Ondřej Vaculík: „Slovenské jaro“ v Českém PEN klubu se spisovateli Márií Bátorovou a Martinem M. Šimečkou

Mária Bátorová byla v letech 1975 až 1985 středoškolskou profesorkou v Nitře, ačkoliv už v roce 1979 uspěla v konkurzu do Literárnovedného ústavu SAV, ale komunistická nomenklatura jí to znemožnila. Vstoupit na akademickou půdu směla až napodruhé; od roku 1985 působí v Ústavu slovenské literatury Slovenské akademie věd. Ovšem až do převratu v roce 1989 nesměla publikovat.

Značnou pozornost věnovala také dílu Dominika Tatarky v ojedinělé monografii Dominik Tatarka slovenský Don Quijote. Vědecké práce a projekty Márii Bátorové čítají minimálně sedm velice podstatných prací, sama absolvovala mnoho studijních pobytů na světových univerzitách.

Nebývá obvyklé, aby literární vědec, vědkyně byla zároveň autorkou umělecké literatury, protože ta odbornost jako by tomu bránila, tedy poznání vrcholných literárních kvalit, značně kritický, čili zejména sebekritický úsudek. V tomto je Mária Bátorová ojedinělejší, v roce 1993 vstoupila do prostředí krásné literatury povídkami a eseji Zvony v kameni. V roce 2008 vyšel její výběr z poezie Púště a oázy. Zatím posledním prozaickým dílem je společenský, rodinný a zároveň politický román Trvanie (vyšel v roce 2025), z něhož Bátorová 9. dubna 2026 v klubovně Českého centra Mezinárodního PEN klubu četla.

Kompozice románu je postavena na okolnostmi vnuceném pozastavení či intermezza v našich životech, a tím bylo kovidové období. Kdy také hlavní postavy románu Helga a Martin, manželský pár, nemohou na svá pracoviště, a to jim dává příležitost zavzpomínat na svůj život, na své těžké začátky, kdy se v totalitním, hrůzně kádrovacím systému probojovávali ke vzdělání a k zajištění své existence. On je přírodovědec geolog, ona studovala humanitní vědy, jejím oborem í je filozofie. Teprve převrat v roce 1989 jim umožnil, - to byli v nejlepších letech - uplatnit své schopnosti a kvalifikaci, plně se otevřít vědě, a věda se otevřela jim. Bádali, psali, tvořili, jezdili po světě na konference, absolvovali i delší studijní pobyty na světových univerzitách, kde mimochodem reprezentovali i emancipaci slovenských vědních oborů. Kladlo to veliké nároky na jejich vztah, ale byli pevní, jednou se jeden pro druhého rozhodli, což i po padesáti letech manželství vyhodnotili jako tu nejlepší životní volbu. Vychovali dvě děti a zdárně je nevedli na podobnou cestu, jakou šli oni, tedy cestu soustavného vzdělávání.

Právě na akademické půdě stále více pociťují, jak se demokratické, liberální prostředí, s nímž už pro svůj život počítali, bortí a deformuje, také tam pronikají - nebo se vracejí? - totalitní praktiky, kdy o funkcích i grantech nerozhoduje kvalita projektu nebo vykonaného díla, ale protekce, politické vlivy a zásahy, vykrádání vědeckých studií a výsledků, do rozhodujících funkcí se instalují pochybní hochštapleři, intrikáni, často jako pohrobci komunistického režimu, což Helgu i Martina opět vytěsňuje na okraj. Naštěstí na západních univerzitách, kde publikují i přednášejí, zůstává jejich vědecké renomé vysoké. Tedy na západě, od nějž se Slovensko svou nynější politikou naopak vzdaluje. Jako by plíživá totalitní choroba zachvacovala celou společnosti. Helga svému devadesátiletému kamarádovi Ivanovi, původně lékařovi a historikovi, klade otázku: O čo ide v tejto krajine a v tomto celoplošne viditeĺnom ničení hodnot? – což je otázka, kterou si my nyní u nás klademe také.

Ku konci knihy zazní ještě příkřejší poznatek: „Takže tí idioti sme my všetci, leba sa neodvažujeme vystúpiť, na oko je všetko v poriadku, a predsa za tých tridsať rokov nič nie je tak, jako sme predpokladali a jako sme sa o to usilovali.“

Soudy o tom, co se na Slovensku ve společnosti děje, jsou více méně pochmurné. Nicméně vyznění díla je optimistické. Je to oslava jednoho manželství, které nic nerozbilo, a všechny životní těžkosti dokáže s jakýmsi nadhledem a humorem překonat zejména díky neutuchající lásce.

Podobný poznatek a rozkladu slovenské společnosti, postupném zrazování a potlačování demokratických a liberálních hodnot, má také spisovatel Martin M. Šimečka, který v knize esejí Výjimečný stav připomíná už vládu Vladimíra Mečiara, který „využil demokracii, k níž se navenek hlásil, aby ji vzápětí zradil“. Současný Fico - opíraje se o davy příznivců – dospěl mnohem dále. O nich Šimečka píše: „Za celý svůj už relativně dlouhý život jsem se nesetkal s tak mohutnou vlnou zla, které se dnes valí z úst tak obrovského množství lidí, a to do této životní zkušenosti započítávám i komunistickou diktaturu.“

Martin Milan Šimečka, (narozen 1957), spisovatel, publicista, novinář, syn filosofa a spisovatele Milana Šimečky, se vyučil potrubářem ve Slovnaftu. Jeho první prózou byla v roce 1981 Vojenská knížka, šířená jako samizdat. O dva roky později napsal Žabí rok, za nějž v roce 1988 získal Cenu Jiřího Ortena. Po převratu v roce 1989 mu postupně vyšlo osm prozaických děl, z nichž poslední jsou eseje Výjimčný stav, přeložené do češtiny.

Šimečka v roce 1990 založil vydavatelství Archa, 1997 až 1999 vedl politicko-kulturní týdeník Domino fórum, 1999 až 2006 byl šéfredaktorem slovenského deníku SME, 2006 až 2009 vedl týdeník Respekt. V roce 2024 se za svou nezávislou žurnalistiku stal držitelem Ceny Františka Kriegla. Od roku 2016 je komentátorem Denníku N.

Výjimečný stav (s podtitulem Jak dobře žít ve zlých časech), z něhož Šimečka četl v PEN klubu 31. 3. 2026, obsahuje dvanáct esejí, vždy „o něčem“, například O fašismu; O paralelní polis; O statečnosti; O pravdě a lži atd. Tak zvanou „paralelní polis“ definoval v roce 1978 filosof Václav Benda jako způsob překonávání „deziluze a hluboké skepse“ postupným vytvářením paralelních struktur, které by „alespoň částečně nahradily nefunkční systém“. Šimečka tento jeho návod vsazuje do současných slovenských politických poměrů, kdy právě „paralelní polis“ skýtá způsob jak čelit skepsi a deziluzi: „Místo abych se bezradně roztrpčoval nad zhlouplou většinou a nepřátelským režimem, který přivedla k moci, se mohu rozhodnout, že mi nebudou určovat, jak mám žít. Můžu se rozhodnout, že smyslem mé svobody není jen osobní vzdor, ale že její součástí je i převzetí odpovědnosti za budování paralelní polis.“

U nás, myslím v Česku, sice zatím nehrozí zákazy a omezování svobod, ale současná politika státu, který omezuje neziskové organizace kvůli strachu z jejich „občanského aktivismu“, nehodlá podporovat tzv. menšinové kulturní aktivity, protože je považuje za marnotratné a zbytečně svobodomyslné, omezuje agendu ochrany životního prostředí, ruší Agenturu pro sociální začleňování, dusí aktivity, které pokládá za potenciálně opoziční, protože kritické (např. veřejnoprávní média), tak tato politika státu v podstatě vytěsňuje podstatnou část společnosti do „paralelní polis“.

A to je i odpověď na klíčovou otázku Márie Bátorové v Trvaniu: „O čo ide v tejto krajine a v tomto celoplošne viditeľnom ničení hodnôt?“

V paralelní polis totiž jde o zachování hodnôt bez ohledu na ničivé tendence státu. Proti nim.

Ondřej Vaculík

Pozvánka:

Ve čtvrtek 9. dubna 2026 čte v klubovně Českého centra Mezinárodního PEN klubu (Praha 1, Ovocný trh 6) od 17 hodin básnířka a prozaička Dominika Moravčíková z knihy Dom pre jeleňa.

O týden později, tedy 23. dubna, ve stejný čas a na stejné adrese se můžeme setkat se spisovatelem Peterem Milčákem, jenž bude číst ze své knihy Podoby milosti.