Ondřej Vaculík: „Sbohem. V životě jsem nic nezradil.“

Seifertova Nobelova cena byla zároveň uznáním či symbolem úspěšného vzdoru zakazovaných literátů proti panujícím politickým poměrům. Vzpomínám si, jaká to byla u nás neobyčejná vzpruha a posila - no protože k tomu pomohl ten jiný úradek než toliko Seifertovo dílo, což bylo pro nás to nejlepší a Seifert si toho byl vědom. Politika hrála roli. Došlo k něčemu, co by se správně v literatuře nemělo dít, ale v té době to naopak bylo správnější. Prozíravější už tehdy v tom viděli předzvěst pádu komunistického režimu, k čemuž došlo o pět let později, ale už bez Seiferta.

Destrukce komunistického režimu totiž měla několik fází. Tou první už bylo odhalení Stalinova kultu osobnosti, jenž rovněž představoval patologický kult komunismu. Nejzjevnější, tedy velmi očividné, to bylo v Praze při bourání Stalinova pomníku v roce 1962. Ta destrukce byla pro naši komunistickou stranu těžká jak ideologicky, tak i samotným bouráním Stalinova pomníku, který tomu vzdoroval, bourali ho natřikrát, čímž sám komunismus v podstatě zůstal v rozvalinách; a zůstala z něj toliko suť, z níž nešlo už nic postavit. Zůstaly toliko fráze, hesla a hrozby, jimiž se komunisté a sovětské impérium udržovali u moci, tedy jakási ideologická suť. Marné pak byly jak nejprve Dubčekovy, pak i Gorbačovovy pokusy nějak komunismus lidsky oživit. Gorbačovovy glasnosť, perestrojka a uskorenije byly ve skutečnosti tažením proti komunismu, jako jeho protimluvy, neboť se to s ním neslučuje, tedy jeho konečnou destrukcí.

Ve strastiplném, avšak nadějném  procesu pádu komunismu byla Seifertova Nobelova cena výrazným bodem a milníkem, takže bez ohledu na míru spravedlivosti či nespravedlivosti to byla vůbec jedna z nejdůležitějších Nobelových cen pro všechny, jimž stejně jako nám šlo o svobodu slova i životů. Akorát kdo to tehdy mohl vědět? Jak si vzpomínám, věděl to tehdy původně marxistický filosof a spisovatel Milan Šimečka, který řekl: „Oni ještě nevědí, že je to jejich konec.“

Svou cestu životem a své poslání básníka Jaroslav Seifert dovel vyjádřit, že to prostěji nejde, a s jemným humorem:

Jdi, budeš očarován.

Zpívej, máš komu.

A nelži!

Šel jsem a nelhal.

A vám, mé lásky, jen trochu.

Na vzpomínkový večer s názvem „Svlékání pravdy básníkem Seifertem“ zve České centrum Mezinárodního PEN klubu ve čtvrtek 8. ledna 2026 od 17 hodin do klubovny – kanceláře v Kolowratském paláci (2. patro), Ovocný trh 6, Praha 1. Text Století Jaroslava Seiferta přečte jeho autor Vladimír Karfík, historik Petr Kotyk promluví o osobním fondu Jaroslava Seiferta uloženém v literárním archivu Památníku národního písemnictví a představí film z roku 2015 Knihovna Jaroslava Seiferta, v němž dcera Jana vypráví o svém otci a jeho knihovně. (Scénář, produkce, režie Bedřich Ludvík a Petr Kotyk.)

Vzpomínkou na Jaroslava Seiferta České centrum Mezinárodního PEN klubu uvozuje v roce 2026 svá obvyklá čtvrteční literární setkávání.