Názory a komentáře

Jako pro bytostného homo politica byl pro mne právě uplynulý víkend skutečným svátkem, byť jsem si dobře vědom, že takto o jakýchkoli volbách hovoří kdejaký politický komentátor. Ty desítky minut po uzavření volebních místností plné čekání na první průběžné výsledky a pověstný „tanec mezi grafy“ Marcely Augustinové, této moderátorské matadorky povolebního studia, jsou pro mne časem, během kterého vnímám, že se píše další část politických dějin naší země. Tentokrát se však poslední dny před volbami ani tolik neřešilo koho budou voliči volit. Ústředním tématem bylo, zda určitá konkrétní osoba volit (ne)bude. Touto osobou nebyl nikdo jiný, než prezident naší země – Petr Pavel. Jaký signál svým původním postojem vyslala hlava státu českým občanům?

Jméno Stanislav Škulina je pro většinu lidí naprosto neznámé a nelze se ničemu divit. Navzdory tomu, že tento rodilý Čechoslovák podnikl cesty napříč Afrikou mnoho let před tím, než na „černý“ kontinent vyrazili legendární H+Z, o jeho životě a zejména práci se toho ví pramálo. Důvody jsou dva. Za prvé Škulina neměl ambici své zážitky sepisovat, takže s výjimkou jednoho úzkého textu po něm nic nezbylo a za druhé, a to je možná důležitější, zůstal po roce 1948 v Africe a až na jednu krátkou výjimku v roce 1960 se nikdy nevrátil. Navíc zemřel a je pochován v keňském Nairobi, takže nebyl v zásadě problém jeho existenci vymazat z povědomí veřejnosti. Pokud někdo z vás jeho jméno zná, buď jste nadšenci do historie československého cestovatelství nebo do historie automobilismu, protože dvě ze svých afrických výprav podnikl se Škodou Rapid.

Před volbami velká slova, po volbách výmluvy. Plzeňský STAN a jeho lídr Aleš Tolar ukazují, jak snadno se z konkrétního volebního slibu může stát pouhý marketingový slogan.

Účelový Plzeňský patriot, generál ve výslužbě, kandidát Starostů do Senátu, už není patriotem. Už je zase bojovníkem. Alespoň soudě podle nového volebního sloganu.

Česká politická scéna je opět plná předhánění se ve vyjádřeních (ne)vládních představitelů o tom, kolik by měli jednotliví ministři na svých resortech plošně propustit zaměstnanců. Samozřejmě jde o líbivá prohlášení pro občany nepracující v rámci pracovního nebo služebního poměru pro stát – myšlenka, jak představený daného úřadu předstoupí před podřízené zaměstnance a oznámí jim, že každý desátý se už do kanceláře vracet nemusí, je pro ně doslova splněný sen, neboť jejich představa o rozbujelém státním aparátu „prožírajícím“ naši prosperitu je v těchto občanech skutečně hluboce zakořeněná. Proč se však jedná o neefektivní řešení?

Finanční trhy zatím žádný český „dluhový armagedon“ nevyhlížejí. Od loňských parlamentních voleb, které se konaly přesně před rokem, zdražilo České republice desetileté půjčování prakticky stejně jako Německu, tedy evropskému etalonu fiskální důvěryhodnosti. Výnos českého desetiletého státního dluhopisu se za posledních dvanáct měsíců zvýšil o 80,9 bazického bodu, německého o 76,1 bazického bodu. Rozdíl představuje pouhých 4,8 bazického bodu, tedy 0,048 procentního bodu.

ta slova můžeme mít za poselství Pavla Švandy, spisovatele, esejisty a básníka, který patří mezi zakládající členy tak zvaných šestatřicátníků, tedy skupiny nezávislých a generačně spřízněných autorů narozených kolem roku 1936. Podle Pavla Švandy: „Šestatřicátníci nevytvořili nic, co by se podobalo ucelenému skupinovému programu. Nespojoval je žádný kolektivně vyznávaný estetický ideál, kromě úporného odmítání socialistického realismu.“ Patřili mezi ně Václav Havel, Jiří Kuběna, Viola Fischerová, Věra Linhartová, Alena Wagnerová, Josef Topol, Stanislav Macháček, Petr Wurm, Marie „Pika“ Langerová, Radim Kopecký, ale připojovali se k nim jak mladší tvůrci, tak i o něco starší jako Jan Zábrana. Zvláštní na tom je, že ačkoliv jim povětšině bylo kolem dvaceti let, téměř všichni pak uspěli jako spisovatelé, básníci, dramatici, publicisté.

S odstupem několika měsíců se vracím k tématu úvěrů. Ty spotřebitelské dnes představují drtivou většinu půjček, které se na finančním trhu poskytují. V minulém článku jsem se zabýval záměrem novely, který měl za cíl u nich zavést úrokové stropy, tj. omezit maximální cenu úvěru. Již tehdy jsem považoval předmětný návrh za racionální a jdoucí správným směrem. Na poli úvěrů se nyní objevil nový návrh právní úpravy, který se tentokrát zaměřuje na novodobý nešvar. Je i tato idea po právní a ekonomické stránce správná?

Polsko snižuje DPH z pohonných hmot, úlevu mohou Polákům nakonec dotovat i čeští řidiči. Ti se budou navíc nyní do Polska vydávat za palivy častěji (a platit daně Varšavě, namísto Praze), vždyť na padesátilitrové nádrži ušetří kolem 325 Kč u benzínu a 220 Kč u nafty na jedno natankování.

Afričané milují fastfood, který v místních poměrech funguje zcela odlišně od toho, co si pod pojmem „rychlé jídlo“ představujeme my. Návštěva řetězce je totiž zážitkovou událostí, kde to poslední, o co jde, je rychlost obsluhy, která vám sice vždycky jídlo vydá, ale nikde nevíte, zda se bude shodovat s vaší objednávkou. Popularita KFC a současná absence McDonald’s dokonale vystihuje podstatu soudobé Afriky, a sice touhu po statusovém životě v západním stylu ztělesněného kyblíkem s kuřetem, které je ve skutečnosti zdaleka nejtypičtějším kusem masa, s nímž se v Africe setkáte na každém rohu. Úspěch KFC ukazuje, jak se americká globální značka dokázala přizpůsobit lokálním podmínkám a se svými téměř 2000 pobočkami se stala symbolem západního produktu s africkým obsahem.

Česká ekonomika ve druhém čtvrtletí rostla o něco pomaleji, než se dosud předpokládalo. ČSÚ dnes zpřesnil meziroční růst HDP z 1,9 na 1,8 procenta a mezičtvrtletní z 0,4 na 0,3 procenta. Výsledek je zároveň o desetinu procentního bodu slabší, než čekal analytický konsensus zachycený agenturou Bloomberg, kde všech dvanáct odhadů počítalo s meziročním růstem 1,9 procenta.

Tento článek bude svým obsahem poněkud odlišný. Tématem je současný český pracovní trh a jaká je v jeho rámci pozice mladých Čechů. Nepůjde však o analýzu trhu samotného a formulování návrhů, co bychom měli pro lepší zítřky změnit. Mou snahou bude ukázat, jak moc je pro české mladé ženy a muže současné nastavení pracovního trhu v Česku demotivující.

Svět je (tady ještě) dnes krásný, stará žena sedí na sluníčku a čte. (Čtení, taková ta retročinnost, něco jako paličkování krajek.) Čte si Annu Kareninu. (To je román, tlustý, napsal ho Lev Tolstoj, parádní role pro krásnou ženskou, chudák, skočila pod vlak.)

V minulém článku jsem se věnoval tématu švarcsystému – co se tímto pojmem myslí, proč je práce v tomto režimu výhodná pro osoby samostatně výdělečně činné (dále v textu jen „OSVČ“) a naopak nevýhodná pro stát, o jak rozsáhlý problém v tuzemsku se jedná a jak si naše země v tomto směru stojí v mezinárodním srovnání. Velice stručně jsem naťukl téma definice tzv. závislé práce a její zamýšlené změny. Na tento záměr se nyní podíváme v detailu.

Stát kritizuje práci na IČO a mluví o „černých pasažérech“. Neměli bychom se ale nejdříve ptát, proč je v Česku řádné zaměstnávání lidí tak drahé?

Veřejný prostor patří všem – a právě proto by měl zůstat živý, rozmanitý a otevřený různým formám projevu. Označovat reklamu ve městech obecně za „vizuální smog“ mi připadá jako příliš zjednodušený a ideologický pohled na to, jak má moderní město vypadat. Město přece není sterilní galerie ani skanzen, ve kterém je možné předem určit jedinou správnou podobu veřejného prostoru. Je to živý organismus, který se neustále vyvíjí, mění a odráží dobu, ve které žijeme. A reklama je jeho přirozenou součástí.

Zpráva, že na Klatovsku nakonec nevznikne plánovaný větrný park, byla přijata s úlevou. Obce si oddechly, krajina zůstane „nedotčená“, lidé nebudou čelit hluku, stínům rotujících lopatek ani pohledu na technologii, která narušuje jejich představu o domově.

Veřejná správa má své nezastupitelné poslání. Není jím maximalizace zisku, ale správa důvěry. Každá koruna, která projde rozpočtem města, kraje či státu, není kapitálem investora, ale závazkem vůči daňovému poplatníkovi. Závazkem, že bude využita smysluplně, účelně a především ve prospěch veřejné služby – dopravy, školství, zdravotnictví.

Kritizovat reklamu ve veřejném prostoru a současně jej využívat pro vlastní politickou propagaci považujeme za vrchol pokrytectví. Právě tento rozpor ukazuje fotografie volebního stojanu se jménem Václava Cinádra, označeného jako lídr Starostů pro plzeňský druhý obvod.

Beninská vesnice Ganvié uprostřed jezera Nokoué ležícího jen pár desítek minut od hlavního města Cotonou je světem sám o sobě, jehož návštěvou pochopíte překvapivě mnoho o povaze malé západoafrické země. Asi 30 tisíc lidí žije v uzavřené komunitě obklopené vodní plochou protkanou nejen vodním hyacintem a lekníny, ale hlavně překvapivě slušně vypadajícími budovami, mezi nimiž spojení zajišťují malé čluny plné zboží, zásilek, rybích úlovků a všeho dalšího, co se v Beninu běžně přepravuje na motorce nebo autem. Tohle není naaranžovaná rádoby autentická vesnice, v níž na vás čeká stylizovaný zážitek po zaplacení předem neznámého vstupného. Tohle je skutečná vesnice na vodě, v níž místní žijí své každodenní starosti a ačkoliv chápou, že užaslý turista fotí jejich obývák přímo z bárky, nadšení z toho nejsou.

Úplný zákaz vývozu motorové nafty ze Spojených států, který nyní podporuje americký prezident Donald Trump, by mohl českým řidičům prodražit litr nafty zhruba o pět až sedm korun. V případě panické reakce trhu a déle trvajícího omezení by krátkodobý cenový dopad mohl být ještě vyšší, potenciálně kolem deseti korun na litr. Trump včera uvedl, že myšlenku zákazu podporuje. Má jít o reakci na rekordně vysoké ceny dieselu v USA, které se stávají významným ekonomickým tématem před listopadovými volbami do Kongresu.

Před komunálními volbami si všímám ve městech volebních hesel. Žasnu, jak často se „město konečně musí restartovat“ nebo se musí „probudit k životu“, protože až posud bylo všechno špatně nebo naprosto nedostatečné, a „teprve my to náležitě zvrátíme a napravíme“ a naše předchůdce zatratíme. A přitom, jak každý vidí, města, až na výjimky, se velice povznesla, a jejich představitelé, až na výjimky, dělali, co mohli, a vždy se snažili. A mnohé dokázali. Fakticky, objektivně tedy stačí navázat na ně a pokračovat, nic se nemusí po nich bourat. Hanobit v obcích minulé zastupitele je hloupá móda, kterou do společnosti zavlekl, a nakazil ji tím, hlavně Babiš.

Jedním z poražených německých zemských voleb je vedle CDU kancléře Friedricha Merze také euro. Výsledky zvyšují politickou rizikovou přirážku, kterou budou investoři v příštích měsících požadovat při držbě evropských aktiv. Přitom měnový kurz může být jedním z hlavních „ventilů“, jimiž se toto rostoucí politické riziko projeví.

Plzeňský experiment se sdílenými elektrokoly v režii Plzeňských městských dopravních podniků (PMDP) je v plném proudu. Z úst jeho zastánců, mezi které patří například náměstek primátora Aleš Tolar (STAN), slýcháme, jak praktická a přínosná služba pro městskou mobilitu to je. Jenže za líbivou představou ekologické dopravy zůstává jedna podstatná otázka: kolik tato služba skutečně stojí a proč její provoz musí v takové míře financovat všichni Plzeňané?

Česká právní úprava rozeznává dva základní typy pracovníků – zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné (dále jen „OSVČ“). Rozdíl mezi nimi je, že pracovní činnost zaměstnance naplňuje znaky tzv. závislé práce, jak ji definuje zákoník práce skrze několik pojmových znaků – vztah nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, výkon práce jménem zaměstnavatele, dle jeho pokynů a osobní (výlučný) výkon práce zaměstnancem. Vláda však nyní chystá změnu této legální definice, která by v důsledku mohla zlegalizovat práci desítek tisíc lidí v rámci tzv. švarcsystému – co je vlastně švarcsystém a proč je pro stát škodlivý?