Tento článek bude svým obsahem poněkud odlišný. Tématem je současný český pracovní trh a jaká je v jeho rámci pozice mladých Čechů. Nepůjde však o analýzu trhu samotného a formulování návrhů, co bychom měli pro lepší zítřky změnit. Mou snahou bude ukázat, jak moc je pro české mladé ženy a muže současné nastavení pracovního trhu v Česku demotivující.
Pro demonstraci paradoxů, protimluvů a nekonzistence, které dle mého (a dle mé empirie i v rámci věkové kategorie 20-30 let majoritního) názoru ovládají současné fungování střetu poptávky a nabídky pracovní síly, vezměme následující výchozí modelový příklad. Mladá žena ve věku 25-30 let s vysokoškolským vzděláním v oboru sociální práce je momentálně nezaměstnaná (důvod je pro principiální fungování irelevantní) a aktivně si hledá nové pracovní místo v oboru, tj. v sociálních službách. Ve veřejně dostupném seznamu poskytovatelů sociálních služeb se jí (pro jí zvolenou oblast) ve vyhledávání ukáže několik desítek pracovních nabídek. K jejímu údivu však záhy zjišťuje znepokojující skutečnosti – juniorních pozic moc nenachází a u některých je (paradoxně) vyžadována vedle vysokoškolského vzdělání také několikaletá praxe. Ponechme nyní stranou, že finanční ohodnocení je klidně o deset tisíc korun měsíčně nižší, než které uchazečka vidí u každého obchodního řetězce hledajícího pokladní. Přes tyto počáteční lapálie si však uchazečka nakonec vybere pozici a absolvuje pracovní pohovor (dnes již běžně dvou až tříkolový). Nutno dodat, že stresu z hledání nového pracovního uplatnění moc nepřidává nutnost čekat na výsledek výběrového řízení (na naprosto standardní pozici) klidně i týden nebo dva.
Výsledek nepotěší. Prostý e-mail uchazečce oznamuje, že na pozici byl vybrán vhodnější kandidát. To samo o sobě ještě není nic tragického. Šok ale přichází následně. Pověstným králičím telegrafem se uchazečka dozvídá skutečný – a krystalicky nezákonný – důvod, proč nebyla přijata – její věk je totiž „rizikový“. V dohledné budoucnosti totiž hrozí, že by se uchazečka mohla stát maminkou. Když si poté situaci sama v sobě rozebírá, nemůže se ubránit rozčarování. Od svého nejbližšího i širšího okolí vnímá (byť třebas i nevyřčený) tlak na to, že by vzhledem ke svému věku měla začít pomýšlet – chce-li býti matkou – na mateřství. I ona sama si je tohoto „fyziologického horizontu“ dobře vědoma, ale stejně tak si je vědoma toho, že než odejde na mateřskou a následně rodičovskou, musí mít z čeho s partnerem žít. Jenže jak si může najít práci, když je odmítnuta proto, že by se mohla stát rodičem? Vzápětí se jí vybaví ty nekonečné „přetlačované“ se staršími generacemi, které rozhodně nešetří kritikou v duchu „dnešní mladí nechtějí mít děti“, z jiného soudku pak „dnešní mladí nechtějí pracovat“. Jenže obojímu vyhovět z logiky nejde, není možné být gravidní a následně se minimálně rok starat o svého potomka za současného plného pracovního nasazení.
Mladí jsou kritizováni za to, že nemají děti a současně za to, že nechtějí pracovat. Když se rozhodnou děti mít, jsou ze strany zaměstnavatelů odmítáni právě z tohoto důvodu. Když se rozhodnou dětí nemít a místo toho pracovat, jsou pod tlakem společnosti z důvodu neplnění základní funkce – reprodukce. Mladý člověk se tak ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny, které jsou však v základním rozporu. Cestu ven tak lze najít jen mimořádně obtížně.
JUDr. Matěj Novák
