Ondřej Vaculík: Silvester Lavrík zakončil literární festival Slovenské jaro

Jedním z jeho nejpozoruhodnějších děl je dokumentární román Posledná barónka, jehož ústřední postavou je skutečná baronka Margita Czóbelová (1891 – 1972), malířka, která žila v obci Strážky (dnes součástí Spišské Belé) u Kežmaroku, kde na rodném zámku pod Tatrami prožila většinu svého života. Války, rozpady impérií, revoluce a totalitní režimy dvacátého století jí vzaly téměř všechno, včetně budoucnosti. „Ale hrdost, paměť a humor si vzít nedala. Lásku, především tu k rodnému kraji, také ne. Byla schopná milovat a věřit i v časech, kdy milovat nebylo koho.“

Pro naši šlechtu to už rozpadem Rakouska – Uherska šlo jenom z kopce. V novém Československu ztratila vliv i část majetku v důsledku pozemkové reformy. Ovšem k nejhorší situaci došlo už v roce 1945, po osvobození Rudou armádou, která se na Slovensku, jež pokládala za fašistické (ostatně takový Slovenský štát byl) chovala jako k dobyté (i dobité) zemi. Sovětský komisař stál v čele Revolučního národního výboru a krutě vládl nad osudy lidí. Baronku Czobelovou přinutili malovat různé propagandistické obrazy a plakáty, což ji ale patrně uchránilo před odsunutím. Přechod poválečných, tedy diktátorských poměrů ovládaných sovětskými agenty, k poměrům poúnorovým už byl téměř neznatelný, na Spiši možná i poněkud méně krutý než za rudého komisaře Kirylenka.

Na této historii si člověk připomene, jak důležité pro nás bylo, že díky odboji a Benešovu úsilí o znovuznání Československa jsme stáli - na rozdíl od Slovenska nebo Maďarska - na straně vítězů.

Baronka Margita Czóbelová , v rodině od dětství zvaná Babu, byla neobyčejně vzdělaná, mluvila německy, maďarsky, francouzsky, anglicky a slovensky, hrála na klavír, dobře malovala, ovládala historii, literaturu i filozofii, a byla velkou sportovkyní – lyžařkou, bruslila, jezdila na koni, dennodenně plavala v řece v létě i v zimě. Díky těmto schopnostem – a humoru! – dokázala překonávat všechny nesnáze. Slečně Cipoře, která pracovala na národním jako tlumočnice (komisařovi Kirylenkovi) a snažila se tam baronku chránit před nejhorším, radila:

„Cipora, dievča, nikdy sa netreba ponižovať, povedala tichým a pokojným hlasom. Před nikým. Nesmie prosiť. Ak chce v živote niečo dosiahnuť, musí ponúkat, žiadať a prikazovať. Každá má svoje slabé stránky. Ale nikomu neslobodno dovoliť, aby ju videl na kolenách. Nikomu. A keď potrebuje plakať, musí sa zamknúť a dobře schovať, nie si před dveře postaviť jelenčeka , čo je do nej zamilovaný až po uši! (…) Žena má mať rozum! Žena rozhoduje o tom, čo si muž smie predstavovať. Ak nie je grobian.“

Smyslem „Slovenského jara“ byla možnost osobně poznat některé současné slovenské literární tvůrce a jejich dílo. Vhled to byl sice pouze dílčí, avšak dostatečný pro úsudek, v jaké dobré kondici slovenská literatura je, a to i navzdory ne právě pro svobodomyslné spisovatele příznivým politickým poměrům Ficova režimu. Oskar Kokoschka, malíř, spisovatel a dramatik, napsal asi před sto lety: „Literatura je nedílnou součástí umění, které tvůrcům poskytuje znovu naději, když doba selhává.“