Je docela pyšná, jak to se srpem umí. Od mala se jaksi vyskytovala na rozsáhlých zanedbaných pozemcích, které jako by prosily aspoň o trošku péče. Srp je nástroj přiměřený, prastarý a ctihodný, Svatá Markyta hodila srp do žita! Pro dítě, kterým kdysi byla stará žena, to býval smutný a výstražný mezník: Od svaté Markéty a svatého Jakuba už nebyly letní prázdniny báječně nekonečné, dny počínaly zrychlovat, co nevidět u silnic zrudnou jeřabiny a to už bude jasné…stará žena nenáviděla školu!
Ale tak daleko dnes ještě nejsme! Respektive jsme mnohem, mnohem dál, je-li čas jednosměrný. Doufejme, že není! S časem je svízel, žijme tady a teď! Svízel je zajisté s kdečím a zrovna teď je ta nejsvízelnější svízel se svízelem přítulou; co zapršelo, roste jako divý, předlouhé lepivé šlahouny se vinou úplně všude, stará žena se sveřepě rozhání. Ale to dělá chybu, pomalu musí! Nebo si poseče i křen, rybíz, jasmín, mátu, cesmínu, rebarboru…rostlinky je třeba v té svízelové změti uvážlivě lovit a právě k tomu je srp jako stvořený! Kosou by to šlo rychleji, ale právě tady by nadělala kosa víc škody než užitku.
A pak, stará žena to s kosou neumí. Když byla malá, visívala kosa vysoko v rozsoše jasanu, aby na ni nemohly děti. A ženské, ale to by snad žádnou rozumnou ani nenapadlo. Pro mužské kosa, pro ženské srp, tak se to říkalo a prostě to platilo. Tak stará je ta stará žena… Teď už to přirozeně neplatí, mužské a ženské role se dávno rozpily jak na amatérském akvarelu. A je z toho zase svízel!
Ne, ne, o tom ne, o jiném, ať práce lépe ubývá. Třeba o roce šedesátém osmém v Anglii. Tak řečené československé jaro budilo o letních prázdninách zájem i tam. Jak se nás vyptávali! A jak pitomě pyšní jsme byli, že zrovínka u nás našli recept na lepší příští! Jeden z těch dotazů mě však zaskočil, ptala se studentka sociologie, socialistka z Walesu: „Prosím tě, vždycky jsem chtěla vědět – ty mi to třeba vysvětlíš: Co to ti Sověti vlastně mají na vlajce?“
„Sure,“ chvátám svou čerstvě odmaturovanou angličtinou, „red star, hammer – “
„Sure,“ skáče mi do řeči zvídavka, „hvězdu, kladivo a – “
„And – “ A pauza. Kladivo je hammer, to bych věděla, ale jak se, do háje nebeského,
řekne srp? „Red star, a hammer and… like, that´s how… já nevím, jak se to
jmenuje! Tohle to, jako!“
„No právě, směje se socialistka, „a já nevím, co to je!“
Slovník nemáme. Klečím v příkopu, třímám neviditelný nástroj, chytám chomáč trávy, rozháním se … tráva je mokrá, kolena taky, nad hlavou chladné hvězdy.
„S-sickle?“ ptá se ona, za notnou chvíli, nejistě. S úlevou kývám, srp – sickle – onomatopoie, to bude asi to slovo! Takový zvuk přece vydává sečené stéblo!
„Ale co dělá na té vlajce?“ ptá se a myslí, že ji šidím.
„No – práce – pro muže kladivo, průmysl, pro ženské – sickle, pole! Čím sečete u vás ve Walesu?“
Jen vrtí hlavou. Ovšem, já tušila, že moje (úspěšná!) maturita na SVVŠ na tohle stačit nebude. Teď zas ona klečí v příkopě a kreslí do písku. Vyrozumím, že u nich sečou takovým něčím, co vypadá jako malá kosička. Pojmenovat to v žádném jazyce neumím dodnes. Vzpomínám si jen na svůj prostoduchý údiv, jak ten údajně universální genderový symbol hned za humny selhává.
Prostoduchosti je vždycky až příliš, říká si stará žena a odmotává si drsné šlahouny z kotníků. Ale té svízele přece dřív tolik nebývalo! Tady kdysi kvetla vrbice, samá vrbice, na svatou Markytu krásně fialová.
