…tak na tu léky nejsou.“
Když jsem se tuhle na zpáteční cestě do Evropy začala třást a třást a třásla se třináct hodin (taková zimnice bolí), také jsem si říkala, že by to mohla být malárie. Ale to by bylo až příliš krásné. Laboratoř nelže – i když tomu jaksi nikdo nechtěl věřit, je to horečka dengue. „Tak hodně pijte… a tělo si pomůže samo. Snad.“ To mi řekli lékaři a poslali mě domů. Oblíbené série zimnice/horečka/pot/ zvracení z prázdného žaludku/trýznivé bolesti kostí se vracejí, jak se jim zachce. Je to, řekla bych, velmi autentické, velmi redukující na bazální hodnoty. Jsme zvyklí o své zdraví pečovat průmyslovým způsobem. Proženou nás přístroji, provedou s námi to anebo ono, když se to povede, dobře, budeme zdraví, když ne, dávají opiáty.
Horečka dengue, proti níž není vakcína ani lék, je vlastně nemoc taková starodávná, historická, je to cosi jako úradek boží, jako orakulum. Stočí tě do hodně nehybného klubíčka, v omámené mysli je docela pohoda. Když nic nemůžeš, nemůžeš ani nic zanedbat, nejsi vinen. Když nemůžeš jíst, uspoříš a prospěje to postavě. Pít prý musíš, aspoň ten čaj do sebe nějak…Problém.
Na takovýto způsob nemoci jaksi nejsme zařízení. Stará žena žije sama, netrčí však v sociálním prázdnu, má kolem sebe bližní hodné, milující i přátelské. Někteří volají každý den! A někteří se nabízejí, co mají donést? Oni se zastaví – oni si tu chvilku urvou – máme úterý – tak v pátek? Což je od nich moc hezké. Nakoupí a vynesou odpadky. A cestují proto přes celou Prahu, jazyk na vestě, smrtelnou únavu v očích a nezvladatelně náročný program před sebou.
Nu, pro mne je to jen dobře. Přiznávám, já si tu nemoc docela užívám. Těch báječně změněných stavů vědomí! Těch zajímavých zápasů s tělem! To pobavené dělení zrna od plev! Tolik věcí je náhle nenutných…minimalismus, nedávno módní slovo. Je nutné si čistit zuby každý den? Dny stejně míjejí tak rychle… Je to cesta k samostatnosti, to jistě. Dívám se zpovzdálí a vidím nové úhly. Dříve bylo více lidí a ti neměli tolik povinností a zábavy. Vždycky se našla nějaká dobrá duše, která …uvařila ten čaj…
Leč, dnes je dnes, hic Rhodus, hic salta! Ono to nějak dopadne. Jak říkám, taková nemoc je velká legrace.
.png)
