Stará žena hladí kočku a je ráda. Nebyla tu týden, a kočka je taky ráda, že ji zase má. Že jí může ráno rituálně nabídnout myš, pak ji sežrat sama, zapít mlékem a poté si vyskočit na klín! A protahovat se a poslouchat, co jí stará žena říká: Že je krásná, že je princezna, „moje slečna kočka, slečna mišpulka, chytrá a ukrutná, strašlivá vražednice… můj nejmoudřejší miláček… Spinozu ti mohu předčítat! Je mezi námi emotivní pouto, jasně, jistě, silné, vzájemné, skutečné!“
Kočka ji naslouchá s oblibou, ta tichá střední poloha, pokojně, nevzrušeně, žádná prudká gesta, ano, to je ono… i pár žebráckých vší, které si přinesla z ranního lovu, jí smí ta stará žena vybrat z kožichu, ano, ona to strpí…
Takový modus vivendi se nezrodí ze dne na den. Stará žena vzpomíná na svůj bezmocně vzteklý žal, když kočička přinesla ptáčka, ještě žil, ale pomoci mu už nebylo. A když si hrála s myší… to se té myši jistě nelíbilo. „Netrap ji! Doraž ji! Už! Už!“ sugerovávala stará žena silou mocí kočce – ale kočka se smála čirým potěšením a bylo jí to úplně jedno. Dnes už podobným scénám přihlíží stará žena vyrovnaně. Co se to s ní stalo? To už ani neví, co je to soucit?
No, asi neví. Nebo ví. Soucit je jako oheň: žere si, co chce. Určitě cvičí obrazotvornost, což není vždycky příjemné. Když ještě v domě na samotě nežila kočka, stahovaly se k podzimu do stavení z lesa myši. Nejlepší hnízdo je v peřinách, teplo je životní potřeba a život je boj. Stará žena kupovala jed a – jako vždy pošetilá – přečetla si i cosi o tom, jak ten jed působí. Načež naslouchala (neslyšitelným) šramotům; okolo ní v každé skulině umírali živí na hemorrhagii, trvalo to dlouho, bolelo to strašně… Pak ovšem v noci nemohla spát!
Hotový nerozum, takový soucit, třeba ho racionalizovat. Všechno je v hlavě! A, ano, stará žena je na tu hlavu padlá. Ale – jenom jí neříkejte, že v tom jede sama! Třeba takový Descartes (filosof, cogito, ergo sum, myslím, tedy jsem) vymyslel, že zvířata jsou stroje, nemají duši, jednají reflexivně a necítí bolest. Což významně přispělo k lidskému poznání a prospělo vědě i lidskému zdraví! Zvídavé hlavy to slyšely rády, už nic nebránilo podívat se do zvířat dovnitř: Stačí rozpárat břicho a vidíš, jak fungují, vida věda! Ono to u nás bude podobné! A kdyby stroj moc ječel a rušilo to, stačí přece proříznout hrtan.
Descartes býval voják a viděl kolem sebe v poli moc a moc všelijak umírajících koní, říká si stará žena. Není si jista, zda je možné soudit o koni, na kterém jezdíš, že je stroj. Ovšem, bývá to praktické, pokud chceš přežít sám. Protože soucit je dozajista proti životu! Filosof nefilosof! Vítěz bere všecko!
Když se statku ještě neříkalo farma (tak stará je ta žena!), scházívali se k večernímu dojení kocouři, vychrtlí a pyšně neurvalí, tenhle bezuchý a tamhleten jednooký. Když jim hospodyně honem nenalila, lemtali napěněné mléko rovnou z dojačky. Protože znali svou cenu! Na myši na sýpce sice stačí kočka, ale u prasat žijí potkani, ti sežerou i podsvinče a psi se jim radši vyhnou. (V Polabí se těm potvorám zlým říkalo němkyně, což nebyl název xenofobni, ale popisný: Přicházely z Němec, proti proudu Labe…až od Hamburku… prý přijely lodí…) Krysy před nimi prchají v děsu a malá holka na mlatě má oči jako talíře. Kocouři, váleční veteráni, hrdinové!
V newyorkském Central Parku měl donedávna sochu jeden významný lékař, učenec; Otec gynekologie stálo na jejím soklu. Ke skvělým, život zachraňujícím výsledkům dospěl cestou pokusů na černých otrokyních. Operoval je zásadně bez jakékoli anestezie, protože sdílel mínění v jeho prostředí obecné, že černé ženy zdaleka necítí bolest tak silně, jako ženy bílé. Dnes to někteří lidé vidí jinak; na místě jeho pomníku je odnedávna skulptura tří černých žen s nápisem Matky gynekologie. Tak mi povězte, co je správné, co je správnější, já to nevím, nemohu vědět, říká si stará žena. A vy taky ne! Ale kdyby to bylo na mně, já bych tam nechala ty pomníky oba. Pěkně vedle sebe. Ať si to děti, co tam jezdí na koloběžkách…
„Já ti mám pocit, že mám v hlavě ještě jednu hlavu a ta je větší než ta první,“ říkával takovým patáliím jeden, kterého měla ráda. Stará žena se opatrně dotýká obočí. Už ji ani nenapadne bránit své kočce v myších hrátkách. Dobře si všimla: dvě, maximálně tři minuty kočičí radosti a šlus. Kdežto do superracionálně soucitného špitálu za tím, koho měla ráda, chodila stará žena roky, naděje nebylo a pomoci taky ne. Stará žena hladí kočku. Kdyby si mohla vybrat, chtěla by být myší.
