Generace alfa, generace Z, mileniálové, generace sněhových vloček. Když zazní tyto termíny, většina z nás si rychle vybaví, o kom se v daném případě mluví. Ovšem když se řekne sendvičová generace, je povědomí veřejnosti už mnohem slabší. Přesto právě tato generace je tou generací, která může za pár desítek let vytvořit největší společenský tlak v naší zemi, který jsme doposud zažili. Kdo jsou příslušníci této generace a proč mohou způsobit sociální bouře nevídané síly?
Modelovým zástupcem tzv. sendvičové generace je žena ve středním věku – 42 let, která se stará o své dvě nezletilé děti (15 a 10 let), které jsou školou povinné – jedno z nich navštěvuje základní a druhé střední školu. Rodiče této ženy jsou 75letý otec a 70letá matka. I přesto, že jsou to dospělí lidé, mají s dětmi naší modelové ženy jedno společné – i oni jsou závislí na její péči. Tato zástupkyně sendvičové generace má ve své podstatě tři práce – zaměstnání, péči o děti a péči o rodiče. Na jejích bedrech leží osudy několika lidí. A právě její děti a její rodiče představují ony dva konce sendviče, které drtí prostředek – naší modelovou ženu. Obstarává jejich stravu, hygienu, šatstvo, stará se o jejich zdraví, jejich lékařské prohlídky, návštěvy úřadů apod. Celé jí to nesmírně vyčerpává a na nic nemá pořádně čas. Počet lidí, jejichž život je nekončícím kolotočem péče o jednoho následovaná péčí o druhého, roste. A ne málo. Jejich fyzické a zejména psychické vyčerpání se může velice snadno stát rozbuškou, které mohou umě využít radikální politici, kteří těmto lidem nabídnou cestu z tohoto bludného kruhu.
Ano, po určitou část dne se o děti „stará“ škola, ale věci po škole – domácí úkoly, kroužky, jsou téměř vždy výlučně na rodičích, o prázdninách nemluvě. Mnohem složitější je situace s rodiči. Už dnes jsou jenom stěží dostupná místa v domovech pro seniory, v těch se zvláštním režimem (např. pro seniory trpící Alzheimerem nebo demencí) jsou prakticky nedostupná. Péče o rodiče tak zůstává na dětech, které se však sami starají o své vlastní děti a pochopitelně musí také z něčeho žít. V číslech situace vypadá následovně: v roce 2024 potřebovalo pobytové služby 93 536 lidí, v roce 2035 už jich dle predikce bude 135 624 a v roce 2050 pak 170 323 – tzn. že za 25 let se počet těch, kteří budou do menší či větší míry odkázáni na pomoc druhých, prakticky zdvojnásobí. Pro mnoho „sendvičů“ bude situace neúnosná, budou muset opustit práci a žít z příspěvku na péči svého rodiče či z částečného úvazku. Stát tak bude přicházet o výnos z daní a pojistného.
Vedle toho, že budou tito lidé unavení z neustálé péče, budou ještě více frustrovaní z toho, co uslyší ve veřejném prostoru – „je nutné zavést školné na univerzitách“, „je nutné zavést spoluúčast ve zdravotnictví“, „je nutné zvýšit nepřímé daně“, „musíte si sami spořit na důchod“, „musíte se podílet na financování péče o seniory“. Ze všech stran budou slyšet, že stát potřebuje více peněz, zároveň ale není schopný zajistit potřebné služby. Je jenom otázkou času, kdy tuto narůstající míru nespokojenosti využije lstivý politik, který nabídne rychlé a jednoduché řešení. Můžeme se tak snadno dožít toho, že velmi nepříznivý demografický vývoj v naší zemi bude jenom předzvěstí velmi nepříznivého politického a demokratického vývoje. Uvědomíme-li si toto riziko, máme ještě šanci potenciální katastrofu odvrátit.
JUDr. Matěj Novák
