Z toho je patrno, že jí měkne mozek. Logicky, má to v diagnóze. To ta horečka dengue, kamarádka zlatá. Do „polymorfních stesků“, jak tomu říkají lékaři, též náleží mozková mlha, sluchová neuropatie, poruchy vidění… Tak co byste chtěli!
Nikdo po ní také nechce nic, on tu, konec konců, ani nikdo není. Třeba trpělivě opravovat překlepy… „a máš-li převléknout peřiny (dvoje) a nějak se nemůžeš dvou cích dopočítat, vzpomeň si, tu hru ČLOVĚČE NEZLOB SE tě přece učili už jako batole,“ říká si stará žena v duchu konejšivě hodně nahlas, „a jak se táta smál, že to umět musím, včera pozdě, to je skutečná výbava pro život! A vraštil při tom obočí, vlastně se ani nesmál…při té jediné hře, kterou se mnou kdy hrál…“
No vidíš, jak ti to jde, chválí se stará žena, už si ani ty cípy polštáře tolik nepleteš…A i kdyby, to nic, to se spraví, však tě nikdo nevidí! Návštěva přijede až odpoledne! Nebo možná až zítra, hlídají vnuky a čekají, až si je rodiče vyzvednou, nevědí, kdy to bude, nemohou přece ta rozmilá robátka nacpat do popelnice!
Takže hele, říká si stará žena, hlavně nefňukat! A neotvírat to jako téma, jasné? Když si ničeho nevšimnou, bude to skvělé. Chudáci, taky mají naloženo a sem si přece přijedou odpočinout. Ale když si všimnou, taky dobře. Jsou dospělí a studovaní! I když to v daném případě nebude nic platné, na tuhle nemoc (podobně jako na samo stáří, že), není léku, jen základní instinkt normálních obratlovců…Lze pozorovat na mé kočce, například, říká si stará žena. Zatím si normálně loví, bez známek znepokojení. Jen mě ráno zkontroluje, trošku pomazlí – dobrý? Dobrý, jedem! – a jde na myši. Kdyby bylo hůř, však už to znám, nehne se ode mne, jednu jistotu mám, říká si stará žena, hebkou, hezkou, něžnou, pozornou a ustaranou. Křesťané mají už dva tisíce let skvělou fintu, která zaručuje zadostiučinění nemocným a bezmocným, pocit, že jsou přece nadmíru užiteční: doporučuje jim se modlit za dušičky z očistce. Hříšníkům to zkrátí muka, jimž jsou (právem a spravedlivě) vystaveni, praví věrouka. Prostě to pomáhá od bolesti, je snad něco většího a záslužnějšího pro člověka? I od bolesti vlastní, dodává s potutelnou radostí stará žena, starat se, něčím se zaměstnat, nemyslet jen na sebe, to bude ono!
Stará žena se za dušičky modlit neumí, ve svém rejstříku má spíše vymýšlení slovních hříček a špatných žertů. V téhle profesi záleží na úhlu pohledu, kočka tu možná dokáže víc než psychoterapeut či docent tropické medicíny… Stát se divákem, konzumentem, spotřebitelem své vlastní show … bývá asi nutné, bez adjektiv. Woody Allen v tom býval mistr, New York se kdysi pral o stage toho neurotického židáčka a stará žena trnula obdivem: jedna dvě poznámky předem pro jistotu, základní téma jen jedno – a stačí to vrchovatě. Stará žena není Woody Allen, Šumava není Manhattan, ale sama na světě taky není, má tu přece na starosti pacienta. Člověk je tvor sociální, závisíme jeden na druhém, takže do boje! Show must go on! Základní téma: TĚM DRUHÝM JE TAKY ZLE A O MOC HŮŘ NEŽ MNĚ! A žertík dostatečně pitomý, aby byl nosný? Láhev poloplná/poloprázdná, to už je příliš otřískaná banalita. A což takhle: KE DNU LZE PADAT – ANEBO LETĚT. A letci jsou skvělí kluci, s grácií, děsně zdraví…
Neb to nás učí Woody Allen: Není blbosti dost velké, aby nedokázala povzbudit. Záleží na postoji. „Nebo posedu,“ vykládá stará žena tomu druhému, ještě staršímu, no to je toho, že nemůžeš chodit! Teď jsi na tom mnohem líp, než já! Máš hlavu, myslí ti to, a mně už ne! Takže máš mnohem větší odpovědnost.“ A on, ten, co vůbec nemluví, najednou řekne: „Ta kočka je náš psychoterapeut.“ Ha, úspěch, stará žena se klaní. Potlesk, jak známo, křísí i mrtvé herce. „VOLÁRE,“ zpívá i s tím ochrnutým na vozíčku o sto šest. Zpívá děsně falešně, ta stará žena, ale vida, už ani nedělá překlepy.
