Ondřej Vaculík: To není politický boj



Od Ondřej VaculíkDnes | 08:00

Článek si můžete poslechnout v audio podobě

Jako České centrum Mezinárodního PEN klubu stále častěji slýcháme výzvu, abychom zaujali stanovisko k současnému politickému dění . Ačkoliv PEN klub je organizací nadstranickou, apolitickou, neznamená to, že dokud není omezována svoboda spisovatelů a nedochází k jejich perzekuci, nebo není omezována svoboda slova, pak stále ještě žijeme v přijatelných, demokratických poměrech a naší starostí může být pouze to, abychom ve stále finančně skromnějších poměrech konali stále náročnější práci ve prospěch literatury, kultury. Tedy abychom se poměrům, které vytváří politika, dokázali přizpůsobit a zajistit si v nich svou existenci, pokud možno nezávislou na kulturní politice státu. Tím ovšem jako bychom tuto současnou legální politiku - protože vzešlou ze svobodných voleb a stranických programů- také i legitimizovali.

Reklama

Problém je v tom, že jakýkoliv náznak kritiky současných vládních opatření a rozhodnutí je politiky u moci brán jako další hlas opozice, která přece prohrála volby, tak co. Čímž se myslí postoje politických stran a uskupení, jež ve volbách propadly, takže vše, co navrhují nebo kritizují, může být oslyšeno či zatraceno, protože tak už to v politickém boji bývá: na jedné straně jsou vítězové, na straně druhé poražení. A poražení ať odklízejí mrtvoly.

Nejen jako český PEN klub, ale vůbec jako většinová společnost, jíž jde o demokratické hodnoty, nejsme ani vítězové, ani poražení. Normálně se odkazujeme k humanistickým idejím, které stály spolu s Masarykem u zrodu státu, jenž v historii o svou svobodu přicházel, a znovu ji zdlouhavě získával. Má svá pravidla, své zákonitosti i svou morálku, s nimiž souvisí výchova, vzdělávání i kultura. Jejich součástí je respekt.

Z tohoto úhlu pohledu posledním našim prezidentem, jenž v tomto duchu skutečně jednal, byl Václav Havel, člověk i prezident ohledů a respektu. Ten následující se bohužel začal vymezovat nejprve vůči osmašedesátníkům, intelektuálům, disidentům a ekologům, vůči občanskému aktivismu, jemuž i pro své následovníky přiřkl vždy škodlivou úlohu. I jeho následník v tom pokračoval, urážeje nekonformní kulturní elity, vysmívaje se jakési „pražské kavárně“, novinářům, sdělovacím prostředkům a podobně. Po něm nastoupil Petr Pavel, jemuž soudný člověk musí přiznat, že koná tak, jak by prezident konat měl – důstojně, věcně, s respektem a rozhodně nikoho neuráží. A děje se mu opak! Urážejí ho političtí rivalové, kteří jeho respekt považují za slabost, slušnost a ohledy za jeho volební kampaň. Chapadly svého poltického boje se zmocňují našeho veřejného prostoru, našeho prezidenta.

Podobně uchvacují i naše veřejné sdělovací prostředky, které nejsou jejich, ale naopak naše, protože my si je platíme, i když třebas ani televizi nemáme a nesledujeme ji, ale víme, že pouze veřejnoprávní televize a rozhlas zaručují svobodu slova, tedy základní pilíře demokracie. Omezování neziskových organizací pod záminkou finančních úspor jde proti lidem, kteří v nich rovněž konají leccos veřejně prospěšného, často v zájmu naší budoucnosti, jako například ekologové.

Bez občanského aktivismu by demokratické hodnoty podléhaly politickým destrukcím, jak také vyplynulo z programového prohlášení současné vlády o tom, že „hodnotová politika se neosvědčila, a proto je třeba ji nahradit politikou pragmatickou“. Naopak, demokratický systém veřejné správy je založen na hodnotové politice. Pouze na ní vznikl náš stát a pouze díky ní se dokázal obnovovat. Příkladem pragmatického politika své doby byl národní zrádce Emanuel Moravec. Co znamená pragmatická politika ve vztahu k Ukrajině nebo k Rusku? Podle představy současné vlády „pragmatická politika“ musí vést k finančnímu prospěchu, zejména osobnímu. Jako by dostatek peněz zaručoval i kvalitu a budoucnost demokracie. Také obrana státu je otázkou, o jaké hodnoty nám jde, nikoli o tom, kolik nás to bude stát. Hodnoty nelze převádět na peníze. Z naší historie víme, že zásluhu na vzniku státu mají lidé, kteří pro jeho budoucnost dokázali něco obětovat, často i svůj život.

Karel Čapek, který před více než sto lety zakládal Československý PEN klub, dobře věděl, že svoboda slova není samozřejmost. Ani dějiny našeho PEN klubu nejsou dějinami klidu. Větší část své existence prožil v podmínkách, kdy byl umlčen nebo zakázán. Po roce 1989 jej obnovovali lidé, kteří za obranu svobody a základních demokratických hodnot zaplatili perzekucí, zákazem publikovat nebo vězením. Jan Patočka připomínal, že kultura není luxusem, nýbrž způsobem, jak společnost rozumí sama sobě. Karel Čapek věděl, že bez obyčejné lidské slušnosti není demokracie. Oba nám zanechali odkaz, který je dnes stejně aktuální jako před desetiletími.

Současné České centrum Mezinárodního PEN klubu tento jejich odkaz nezradí a na politice respektující humanistické ideje hodnotové demokracie trvá. Jsou věci, na nichž se musí trvat, děj se, co děj. V tom není žádná opoziční politika, to není ani politické prohlášení. To by mělo být úplně normální.

Sdílet: