Inkluze, z lat. inclusio, znamená v obecné rovině “zahrnutí” nebo “přijetí” jednotlivce do celku. V rámci vzdělávání inkluze znamená, že v tzv. inkluzivní třídě se spolu vzdělávají žáci bez ohledu na jejich zdravotní stav, nadání, sociální status či etnickou příslušnost. Základním principem tzv. inkluzivního vzdělávání je tedy zapojení všech žáků (studentů) do vzdělávacího procesu bez rozdílu. Jde české inkluzivní školství správným směrem?
V České republice byla inkluze zavedena již zákonem č. 561/2004 Sb., školský zákon, který obsahuje zásadu rovného přístupu ke vzdělávání bez diskriminace (tj. zákaz diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu a zdravotního stavu). Rovněž obsahuje pravidlo tzv. spádovosti – každé dítě má právo vzdělávat se ve své spádové škole, tj. podle místa trvalého bydliště, nehledě na aktuální situaci (zdravotní, psychickou, sociální) daného žáka.
Osobně vnímám zrušení tzv. zvláštních (speciálních) škol – bez jakéhokoli pejorativního nádechu tohoto názvu – jako krok nesprávným směrem. Chápu, že i děti s nižším intelektem či s fyzickým nebo mentálním postižením mají právo na vzdělávání v kolektivu jejich vrstevníků. Ale praxe ukazuje, že skloubit výuku dětí s určitým znevýhodněním a dětí zdravých je na úkor obou skupin. Už jen fakt, že dítě s handicapem jen zřídka zažije „opravdový“ úspěch, protože jeho mentální schopnosti jednoduše objektivně nemohou být srovnatelné s těmi zdravých dětí. Stejně tak skutečnost, že ve zvláštních školách byl mnohem větší časový prostor, aby učitelé mohli s těmito dětmi látku pomaleji a důkladněji projít a procvičit. Ve „zdravé“ třídě na to není a ani by neměl být čas. Mentálně handicapované děti se nevinně stávají těmi, kdo všechny zdržuje. Výsledkem je zakrnění talentovaných dětí a nedostatečná péče pro děti inkluzivní.
Další problémovou oblastí je integrace dětí, které mají tzv. problémové chování. Dle různých průzkumů je pozorován trend nárůstu počtu dětí, které mají problém s dodržováním základních pravidel, natož těch školních (mezi dětmi a mladistvými roste agresivita obecně). Tyto děti napadají nejenom spolužáky, ale také asistenty či přímo pedagogy. Jejich výchovu bohužel nezvládají sami rodiče, tudíž lze těžko očekávat, že budou vychovány ve škole, natož abychom tento úkol na školu přenášeli. Školy zároveň mají omezené možnosti, jak se s těmito patologickými projevy dětí vypořádat, zástupci některých škol dokonce přiznávají bezradnost.
Současná vláda chystá ohledně inkluze ve školách změny. Asi nejvýznamnější je revize přidělovacího systému pedagogických asistentů – podle návrhu se budou asistenti přidělovat školám podle jejich velikosti a reálných potřeb. Ministr očekává, že celkově počet asistentů klesne a že změnou bude odstraněna závislost přidělování asistentů na doporučení pedagogicko-psychologických poraden. Zároveň nově bude o tom, v jaké třídě bude asistent působit, rozhodovat výlučně ředitel školy.
Celkově podporuji myšlenku inkluze, ale ne za cenu „inkluze všech a všude“. Nedomnívám se, že zrušení speciálních škol bylo ku prospěchu všech žáků a studentů. Vzdělávání je tak vysoce individualizovaná činnost, že nemůžeme očekávat, že plošné opatření (byť vedené bohulibou myšlenkou) bude fungovat bezproblémově. Revize je potřeba a první záměry ministra školství dle mého mají své ratio. Ohledně inkluze jsme šli správným směrem, ale ne dobrou cestou. Je třeba nyní správně odbočit.
JUDr. Matěj Novák
