Stará žena touží po prázdninách. Ona, která už dávno není dítě? Ale možná, že zkrátka dětinští? Možná už ji tak lidé berou? Včera byla v bance, rutinní kroky, které se rok co rok opakují, tentokrát probíhaly jinak.
„Ještě se zeptáme finančáka,“ řekla má osobní bankéřka, „to já musím…“ Načež přiběhl mladý muž, hezký jak Aramis právě ze sprchy vstalý, stiskl mi ruku a rutinně se usmál (pohyb rtů zrušil zřetelnost jména), a jal se zkoumat problém. „To by nešlo, to ne,“ vypadlo z něho, jen spatřil datum narození. „Protože – nic ve zlém – ale tenhle typ investice předpokládá dlouhodobější dožití – “ a zarazil se. Byl takový čerstvý, jak jablíčko s černým kučeravým vousem, takhle ho to naučili, on si to zapamatoval – ale běda, při praktickém použití to i jemu nepřipadlo optimální. Zarazil se a poprvé na svého klienta (na mne) pohlédl. A vypadlo z něj: „I když teda vy vypadáte dobře!“ A mrknul na mě jedním okem. Modrým.
Chápala jsem, že se mi právě dostalo spontánní poklony. A že on, chudák, chtěl být milý, indeed, very nice! „Jedná se o nějakou změnu v bankovním řádu, kterou jsem opomněla zaznamenat?“ vyjelo pro změnu ze mne.
„Ne, ne, to ne,“ zasténala má osobní bankéřka, která mi onu zakázanou transakci právě doporučila. A vrhla na finančního poradce vyplašený pohled. Přistoupil k ní a začal jí šeptem a důrazně něco vysvětlovat. Jí rudly uši, asi ji plísnil a mně se tam už nechtělo být. „Dobrá, jaké řešení navrhujete? Dám si poradit!“ Něco povídali, kývala jsem. Druhý den mi přišel od onoho bankovního ústavu mail, Záznam o schůzce se to nazývalo, jazykem AI mi to dosti toporně sdělovalo, s čím vším jsem byla seznámena. Pokud do sedmi dnů neodpovím, znamená to, že beru na vědomí a souhlasím. Nestálo tam však s čím!
„Vykašli se na to, ať máš prázdniny,“ domlouvala jsem si. „Vzhledem k době dožití…ono nějak bude…vědí snad, co dělají…“ Ale právě tím jsem si nebyla docela jistá. Ruče jsem požádala – korektně umně zdeúředně – o novou schůzku. Už se na ni těším, prázdniny neprázdniny, přijdu!
Prázdniny …jen pro to pěkné slovo by bylo škoda zapomenout česky. Prázdno, vacuum…staré dobré studentské vakace. Prostě jen nic, přepych nad přepychy, dělej si, co chceš! Nebo nedělej. Sešla jsem se tuhle po létech s kamarádkou z dětství; je akademička, emeritní profesorka, sama elegantní nenucenost, střízlivá a dobře uvážená. Bezvadný večer, lampiony v zahradách, slova nás vedou mosty dávné důvěry: „A víš, co bych si přála ze všeho nejvíc?“ táže se zasněně ona. „Na chvilku se nudit. Nic, prostě nic…“
Zmohu se jen na srozuměný úsměv. Protože slova se nějak zbláznila a vymkla z údů. Nuda? Prázdno? Nic, jen tak, tak co jako? Sakra. To dnes zní jako diagnóza, před tím se přece uniká, co peněženka stačí! Před tím se chodí k duchovním rádcům! Zachraňte nás, ať žijeme naplno! Ať si to užijem a posunem se dál! A kvaltem, prosím, nestíhám!
My dvě si ještě vzpomínáme, jak bývalo skvostné nemít program. Z dnešního hlediska náležíme zřejmě k těm ubohým dětem, o které rodiče dost nedbají. Které nechávají bloumat loukou a kolem rybníku bez dozoru. Kteří se o ně ani nebojí, asociálové! Ani je neposílají na speciální výcvikové tábory, nechají je skákat školku na chodníku! Co z těch dětí bude, neměli by jim je odebrat?
„Nudíš, ty se nudíš?“ říkala moje maminka, když v létě pršelo a já se jen dívala z okna, „to je vidět, že nemáš žádný duševní život!“
Postoje své maminky jsem celoživotně pokládala za extrémní, v poslední době poněkud měním stanovisko. Něco na nich bude. Jít loukou jenom tak…tak dlouho, až mě něco napadne. Až se ve mně zase vzbudí zvědavost. A napadne mě zase nějaká pošetilost, již třeba vyzkoušet. Jít na autobusák a koukat na lidi. Třeba. Veliký přepych.
„Co se dá koupit za peníze, je laciné,“ říkával pro změnu můj dědeček. A my – to mi potvrdí leckdo – zkrátka ne a ne být dost bohatí! Ale teď jsou prázdniny a stará žena si je chce užít. Bez ohledu na dobu dožití.
