České školství se v poslední době poměrně výrazně mění – digitalizace přijímacího řízení na střední školy, opouštění klasického ukončení vysokoškolského studia (odklon od psaní závěrečných prací směrem k tzv. projektům), změny v maturitních zkouškách, zavádění slovního hodnocení, větší podpora well-beingu. Stejně tak české školství stojí před velkými výzvami – raketový nárůst agresivity (verbální i fyzické) žáků a studentů, kyberšikana či rozmach návykových látek (např. THC). K proměnám dochází často spíše pod tlakem, živelně než plánovaně a koordinovaně, názorný příklad budiž rušení bakalářských a diplomových prací kvůli stále většímu (zne)užívání umělé inteligence při psaní těchto závěrečných kontrol studia. Nyní se ale reformní úsilí ministra školství upírá na změnu fungování vysokých škol – co je připravováno a jak moc by to proměnilo podobu českých vysokých škol?
Návrh, se kterým Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy přišlo, je nazýván revolucí vysokého školství v Česku. Jedná se o návrh komplexní, měnící financování, kvalitu vzdělávání a akademickou kariéru. Co ale vyvolává největší rezistenci je ta část návrhu, která se týká toho, jak jsou dnes vysoké školy řízeny. Změna zavádí nový nejvyšší orgán každé vysoké školy – tzv. univerzitní radu (zpravidla o 9ti členech), ta má mít možnost například jmenovat rektora, schvalovat rozpočet a všechny základní dokumenty, čímž by do významné míry nahradila pravomoci současných akademických senátů a správních rad.
Významně by se také rozšířily pravomoci rektora – po schválení univerzitní radou by mohl klidně sloučit nebo i rušit fakulty, navrhoval by také jmenování i odvolání děkanů. Důvod vzniku této části návrhu je nasnadě – snaha zjednodušit obtížně řešitelné situace případných excesů (např. spor mezi rektorem VŠTE a odvolaným děkanem Národohospodářské fakulty). Další výraznou změnou je zavedení tzv. kontraktového financování (mechanismus, při kterém se stát dohodne se školou na navýšení počtu absolventů některých oborů, pročež poskytne finanční prostředky na několik let), které by mohlo vyřešit např. současný akutní nedostatek pracovníků ve zdravotnictví či v technických oborech.
Návrh samozřejmě nezůstal bez reakcí z řad zástupců vysokoškolské samosprávy – Rada vysokých škol (RVŠ) návrh důrazně odmítla, když ve svém usnesení uvedla, že „návrh…prakticky likviduje nezávislou akademickou samosprávu na úrovni vysoké školy i jejích součástí. Je krokem k faktické ztrátě nezávislosti veřejných vysokých škol, krokem směřujícím k jejich politizaci a ohrožujícím akademickou autonomii“. Naproti tomu Česká konference rektorů vysokých škol s podstatou změny řízení vysokých škol souhlasí. Obě stanoviska jsou logicky zdůvodnitelná – nesouhlas RVŠ a souhlas ČKR je dán tím, že návrh by pozici akademických senátů oslabil, kdežto pozici rektorů posílil.
Z mého pohledu (při čerpání osobních zkušeností z akademické sféry na vysoké školy) vnímám návrh jako změnu správným směrem, je třeba vysoké školy více otevřít vnějšímu světu a inovovat dosavadní zaběhlé fungování. Jak větší pravomoci rektora, tak univerzitní rada i kontraktové financování by posunulo české vysoké školy blíže západnímu stylu fungování, které by nám mělo být vzorem, neboť špičkové univerzity jsou právě na západ od nás.
JUDr. Matěj Novák
