Od dubna letošního roku začalo v praxi platit tzv. „Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele“ (dále v textu také jen „JMHZ“), zřízené zákonem č. 323/2025 Sb. V jádru věci jde o skvělý digitalizační počin našeho státu – zaměstnavatelé nemusí posílat téměř třicet formulářů různým státním institucím, ale pošlou pouze jeden – České správě sociálního zabezpečení (dále v textu jen „ČSSZ“), která předmětná data a údaje sama rozešle jednotlivým ostatním institucím (např. finančnímu úřadu, úřadu práce či statistickému úřadu). Jenže se zdá, že tento skutečně dobře vymyšlený krok na cestě k plné digitalizaci se příliš nepovedl, protože lidé z praxe poukazují jednak na až přehnanou detailnost, která přílišně zasahuje do osobní sféry zaměstnanců a dále na nefunkčnost a nepropracovanost samotného systému z hlediska digitálního. O co konkrétně jde?
Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele představuje dle ČSSZ „prostředek, kterým zaměstnavatel vůči některým orgánům státní moci souhrnně plní své ohlašovací a evidenční povinnosti o sobě a svých zaměstnancích, a to pomocí elektronického podání.“ Smyslem tedy je výrazně zjednodušit reportovací činnost, kterou zaměstnavatel ve vztahu ke státu, resp. jeho úřadům, má. K tomuto bylo zřízeno tzv. OIČ (osobní identifikační číslo) – neměnný, jedinečný, numerický identifikátor přidělený každé fyzické osobě. Ten by měl fungovat jako „prostředník“, který propojí každého zaměstnance v evidenčních systémech státní správy.
Praxe ovšem ukazuje, že kolem JMHZ není vše tak růžové a ideální, jak by se mohlo dle popisu zdát. JMHZ je nyní zaváděno postupně ve třech vlnách. Do konce dubna musejí zaměstnavatelé v rámci JMHZ doplnit údaje o zaměstnancích, které o nich dosud ČSSZ nevede, u dosud neevidovaných zaměstnanců uplynul termín v polovině tohoto měsíce. Do konce června pak musí zaměstnavatelé vyplnit JMHZ za první tři měsíce letošního roku. Právě na souběh těchto tří vln JMHZ s dalšími tradičními „zátěžemi“ v tomto období roku jako je roční zúčtování nebo sestavování daňových přiznání a kontrolních hlášení, účetní kritizují. Stěžují si například na to, že systém mění již zadaná data nebo vůbec nereaguje na nově vkládaná. Podniky zaměstnávající stovky zaměstnanců dále upozorňují na fakt, že sběr tolika údajů o tak vysokém počtu osob je pro ně časově i personálně velmi náročný. Na rozdíl od kritiky nefunkčnosti se v tomto případě nejedná o zcela relevantní kritiku, neboť sběr dat je sice záležitostí časově náročnou, ale pouze jednorázově, neboť se sběr dat již nebude v budoucnu opakovat. Další spílání od účetních směřuje k tomu, že systém neobsahuje řádně zaevidovaná data, pročež je musejí účetní zadávat opakovaně nebo k tomu, že „zaregistrují Čecha a přijde jim potvrzení o zaevidování Japonce“.
Vedle toho, že systém nefunguje po technické stránce, upozorňuje praxe i na problém přílišného množství požadovaných osobních údajů – např. rozsáhlé informace o partnerovi nebo detailní údaje o případném zdravotním postižení jsou sice relevantní informace pro státní správu, ale proč by k těmto citlivým údajům měli mít přístup účetní zaměstnavatele, resp. de facto kdokoli?
Je vhodné uzavřít, že digitalizace je žádoucí a nutná. Musíme státní správu plně zdigitalizovat. Zároveň ale nebuďme příliš „zvědaví“, neboť pak digitalizace v lidech apriori vyvolává spíše nedůvěru než nadšení z pokroku a menší byrokracie.
JUDr. Matěj Novák
.jpg.small.jpg)
