Upřímně řečeno, nikoli zrovna na osení v misce na stole, ani na zajíčky, ani na červená vajíčka natvrdo, ani na pomlázku, ani na polykání posvěcených kočiček, ani…ten výčet by byl tak dlouhý!
Z celých Velikonoc mám nejraději Květnou neděli, tu, která celým svátkům předchází. Název dává smysl jen ve Středomoří. U nás se zhusta tu dobou ještě lyžuje a počasí může být nevyzpytatelně jakékoliv; natrhat sedmero zelených bylinek do nádivky bývá na Šumavě docela problém. A není to ani sto let, co býval taky problém nenastydnout, jak ráda vykládala moje babička: „Na Květnou neděli do kostela musíš v něčem novém, aby tě nepokakal beránek. A holky hloupé si vyjdou v letních šatech, radši mrznou jako drozdi, jen aby se ukázaly…“ (Kdo si dnes nekoupí něco na sebe každý týden, ten se prý nemá dost rád. Lidé jsou hloupí ode zdi ke zdi, řekla by moje babička.)
Ale tam dole na jihu, kde se to všechno odehrálo, všechno teď kvete, až se zalyká. V Kalábrii bloudí lidé loukami s náručemi natrhaných stvolů a lístků všech barev a tvarů, všechny voní jinak a všechny přijdou do salátů. A já bych si v té chvíli přála být krávou a pást se, pást…tomu se říká luxus!
V Jeruzalémě mají proudit průvody a mávat palmovými ratolestmi. Když jsem tam byla posledně, byly sice Velikonoce, ale pršelo, jen se lilo, a liduprázdnými uličkami arabské čtvrti od brány k bráně procházely po zuby ozbrojené stráže. A dnes, ach, ani nemluvit. Ne, nebudu smutná, bylo by to zbabělé.
A proto mám ráda Květnou neděli, den, kdy Ježíš vjel na oslíku do Jeruzaléma a po cestě ho vítali mnozí a všechno bylo ještě otevřené. Přijížděl se ujmout svého království a všechno se mohlo stát…
Ani on sám nevěděl, jak to skončí. Třeba tušil, ale nevěděl, co dokáže unést. Byl přece člověk! (Dobře, taky člověk, jak chcete.) Proč by jinak odešel rozjímat na horu Olivetskou se svými třemi nejmilejšími učedníky? On se trápil a oni usnuli, byli jenom lidé, věděli houby. Sladce a hluboce spal miláček Jan… Vždycky na Něho myslím: jak mu to přišlo líto a jak se cítil sám. A jak se v té chvíli rozhodl.
Velikonoce jsou svátky obrazotvornosti, veliké drama den po dni k prožívání, mnohotvárné a skutečné. Zásadně se lišící od virálu – pro ty, kdo si dokážou dopřát takový glamour. Nádherný přepych mysli.
Květná neděle je svátek naděje! Přichází po ní Modré pondělí, Šedivé úterý a Sazometná středa, dny, kdy se doma gruntuje a vymetají komíny. Protože bez práce nejsou koláče a pečení holubi do huby nelítají, řekla by moje babička. A doufat v dobré věci je dřina nad dřinu. Na Zelený čtvrtek umyje Ježíš nohy starcům a pozve své učedníky na večeři. Jidáš ho zradí a Petr zapře a Pilát si umyje ruce, větší průšvih už to být nemůže, jasná, jasná páka.
A potom přijde Zmrtvýchvstání a po půstu přijde Hod boží a to se najíme! A v pondělí bude švanda veliká a to se napijem!
A někteří (z těch, co byli na Bílou sobotu na vigilii) pustí fantazii na špacír a budou přemýšlet v dlouhodobém horizontu. A pocítí radost, což je za daných okolností úžasné, skvostné a následováníhodné.
A stejně jsou nejlepší domácí mazance!
