Debaty o (ne)správném současném nastavení českého školství jsou vpravdě nekonečné. Jenže místo zásadních témat jako je například smysluplnost aktuální podoby maturitních zkoušek nebo kvalifikačních vysokoškolských prací se řeší pseudotémata jako rušení 9. tříd základních škol nebo zavedení povinného cizího jazyka již v první namísto třetí třídy prvního stupně. Ovšem zcela kruciální téma – efektivnost a úspěšnost – se bohužel (v Česku tradičně) neřeší.
Naštěstí máme místo unavujících diskuzí relevantní výsledky testování, které jsou schopné verifikovat kvalitu výstupů, tj. schopností a dovedností, které by měli mít žáci v určitých fázích vzdělávacího procesu. Už od dob Marie Terezie je společnost sjednocena v názoru, že opravdu každý musí umět základní trojčlenku – tj. musí ovládat čtení, psaní a počítání. To jsou skutečně ty nejzákladnější dovednosti, které musí být školství schopno doručit u každého jednoho žáka, protože tyto tři oblasti představují to naprosté minimum, které odlišuje občany gramotné od těch negramotných. A právě zveřejněné výsledky PISA 2025 (program pro mezinárodní hodnocení žáků spočívající v opakovaném zjišťování výsledků patnáctiletých žáků v oblasti čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti) představují pro některé země zklamání, pro některé varovný prst a pro některé bez přehánění katastrofu.
Předně nutno říci, že čeští žáci dopadli – v porovnání s průměrem Evropské unie a zemí OECD – ve všech oblastech nadprůměrně. To je bez debat pozitivní zpráva. Jenže při bližším pohledu na výsledky v dlouhodobém horizontu zaznamenávají čeští žáci horší a horší výsledky jak v přírodních vědách, tak v čtení i v matematice. Je tedy zjevné, že kvalita českého školství postupem času klesá a „produkuje“ méně a méně znalé žáky. Současně je velmi varující výsledek, že je u nás poměrně vysoký podíl žáků, kteří v testovaných dovednostech nedosahují ani základní dovednostní úrovně – 21 % žáků v přírodních vědách, 27 % žáků ve čtení a 29 % žáků v matematice.
Za naprostý dovednostní „armagedon“ nutno považovat výsledky žáků napříč světem v oblasti čtení, neboť v této oblasti došlo ke zhoršení ve všech (!) zemích světa. V některých pak jde o zhoršení skutečně dramatické, a to dokonce v severských evropských státech, které byly dlouhá léta považovány za vzory v oblasti vzdělávání (např. Norsko – téměř 50 %). U českých žáků nedosáhlo základní úrovně 27 % z nich. V kontextu čtení to znamená, že více jak čtvrtina žáků má natolik nízkou čtenářskou gramotnost (tj. schopnost porozumět čtenému textu, přemýšlet o něm a posuzovat ho), že dokáží pochopit a rozpoznat toliko jednoduchá sdělení v podobě vět, případně kratších textů.
Co nám všechna tato data ukazují? Že i přes problémy, se kterými se české školství potýká, dokáže (nutno zdůraznit, že prozatím) dosahovat v mezinárodním srovnání nadprůměrných výsledků. Nemůžeme se však chlácholit, neboť dovednosti a schopnosti českých žáků se jednoznačně v čase zhoršují, zejm. v čtení a matematice dramaticky. Jestli jsou na vině sociální sítě, laxní přístup rodičů nebo „jenom“ odpor žáků vůči učení se, je v důsledku jedno. Jisté totiž je, že pro nikoho z nás, myslíme-li to s naší zemí dobře, nemůže být akceptovatelné, aby téměř třetina žáků neuměla základní numerické operace a čtvrtina žáků zase nerozuměla tomu, co čte.
JUDr. Matěj Novák
