Českou republiku trápí nízká produktivita zaměstnanců. Na první pohled by se chtělo říct, že Češi jsou asi líní a jednoduše se jim nechce více pracovat. Ano, u některých pracovníků to jistě pravda může být, ale celá problematika má širší souvislosti a jiné příčiny. Pojďme se na ně podívat blíže.
Nejprve je třeba si definovat, co se rozumí pod pojmem „produktivita práce“. Takzvaná produktivita práce je ekonomický ukazatel měřící, jak efektivně je využívána lidská práce. Její hodnota vyjadřuje objem (počet) vyrobených statků nebo poskytnutých služeb za jednu tzv. jednotku vynaložené práce (ta se rovná např. jednomu zaměstnanci nebo jedné odpracované hodině). Vyšší produktivita znamená, že se za stejný čas a použití stejného úsilí vytvoří nebo poskytne více hodnot (tj. statků, resp. služeb), což je zpravidla důsledek lepší organizace práce, lepšího využití moderních technologií a strojů, vyšší kvalifikace pracovníků či efektivnějších postupů. V praxi jde o naprosto klíčový faktor, na základě kterého se například rozhoduje o (ne)růstu mezd, stanovuje ziskovost či ztrátovost firem a rovněž celková konkurenceschopnost i ekonomická výkonnost města, regionu či celého státu.
S otázkou produktivity práce úzce souvisí otázka délky pracovní doby. Porovnání obou těchto veličin ukazuje, že naše země svým výkonem stále odpovídá hanlivému označení „montovna“ a že čeští pracovníci se potýkají s pomalým růstem hodinového výkonu. Češi odpracují v průměru 37,5 hodiny týdně. Méně odpracují Francouzi (35,5 hod), Španělé (36,2 hod) nebo Italové a Švýcaři (shodně 36 hod). Nejméně z Evropy během týdne pracují Němci (33,8 hod), Dánové (32,8 hod) a Nizozemci (30,7 hod). V těchto třech státech Evropy je produktivita natolik vysoká, že i výrazně menší počet odpracovaných hodin stačí k tomu, aby šlo o nejvyspělejší a nejvýkonnější země Evropy. Mezi aktuálně nejrychleji rostoucí evropské země patří např. Polsko, Bulharsko či Rumunsko. Vysvětlení toho, proč země, které patří mezi méně vyspělé státy, rostou aktuálně nejrychleji, je vlastně jednoduché – tyto země nejsou na hranici svého růstového potenciálu (v českých médiích se často hovoří o „konstrukční rychlosti“ dané ekonomiky) a pouze jim stačí zkopírovat a zavést dobře fungující mechanismy ze zahraničí, což umožňuje rychlý růst za nízké náklady.
Příčinou malého růstu produktivity v Česku není lenost nebo nechuť více pracovat českých zaměstnanců. Ty tam jsou léta růstu nad 3 %. Za posledních pět let je to pouhých 0,3 % (například Polsko za stejné období 14 %). Pryč je období masivních zahraničních investic a obrovských impulzů typu vstup do EU. Za primární příčinu současného tristního stavu je nutno považovat něco, na co ve svých článcích upozorňuji dlouhodobě – extrémní podfinancování českého školství a zejména vědy a výzkumu. Proč? Protože vyšší produktivita rovná se inovace – zlepšení výrobních procesů, zrychlení, zjednodušení, nízkonákladovost. To ale v Česku nenastane do doby, dokud bude česká věda otloukánkem, který dostává ze státního rozpočtu drobečky, které na něj zbydou.
Nejde o to, že bychom jako Češi pracovali málo, jenom je naše práce málo efektivní. Dlouhodobě není možné tlačit produktivitu vzhůru tím, že budeme pracovat déle nebo že nás bude pracovat více. Odpovědné osoby by měly rychle přijít s koncepčním řešením, jinak nám, jako v mnoho jiných oblastech, hrozí onen skanzen.
JUDr. Matěj Novák
