Budova, která již mnoho let neslouží svému účelu, dokáže stále vzbudit řadu emocí u mnoha Plzeňanů. Nicméně celý příběh této stavby je mnohem složitější, než si většina lidí představuje, a porevoluční vývoj v privátních rukách je zahalen řadou nesrovnalostí. Dokonce se na různých fórech objevují názory, že budova by měla znovu sloužit svému původnímu účelu. To je však nemožné a dovolím si říct i nežádoucí.
Původní koncept budovy počítal s odděleními pro manikúru, pedikúru, kadeřnictví a očistné lázně. V době výstavby šlo o prostor určený pro hygienu lidí, kteří často ve svých domácnostech neměli koupelnu ani teplou vodu. Dnes jsou tyto provozy z hlediska hygienických předpisů (např. větrání, nakládání s odpadní vodou, povrchová úprava materiálů) zcela za hranou legality. Původní technologie čištění vody v bazénu z let 1929–1932 je z pohledu dnešních přísných norem na chemii a čistotu vody pro veřejnost naprosto nevyhovující. Po desetiletích chátrání budova postrádá funkční napojení na vodovodní a kanalizační řad, což jakýkoliv pokus o hygienicky nezávadný provoz činí nereálným bez kompletní demolice vnitřních sítí.
Z hlediska energetické náročnosti jsou lázně pro moderní město „černou dírou“. Projekt z počátku 20. století nepracoval s pojmy jako tepelná izolace, rekuperace nebo energetická certifikace. Obrovské prosklené plochy a vysoké stropy, které sice architektonicky působí monumentálně, znamenají při současných cenách energií ekonomickou sebevraždu pro jakéhokoliv provozovatele. V objektu aktuálně zcela chybí přívod elektřiny i vody.
I když budova disponuje odolnou železobetonovou konstrukcí, její vnitřní dispozice jsou natolik specifické a vázané na zastaralé provozy, že neumožňují efektivní transformaci na moderní sportoviště bez porušení památkových hodnot. Původní bazén měří pouze 24,6 metru, což nesplňuje současná pravidla Českého svazu plaveckých sportů vyžadující délku minimálně 25 metrů pro pořádání závodů.
Rozhodnutí plzeňské radnice z roku 1996 o převodu budovy do soukromých rukou, učiněné pod vedením tehdejšího primátora Zdeňka Proska, nebylo náhodným krokem, ale strategickou reakcí na hrozící finanční kolaps objektu. Hlavním motivem byly opodstatněné obavy z extrémně nákladné rekonstrukce, jejíž odhady se už tehdy pohybovaly v řádech stovek milionů až jedné miliardy korun. Pro tehdejší městský rozpočet by takto masivní investice s velmi nejistou návratností představovala neúměrné riziko, které by mohlo ohrozit jiné rozvojové projekty.
Analýza historických záznamů jasně naznačuje, že provoz lázní byl dlouhodobě neefektivní. Objekt se potýkal s chronickým nedostatkem návštěvníků a kritickým deficitem finančních prostředků nutných pro jeho každodenní chod. V tomto kontextu se privatizace jevila jako jediné logické řešení, neboť soukromý sektor dokáže pružněji reagovat na tržní poptávku a má lepší předpoklady k nalezení nového využití pro takto specifický a zanedbaný prostor.
Zásadním faktorem, který zpečetil osud lázní na Denisově nábřeží, byla existence modernější konkurence. Otevření plaveckého areálu na Slovanech v roce 1985 vytvořilo standardy, kterým historická budova již nedokázala konkurovat. Slovanský bazén plně splňoval moderní technické normy, hygienické požadavky i oficiální rozměry pro sportovní plavání. Tento technologický a funkční náskok vedl k masivnímu odlivu veřejnosti, která přirozeně upřednostnila komfort modernějších prostor, čímž se původní lázně staly definitivně zastaralými.
V devadesátých letech se Plzeň nacházela v zásadním bodě zlomu. Zatímco v současnosti město hospodaří s vysokými přebytky, tehdejší rozpočet byl značně napjatý a nutil vedení k drsné prioritizaci. Statutární město Plzeň tehdy stálo před volbou mezi investicí do budoucna a nákladným udržováním minulosti.
Prioritou se stala výstavba strategické průmyslové zóny Borská pole, která měla prostřednictvím moderní infrastruktury zajistit tisíce nových pracovních míst a stabilní daňové příjmy pro městskou pokladnu. V přímém kontrastu k tomuto rozvojovému projektu stálo udržování lázní – objektu, který již v roce 1993 vykazoval fatální provozní ztráty a hlubokou technickou zastaralost.
Závěrem je třeba si bez obalu přiznat, že jakékoliv volání po obnově původního lázeňského provozu je dnes již jen utopickým bojem s ekonomickou realitou. Prodej budovy v roce 1996 pod vedením primátora Zdeňka Proska (ODS) nebyl chybou, ale projevem čistého pragmatismu. V době, kdy město stálo před volbou, zda vzkřísit technologicky mrtvý skanzen, nebo vybudovat průmyslovou zónu Borská pole, byla priorita jasná: investovat do prosperity, nikoliv do nostalgie.
I kdyby se totiž našel miliardový kapitál na samotnou rekonstrukci, pro městský rozpočet by nastala skutečná noční můra až po otevření. Provozovat takto neefektivní kolos by znamenalo extrémní a neustále se opakující výdaje, které by město muselo masivně dotovat na úkor jiných služeb. Privatizace tak nebyla selháním, ale nezbytným řezem, který Plzeň ochránil před finanční pastí a umožnil jí věnovat zdroje tam, kde skutečně přinášejí stabilitu celému regionu.
Autor: Jan Chovanec, komentátor podcastu Vyšší bere
