Původně jsem chtěla napsat Stará žena čte noviny, ale přišlo mi to jako hodně vyběhlý model. Kdo dnes čte noviny?
Když jsem v uplynulých bolavých týdnech komunikovala s lékaři (ve Zprávě o ambulantním vyšetření zachyceno obratem „polymorfní stesky“), dostalo se mi poučení: „Prosím vás, to je v normě. Dnes už v normě! Od té doby, co byl covid, si s námi ty viry zkrátka dělají, co chtějí! Mozková mlha! Kdybyste věděla, kolik si na to stěžuje lidí! A vůbec nechci vědět, kolik lidí si na to ani nestěžuje!“
Rozešli jsme se s úsměvem. Už vím, že uzdravit se musím sama.
Když zrovna nespím, projíždím zprávy na mobilu. V odměřených dávkách, v oslabeném těle zřejmě zůstal pud sebezáchovy. Obraz, který nalézám, mě děsí svou neuspořádanou absurditou. Možná proto, že jsem nováček? A vám, přivyklým, připadá to, co se dočítáte, normální? To by ovšem bylo ještě děsivější, důsledky vůbec nechci domyslet…Pozor, nechci, nebo nemohu?
Vyskakují na mne zprávy, které s různou mírou odbornosti dokládají, o kolik procent se nám (oproti „poslednímu zkoumání“) snižuje IQ. Vím, že „výsledkům výzkumů“ nelze jen tak věřit. Jenomže je nelze úplně zavrhnout, zařadit je do přihrádky „přes noc se zbavíte parazitů, kteří…“, tedy k žvástům pro debily. Zatím jsem pořád optimisticky doufala, že se jedná jen o proměnu způsobu orientace, o základní posun od vnímání slov a rozumění větám ke zkratkovitému sycení vizuální informací, změnu sice historicky významnou, ale neznamenající základní pokles rozlišovacích schopností.
Už pátý týden nejsem fyzicky schopna vstát a utéct, ubránit se té algoritmické masáži. A už si vůbec nejsem jista…ne, nesmím skončit tak, abych si nebyla jista vůbec ničím! To by byl mentální blackout, zrada, ztráta lidskosti. Chtělo by to nějaký nástroj první pomoci („poslední záchrany“), seznam pevných bodů…
Mezi mé potěšlivé jistoty patří právě noviny. Už je mi lépe, už si je mohu dopřát! Jmenují se The New York Review of Books, každých čtrnáct dní dorazí přes oceán až do poštovní schránky PEN; kdysi nám je nějaký dobrodinec předplatil, že abychom jako věděli, a já je tak smím číst. Už dávno jsou mi zdrojem radosti, jejíž obdobu snad poskytne sklenka vína, vypitá v důvěrném rozhovoru s exkvizitně vzdělanými a duchaplnými přáteli.
Je to v podstatě americká obdoba našich Knižních novinek blahé paměti. Jenže, když dva dělají totéž, není to totéž. U nás se jednalo o nudný reklamní plátek, u nich se střídají celoplošné reklamy vydavatelských domů s esejemi, jimž slouží jednotlivé tituly jen za záminku k dobrodružství ducha. Mají jednotnou formu a náramný rozpal témat. Namátkou z únorového čísla: Zločin svědectví, střízlivá pojmenování skokových akcí pomerančohlavého prezidenta, inspirovaný skok do florentské galerie Strozzi na výstavu Fra Angelica, tři napínavé stránky o technologiích a státním kapitalismu v Číně, Curzio Malaparte a přitažlivost moci, Trápení s matkou, recenze (anebo psychologický thriller) vzpomínek indické autorky Arundhati Roy, pro nás zejména objevný životopis dvojčat Kaczynských ve studii Polsko na půl cestě k demokracii, dvojlomný příběh z roku 1940 Záchrana uprchlíků, o statečných a neúnavných Američanech, zachraňujících za pomoci manželky amerického prezidenta evropské intelektuály navzdory postojům americké vlády…Co, že je toho moc?
Ano, je. Pro všechny mé kamarády je toho moc… a že mám kamarády tuze úctyhodné! Jenže ty texty jsou dlouhé a k tomu takovou tou angličtinou, co se na ní musí myslet… no prostě, jasně, nejde to!
I když smysl těch cílených výprav do různých oblastí ducha tkví v souvislostech a je vzrušivý, challenge, jiný level! – Ne, já vím, že vás nepřemluvím.
Tak si tu ležím a čtu. Okno mám otevřené a za oknem jaro. Až vyjdu na vlastních nohou na trávník, pokvetou už zřejmě vlčí máky. Ale to nic, všechno, co je, je! Tato láhev je rozhodně poloplná!
Autor: Olga Walló
.png)