Českou republiku již řadu let, bezmála poslední dvě dekády, trápí akutní nedostatek zdravotnického personálu. Vedle toho pomocného (zejm. zdravotních sester), jde hlavně o chybějící lékaře. Lidé se potýkají s tím, že nemohou sehnat kardiologa, alergologa či dětského pediatra, asi největší výzvou v současné době je najít volné místo u stomatologa či gynekologa. Není tak výjimkou, že lidé za svými lékaři dojíždějí klidně i stovky kilometrů, pročež je návštěva ordinace vedle času stojí často i nemalé výdaje na dopravu. Vedle těchto komplikací se však čeští pacienti v ordinacích střetávají i s jiným – zcela oprávněně odsouzeníhodným – nešvarem, tím jsou vyžadované platby za různé „úkony“. Co tento vývoj umožnilo a brojí proti němu nějak český stát?
Čeští pacienti jsou ve složité situaci – doktorů (jak praktiků, tak specialistů) je skutečně málo, navíc jsou velmi nerovnoměrně rozmístěni, tudíž je lidé hledají často dlouhé měsíce (a nezřídka i tak neúspěšně), takže když už se jim pro sebe nebo pro své dítě podaří lékaře sehnat, nechtějí za žádnou cenu „o místo“ přijít. Tento zcela nerovnovážný stav – přebytek pacientů a nedostatek lékařů – vytváří podhoubí pro praktiky, které jsou (již) protizákonné. Zdravotní pojišťovny evidují desítky až nižší stovky (často anonymních) stížností pacientů, které poukazují na skutečnost, že lékaři po nich požadují všelijaké platby – ať už jde o registrační poplatek, poplatek za „nevyškrtnutí“ nebo poplatek za péči či dokonce platby označené jako členské příspěvky. Běžnou praxí jsou také rezervační poplatky pro získání termínu vyšetření a sankce za nepřijití bez omluvy v podobě odmítnutí poskytování zdravotní péče napříště.
Jelikož byla situace na českém „ordinačním poli“ vysoce znepokojivá, přistoupil stát k tomu, že tyto platby výslovně novelou zákona o zdravotních službách zakázal. Nicméně je nabíledni, že zdravotními pojišťovnami evidované stížnosti jsou pouhou špičkou ledovce mnohem rozsáhlejší praxe, neboť řada pacientů požadovanou platbu raději uhradí, než aby riskovala ztrátu lékaře. Stížnosti jsou často psány anonymně, čemuž se nelze divit, protože asi žádný pacient by se nechtěl léčit u lékaře, který by o něm věděl, že si na něj tento konkrétní pacient stěžoval. Že situaci vnímá jako závažnou i politické vedení země, lze odvozovat z reakce ministerstva zdravotnictví, které již dříve varovalo lékaře před vyžadováním neopodstatněných plateb a hrozilo milionovými pokutami.
Nejde však jenom o „vedlejší“ platby za úkony administrativního charakteru. Někteří lékaři se nebojí jít ještě o úroveň dál a požadují platbu za zákrok, který je však plně hrazen z veřejného zdravotního pojištění. V takovém případě lékař inkasuje za jeden výkon dvě úhrady – oficiální od smluvní pojišťovny a neoficiální přímo od pacienta. V tomto ohledu jsou tyto praktiky nejenom morálně neakceptovatelné, ale lékaři se ocitají na tenkém daňovém ledě, protože zpravidla tyto platby vysloveně požadují v hotovosti a žádný daňový doklad rozhodně pacientovi nevystavují.
Ve světle profesní přísahy, kterou lékaři skládají, je takovéto chování skutečně udivující. Vyložené zneužívání tísně pacienta je morálně doslova odpudivé. Je proto nezbytné maximálně podporovat stát v jeho snaze tyto praktiky vymýtit.
JUDr. Matěj Novák
