Ondřej Vaculík: Rokycany a komunální volby

Před komunálními volbami si všímám ve městech volebních hesel. Žasnu, jak často se „město konečně musí restartovat“ nebo se musí „probudit k životu“, protože až posud bylo všechno špatně nebo naprosto nedostatečné, a „teprve my to náležitě zvrátíme a napravíme“ a naše předchůdce zatratíme. A přitom, jak každý vidí, města, až na výjimky, se velice povznesla, a jejich představitelé, až na výjimky, dělali, co mohli, a vždy se snažili. A mnohé dokázali. Fakticky, objektivně tedy stačí navázat na ně a pokračovat, nic se nemusí po nich bourat. Hanobit v obcích minulé zastupitele je hloupá móda, kterou do společnosti zavlekl, a nakazil ji tím, hlavně Babiš.

Reklama

Cožpak ve velkých městech – budiž, Babiš. Avšak v menších městech a obcích ochotných lidí se angažovat v samosprávě není nepřeberně. Mrhat občanskou iniciativou s konečným poznáním „za dobrotu na žebrotu“ je společensky škodlivé, protože to zpravidla odrazuje ty, jimž o veřejný prostor jde zejména.

Rokycany pokládám za velice přívětivé. Rád v nich nakupuju, náměstí s obchody je živé, upravené, nic nechátrá. Jejich vybavenost, zvaná infrastruktura, je podle mého na solidní úrovni, za nejskvělejší mám veliké přírodní koupaliště se stoletou tradicí, dobře vedené a udržované. Vstupné pro rodiny celkem přívětivé. Kupodivu ani o parkování není nouze, na placených parkovištích je to za čtyřicet korun za den (hodina stojí deset korun). Na hlavní Pražské ulici zjara krásně kvetou sakury, „město“ stromy vysazuje a příkladně se stará i o tu takzvanou zeleň. Rokycanské vlakové nádraží je podle mého možná nejčistším ze všech našich nádraží, čekat tam na vlak je potěšením. Rokycany přívětivě obklopuje příroda, kterou si, myslím, „město“ chrání a nepouští do ní nic škodlivého. Jednou ze současných největších investic (za mnoho milionů) je „Revitalizace areálu Sokolovny jako nové centrum kultury“. Na stavbě se tu pracuje i v sobotu, slyšitelně zejména cizí státní příslušníci.

Hned vedle čtu na kandelábru propagaci nějakého hnutí: „Bezpečné ulice pro slušné české lidi. Už žádné ubytovny pro cizí dělníky a žádná tolerance kriminality.“ Lídrem tohoto uskupení je, no představte si, mladý doktor přírodních věd, sympatické tváře. Nechci moralizovat, půjdu toliko po logice sdělení, z něhož plyne otázka: a kudy budeme chodit my ostatní? A kde tedy mají bydlet ti dělníci, kteří tu revitalizují areál sokolovny a budují centrum kultury, jež Rokycanům tolik prospěje? A kulturně je bezpochyby povznese?

Rokycanskou samosprávu velebím. Na druhé straně se děsím, že by ono hnutí s takovýmto programem získalo ve městě rozhodující vliv. Pak by člověk byl naopak rád, že město neprovozuje například restaurace, do nichž by rovněž třebas mohli jen „slušní čeští lidé“. (U vchodu by se to kontrolovalo krátkým pohovorem či testem z češtiny.) Nechci domýšlet dále, ale přesto: Co když, jak doba půjde, pak i do nového kulturního centra, patřícího městu, budou mít přístup rovněž jen „slušní čeští lidé“? Nikoli ti, co to centrum budovali? A co já?

Já totiž nejsem toliko Čech, ale také Slovák, Rom i Ukrajinec, a možná také i Bulhar, protože už ničemu nerozumím. Ba ani se mi nechce chodit po „bezpečných ulicích pro slušné české lidi“, protože se na to necítím: totiž u pana doktora cítím potřebu uštědřiti pár facek, a to se slušnému člověku nemá dít.

Budu sledovat, jak v Rokycanech toto šovinismem nakažené hnutí uspěje, a dám vědět. A jestli se tam vskutku prosadí, pak se mi v Rokycanech zprotiví i ten chodník, co vede k nádraží. Zvláštní, jak parta politických omezenců, deroucí se k moci, by mohla jako mávnutím černokněžnického proutku udělat z krásného města docela hnusné pouze svými výroky a úmysly, a slušné poměry učinit odpudivými. – Kde všude nám to hrozí?

Chápu, že soužití v blízkosti dělnické ubytovny nemusí být zrovna harmonické, ale chování dělníků, kteří dřou „dvanáctky“ na stavbě, může pak vskutku být poněkud rozpustilejší - no dělávají bugr. Což by mohlo platit i pro dělníky české, pokud by pracovali v podobných podmínkách a museli bydlet na ubytovně. Je to jakási daň za pokrok, za budování, jež hlásají hesla našich politiků, a my je podle všech slibovaných „restartů“ volíme. Podobně jako jsme si už zvykli, a nikdo proti tomu nebrojí, že daní za úžasný rozvoj motorismu jsou na silnicích ročně desítky mrtvých a zmrzačených. Ani Babiše nenapadne slogan, například: Zajistíme provoz na dálnicích bez ztrát na lidských životech. (To by ale bylo heslo!) V Rokycanech se občané mohou ohradit: ale proč tu daň z dělnických ubytoven máme splácet zrovna my? Na silnicích ji za nás splácejí ti nevinně usmrcení.