Mezi přívalem různých zpráv a informací jsou i takové, které si zasluhují více pozornosti: například zpráva přímo z Moskvy, kde se uvažuje o všeobecné mobilizaci, díky níž by ruská armáda mohla posilovat svou bojeschopnost na Ukrajině. Jde zhruba o padesát až šedesát tisíc vojáků měsíčně, rekrutů, kteří by ale spíše doplňovali, než zvyšovali současné stavy ruského frontového kontingentu na Ukrajině. Co z toho plyne, je natolik zdrcující, že člověka to nutí číst tuto zprávu znovu a znovu a ptát se – je to možné? To jsou ty ztráty na životech fakt tak vysoké? Je to vůbec pravda? Pokud ano, pak nám musí být líto i těch ruských kluků, které Putin posílá do jím rozpoutaného pekla.
U nás sice většina politiků zdůrazňuje nutnost ukončení této války, kterou Rusko původně rozpoutalo jako jakousi „speciální operaci“, a uzavření míru. Jedni už nechtějí válku a chtějí dospět k míru diplomatickou cestou. To sice pěkně zní, ale ukázalo se, že je to nemožné. Putin na žádné návrhy mírových jednání, která by neměla povahu kapitulace Ukrajiny, nepřistoupil. Několikrát ho k tomu vyzýval sám Volodymyr Zelenskyj, také vlivní evropští politikové a neuspěl ani Donald Trump. To si naši „míroví diplomaté“ jistě uvědomují, a pokud svůj postoj k ukončení války na Ukrajině nemění, pak vlastně stojí na Putinově straně a porobení Ukrajiny jim nevadí. Nebo je dokonce považují za správné. Dobytá země přestane bojovat. Zdá se jim, že prohra Ukrajiny je pro ně a jejich voliče vítězstvím.
Po čtyřech letech Putinova válčení na Ukrajině jde k nějakému míru přijatelnému také pro Ukrajinu dospět jen tvrdým válčením – aby Rusko na mírová jednání muselo přistoupit, i když nechce.
Putin svou speciální operaci začal kvůli Krymu, Donbasu a Luhanské oblasti, což, jak je dnes zřejmé, byla záminka. Kdyby je bez boje získal, šel by dále, jako jde dále i nyní. Otázka je, kam hodlá až dojít, ale lze se toho obávat. On se tím ani netají. Ta hrozba tu je a zastavit ji může pouze mír. Bohužel asi nelze jinak než se k tomu míru probít. To musí vědět například i Tomio Okamura, akorát udržuje část společnosti, své voliče, ve falešné naději, že se to nějak vyjedná. Tím ovšem ochromuje možnost s tou válkou skončit vojenskou silou, k níž my přispějeme alespoň finančně. Přispěli jsme toliko do PURL, tedy fondu na podporu Ukrajiny, ubohými 140 miliony. (Pro názornost – zhruba za takovou sumu u nás vybudujeme větší kruhový objezd.) Fond PURL, z něhož spojenci nakupují americké zbraně pro Ukrajinu, byl založen v srpnu 2025 kvůli slábnoucí finanční podpoře od samotné Ameriky. V prosinci minulého roku v něm byly zhruba čtyři miliardy. I těch našich 140 milionů, o nichž rozhodla ještě minulá vláda, vyvolalo v naší koalici roztržku. Kromě toho ještě pokračuje naše muniční iniciativa, do níž ovšem nejdou ze státního rozpočtu žádné peníze.
Náš faktický, nikoli deklarovaný postoj k podpoře Ukrajiny je ve skutečnosti spíše tichou podporou Putina; a to je už jeho částečné vítězství u nás - tak si nás získal na svou stranu. V této záležitosti se v rámci Evropské unie stáváme jakousi „pátou kolonou“, kdy naši partneři nevědí, co mohou od nás v očekávat. Je to taková Babišova „pragmatická politika“ – když se nám nechce podporovat síly proti ruské agresi, tak holt pak půjdeme s Ruskem. Pro mladší: s Ruskem jsme už šli a věru nebylo o co stát. Vykládat proruské postoje antiamerikanismem je pošetilé, Amerika nám posud, na rozdíl třebas od Íránu, nikdy nic zlého neudělala. Rusko je stálou imperiální hrozbou už od dob Lenina, a zvláštní na tom je, že ideologie se podřizují jeho imperiální politice, která je využívá, anebo z nich sama roste. (Viz nacistické Německo.)
Myslím si, že prezident Petr Pavel tohle všechno ví – a mnohem více, a to je ten hlavní spor, který vláda proti němu kohabitačně vede; on není vůdcem opozice, jak o něm tvrdí, ale legitimním představitelem společnosti, která stojí na straně Ukrajiny a chce jí více pomáhat, nikoli pouze jako soukromé osoby. Jde o daleko masivnější státní pomoc, protože jinak hrozí, že se toho kýženého míru nedobereme nikdy – bude-li Ukrajina stále statečná a Putin urputný.
Je tu však ještě jedna možnost, nepravděpodobná, ale doufat v ní můžeme: A sice že k ukončení války, aniž by byla Ukrajina poražena, dojde z rozhodnutí samotného Putina nebo takříkajíc Kremlu. Ačkoli Rusko historicky těží z toho, že život člověka tam má pramalou cenu, přec jen ona zamýšlená všeobecná mobilizace vyvolá odpor i v tamních politických kruzích – stále posílat kluky na smrt nebo na zmrzačení. Do války, která už trvá více než čtyři roky a dávno už to není žádná „speciální operace“. Žádná blesková válka, kdy rychle něco dobudeme, dobijeme a zase se slavně na tancích vrátíme. Právě těmi šílenými a zbytečnými ztrátami je to už prohraná válka. Kdo by do ní chtěl?

.jpg.big.jpg)



