Po čase se vracím k české politice a jejím neduhům. Tuzemská politická scéna je v současné době ovládána jediným tématem – boj na ostří nože mezi „Hradem“ a „Strakovkou“. Vláda viní prezidenta z vytváření vlastní zahraniční politiky, která je v přímém rozporu s linií, kterou v této oblasti zastává vláda. Opačným směrem se valí prezidentova kritika vlády za to, že mu aktivně bránila v účasti na summitu NATO v Ankaře, kteroužto si musel nakonec prezident vymoci skrze předběžné opatření Ústavního soudu ČR v rámci jím podané kompetenční žaloby. Vedle těchto bojůvek však zapadají témata a informace, které o české politice řeknou více a jsou mnohem více vypovídající o vztahu volič – politik.
V nedávno publikovaném průzkumu společnosti STEM/MARK pro Seznam Zprávy jsme se mohli, resp. měli, dozvědět, co je pro české voliče prioritou. Jenže se ukázalo, že čeští voliči buď nechápou význam slova „priorita“ nebo, a to se mi zdá jako mnohem pravděpodobnější vysvětlení, jsou zhoubným předobrazem svých politiků. Výsledky průzkumu totiž odhalily chronickou impotenci, kterou česká politika trpí ohledně schopnosti vytyčit směřování naší země. V kontextu oněch výsledků se zdá, že se čeští politici akorát podobají svým voličům více, než si jsou ochotni Češi-voliči přiznat.
Na otázku, co je pro dotázaného priorita, totiž s minimálními odchylkami přes 80 % voličů uvedlo zdravotnictví, bydlení, energetika, drahota, potraviny, korupce a bezpečí. Přes 70 % pak uvedlo, že je to rovněž efektivita státu, sociální stát, školství, zahraniční politika, umělá inteligence, dezinformace, doprava, podnikání a životní prostředí. To znamená, že 7 z 10 Čechů sdílí stejné „priority“. Zároveň průzkum ukázal, že jednotlivé oblasti jsou víceméně podobně prioritní pro vládní i opoziční voliče. A právě v tomto je zakopaný pes české politiky – Češi totiž vlastně ani sami neví, co skutečně chtějí nejvíce, co méně a co vůbec – všechno je pro ně priorita. Tato „všeobjímající“ prioritizace se pak bohužel negativně odráží na podobě současné české politické reprezentace. Politici označují za prioritu vše a proklamují např. zvýšení podpory rodin, výstavbu dálnic, větší platy pro učitele, více peněz pro vědu atd. aniž by skutečně jednoznačně řekli, jaké téma doopravdy dostane přednost před ostatními.
Ještě zarážející je skutečnost, že „priority“ jsou vlastně totožné jak pro vládní, tak pro opoziční voliče, kteří by měli stát na různých stranách barikády. Tradiční levicová témata jako bydlení, sociální stát či školství však sdílí i pravicoví voliči, kteří by jinak tradičně prioritizovali efektivitu státu, zahraniční politiku či dopravu. Politik tak nemá moc možnost se ideově vyhranit vůči jeho soupeřům co do cíle, jeho jedinou možností je nabídnout lepší cestu. To se však zdá se moc nedaří, protože dle shora zmíněného průzkumu klesá podpora nejenom vládním, ale také opozičním partajím. Dalo by se to shrnout jako „všichni slibují všechno, a přesto všichni ztrácejí“. Zároveň nám tato data ukazují, že klasický politický boj levice-pravice je překonaný koncept, protože se politici skrze priority přetahují o voliče obou smýšlení. Označovat politickou stranu (hnutí) za levicovou, středovou či pravicovou ztrácí smysl, neboť jde o označení dnes již nicneříkající.
Celkové nastavení voličů co do jejich požadavků pak nutně generuje v podstatě pouze catch-all-party, které jsou však následně u moci bezbřehými slibotechnami. A že na všechno peníze nejsou, je nad slunce jasné.
JUDr. Matěj Novák
