V kontextu světové obranně-bezpečnostní situace se stále více států snaží posilovat svou soběstačnost co do strategických zdrojů, a tím snížit svou závislost na cizích státech, která se v posledních letech ukazuje jako velice nebezpečná a potenciálně likvidační. Nejinak je tomu v energetice, která je kritickou infrastrukturou pro celou ekonomiku a všechny obyvatele. Jaký nyní okolo soběstačnosti v energetice panuje stav v naší zemi?
Situace je v zásadě taková, že se na některých částech naší země aktuálně střetávají dva (do značné míry protikladné) zájmy – na jednu stranu Česká republika deklaruje, že podporuje své obyvatele v energetické soběstačnosti, a to skrze dotace na pořízení solárních elektráren, kterých byly za poslední roky skutečně instalovány tisíce. Na druhou stranu však stát (v souladu s doporučením akciové společnosti ČEPS) nepřímo skrze distributory brání připojení soukromých provozovatelů solárních elektráren do distribuční sítě s povolenými tzv. přetoky, a to s odůvodněním, že současná kapacita přenosové sítě je na hraně svých možností a nedokáže další instalovaný výkon zvládnout, v opačném případě by podle ČEPSu hrozil blackout.
Majitelům solárních elektráren tak nezbývá než se spokojit s tzv. solárním ostrovem (solární elektrárna neposílá přebytky výroby do sítě a pouze pokrývá spotřebu domácnosti). Tento režim však pro vlastníky znamená, že ve chvíli, kdy není v domácnosti ničeho (spotřebiče, ohřev vody, automobil), co by vyrobenou energii spotřebovalo (a nesmí prodávat přebytky elektřiny do sítě – tzn. přetoky jsou zakázány), je nezbytné solární elektrárnu vypnout, jinak by totiž hrozilo přehřátí a kolaps systému, protože elektrárna by bez vypnutí vyráběla po celou dobu, co na ní (zjednodušeně řečeno) dopadá sluneční záření, nehledě na (ne)možnost vyrobenou elektřinu spotřebovat. V takovém případě se investice v řádu statisíců korun mění v drahý a mnohem méně efektivní „doplněk“ střechy, pokud majitel neinvestoval další desítky až stovky tisíc korun do baterií, které umožňují alespoň část vyrobené elektřiny akumulovat a její spotřebu odložit na pozdější dobu. V současné době je např. na jihu Čech a jižní Moravě odmítáno více než 30 % žádostí o připojení domácí solární elektrárny za současného povolení přetoků. Co do výkonu bylo v těchto oblastech odmítnuto téměř 90 % (!) výkonu (více jak 53 tisíc MW).
Stát tak svou neochotou napřít více zdrojů do rozšíření kapacit stávající distribuční sítě doslova mrhá sluneční energií, která by jinak mohla vyrábět tisíce megawattů a znamenala by úspory v řádů miliard korun. Současně s tímto zatím bohužel velmi pokulhávají projekty tzv. sdílené komunitní elektřiny, které by umožnily například sdílet elektřinu vyrobenou na střeše obecního úřadu s místní školkou nebo školou. Ve dnech celodenního slunečního svitu (za nikoli extrémních teplot) dokážou sluneční elektrárny vyrobit opravdu ohromující množství zcela (co do výroby) bezemisní elektřiny. Jenže kvůli tomu, že stát nedokáže efektivně reagovat na měnící se klima a alokovat finanční prostředky, se tak neděje. Je sice hezké politicky proklamovat, že se obnovitelné zdroje elektřiny těší trvalé podpory státu, jenže vedle samotných proklamací je třeba dodat i konkrétní, viditelné a fungující činy. I zde totiž platí prastará moudrost – štěstí přeje připraveným.
JUDr. Matěj Novák
.jpg.small.jpg)
.jpg.small.jpg)
