A co by si nechválila: Začíná máj a nebe je hluboce a propastně azurové. Sucho je, to ano, sucho, až pampelišky pod lesem zasychají v poupatech. Ale tenhle týden už jistě přijde déšť… Docela nedávno pronesla tuhle hlubokomyslnou úvahu na zahradě jedné pražské vily pod velmi rozkvetlou třešní a dostalo se jí téhle odpovědi: „Nevím, co si tak chválíte, vy snad můžete být jen ráda, že brzo umřete a už vám může být jedno všechen ten hnus, ve kterém musíme žít! A naše děti!“ Stará žena se zasmála, protože respondentka mohla být klidně její dcerou a s mladými má být člověk zadobře. Je hezká, pracovitá, podnikavá, úspěšná ve svém oboru, pečlivě co možná trendy … ale starostlivá a účinlivá! A asertivně upřímná, což se cení.
Staré ženě to přesto leží v hlavě. Co je na tom výroku špatně? Že je ve starodávném slova smyslu netaktní, protože dámám se nemá připomínat věk v žádném věku? Ale bóže, říká si stará žena, to by mě trápilo nejmíň! Možná má dokonce pravdu… Nemám si náhodou připadat sobecká a provinilá? Protože už doopravdy leccos házím za hlavu a nechávám koňovi?
Stará žena neoplývá sebejistotou; když neví, hledá další názor. Před očima ji vytane hezká, trošičku oplácaná tvář mladého muže, se kterým se seznámila v Kostarice. Byl jí vlídným sousedem v čemsi, co se nazývalo Domov digitálních nomádů. Vstával denně o třetí, aby vzdor časovému posunu stihl videoporadu se svými kolegy ve firmě, pracoval soustředěně do jedenácté dopolední. Jeho nesporně milá žena zatím vyučovala nesporně čilého synka, po obědě se jelo na pacifickou pláž. Na stromě nad teráskou posedávali tukani, po větvi se občas šplhal lenochod, mladý muž zálibně pozoroval malebného pavouka v síti rozepjaté mezi větévkami ibišku a prohlašoval: „Já jsem tak šťastný, že žiju dnes a ne někdy jindy! Protože se mám tak dobře, jak bych se jindy v životě neměl!“
Stará žena se střehne dát najevo jakýkoliv výraz a mladý muž pokračuje: „Já tomu někdy ani věřit nemůžu, jak krásně pohodlně si žijeme! Co se všechno dělalo rukama! No, podívejte na mě! Já jsem z…“ a jmenuje jistou českou vísku – „víte, co bych se někdy dřív nadřel? A jak si teď žiju! A to nemám ani vysokou školu!“
Stará žena přidá vstřícný úsměv a zeptá se na jeho specializaci. Mladý muž odpovídá ochotně, stará žena kývá chápavě a rozumí houby. „Ono se řekne ajťáci si žijou, ale to není tak, to si musí člověk sednout a sedět a vydržet a něco si cpát do hlavy… hodně… nejlíp něco, do čeho se druhým nechce, že je toho moc …ale když to dá … Ten půlrok, když jsem tam nastoupil, ten byl tvrdej, ale teď už jsem pán!“
Úsměv staré ženy přidá na pochvale. „Ale víte, copak já, ale vůbec – vezměte si antibiotika třeba! Nebo výtah v domě! Nebo dezinfekci! Nebo – nebo – že tu můžeme tahle spolu bejt! To je radost, ne?“ říká mladý muž přesvědčeně a otevře staré ženě kokosový ořech.
Předsudečné já staré ženy dosud pokládalo zdejší digitální nomády tak trochu za dezertéry, frajery, kteří mají rádi teplo, a bojí se, že u nás doma bude brzy válka. Ale…, s vlastními předsudky nejhorší boj, tohle nebude tak prosté. Klíčové slovo tu bylo radost. Stará žena má kamarádku, je skvělé, že ji má a ví, proč si jí váží. (Ještě nedávno by řekla přítelkyni, ale to slovo teď změnilo význam.) Dobře, moc dobře se s ní jezdí po světě. Je onkoložka, celý život sdělovala lidem špatné zprávy a doprovázela umírající. Moc toho nenamluví, když se přece pokoušela povědět, jak to vlastně…vypadla z ní věta: „Kdybychom se neradovali, když můžeme, nebyla by radost na světě!“
Staré ženě trvalo docela dlouho, než se dovtípila, že radost je absolutní hodnota. Elementary, dear Watson, je lepší být veselý než smutný. Je to rozumné a je to úkol. A hlavně dar, který se dá sdílet, sdílené dary jsou radost. Radost dává sílu. Felčarům na bojišti, felčarům při triáži. Protože svět je samozřejmě hnusný, obtížný, absurdní a nespravedlivý, jak by nebyl? Stará žena si chválí svět.
