Linda Piknerová

Dramatické obrázky z jihoafrických ulic zaplavily média napříč světem a v obyčejných turistech i případných investorech vyvolaly paniku z vývoje v největší africké ekonomice. Už tak nedobrá pověst o stavu bezpečnosti v JAR dostává televizními záběry další ránu bez ohledu na to, jaká je realita. Situace si nezaslouží zlehčování, nýbrž pochopení, proč k ní došlo, proč 30. červenec byl stanoven jako datum pro odchod nelegálních migrantů ze země a proč příčinou napětí nejsou jen ilegálové, ale také selhávající byrokratický aparát.

Z 3. na 4. července 1976 proběhla v areálu ugandského mezinárodního letiště jedna z nejslavnějších operací izraelských speciálních sil, jejímž cílem bylo osvobodit rukojmí z uneseného letadla společnosti Air France na lince z Tel Avivu do Paříže. Výsadku velel bratr současného izraelského premiéra, Jonatan Netanjahu, který během akce, jež vešla do historie pro svůj mimořádný úspěch, byl smrtelně zraněn. Celý únos byl však něčím víc než jenom extravagantním pokusem o získání mezinárodní pozornosti ze strany Palestinců. Byl ukázkou naprosto bezskrupulózního chování tehdejšího prezidenta Idiho Amina, který ze země vyhnal všechny Asiaty, popravil několik set tisíc svých odpůrců a své vojenské kádry posílal na školení mj. do Československa.

Remíza s Jihoafrickou republikou na probíhajícím MS světa znovu připomněla nejen smutný stav českého fotbalu, ale také v mnohých vyvolala vzpomínku na turnaj před 16 lety, jenž se v roce 2010 poprvé konal na africkém kontinentu. Právě dojem z oboustranně nepříliš podařeného utkání znovu otevřel téma kvality afrického fotbalu, který zažívá v posledních letech nebývalý boom. MS z roku 2010, které nastartovalo novou fotbalovou horečku napříč celým kontinentem, by však nikdy nejspíš neproběhlo, kdyby Jihoafrická republika neposkytla dar ve výši 10 milionů USD organizaci FIFA na podporu africké diaspory v latinské Americe. Nepřekvapivě tyto peníze skončily v soukromých rukou a později byly součástí obřího korupčního skandálu, jenž otřásl nejvyššími patry mocné organizace. V roce 2026 se na skandál už jen vzpomíná a JAR poprvé slaví postup ze základní skupiny společně s Mexikem.

Dvě malá území v severní Africe – Ceulta a Melilla – patří k tomu nejzajímavějšímu, co politicko-geografická mapa Afriky nabízí. Dvojice španělských exkláv obklopených Marokem a Středozemním mořem představuje jediná území na africkém kontinentu, která jsou součástí EU a současně dostupná pozemní hranicí z území afrického státu. Osud dvou španělských měst, které na rozdíl od kontinentálního Španělska nelákají davy turistů, je jedinečný a nabízí skvělý vhled do mezinárodní politiky jednoho z nejstrategičtěji umístěných území celé Evropy. Jen si to neuvědomujeme, protože na mapu severního Maroka se díváme jen tehdy, pokud plánujeme dovolenou.

Otázka návratu afrických artefaktů z evropských muzeí a sbírek zpět do zemí svého původu patří k nejpalčivějším tématům vzájemných vztahů, o kterých se sice nemluví s takovým důrazem jako o vztazích ekonomických, ale jejich symbolickou rovinu rozhodně nelze podceňovat. Navracení památek je všeobecně vnímáno jako nutný krok k nápravě historických křivd vzniklých v průběhu kolonizace, přičemž trochu stranou diskuze o morální povinnosti Západu vyprázdnit depozitáře svých muzeí stojí otázka, co s artefakty bude a zda je nepostihne stejně smutný osud jako Národní muzeum v Chartúmu, kde ležely starodávné amfory v zaprášených papírových krabicích kdesi v koutě. Dnes už tedy neexistují ani amfory, ani muzeum, protože všechno pohltila válka.

Jeden z nejmenších afrických států, Svatý Tomáš a Princův ostrov, s necelým čtvrt milionem obyvatel, leží v Guinejském zálivu a má potenciál propojit Evropu, Afriku a jižní Ameriku do zajímavého obchodního trojúhelníku, z něhož by mj. právě náš kontinent mohl profitovat. Zatím se to neděje hlavně proto, že o bývalé portugalské ostrovy stojíme jen jako o exotickou prázdninovou destinaci, kde se pěstuje vynikající kakao a kde před více jak 100 lety byla ověřena teorie relativity.

V severozápadním cípu Keni při hranicích s Etiopií, Ugandou a Jižním Súdánem se nachází největší pouští jezero světa, kam prakticky nikdo nejezdí. Safari výlety se odehrávají stovky kilometrů na jih, stejně tak pobřeží s resorty na Diani Beach je ve srovnání s oblastí jezera Turkana jako z jiné planety. Máte-li Keňu spojenou se řvoucím, přelidněným a hektickým Nairobi, budete si u největšího pouštního jezera světa připadat jako byste civilizaci nechali kdesi daleko na jižní polokouli a nebudete věřit tomu, že místo obývané nejmenším keňským kmenem El Molo stále může existovat. Může, ovšem jeho přežití komplikují nejen jiné kmeny, ale hlavně jediný zdroj vody, kvůli kterému tady od pradávna žijí.

Severní Korea nedisponuje příliš širokým portfoliem zboží, které by bylo vhodné k exportu a jež by napomohlo trochu vylepšit zcela tristní obchodní bilanci. Přesto však diktatura, jejíž obyvatelstvo pravidelně lavíruje na hranici hladomoru, vyváží něco, co doslova vyráží dech a je signifikantním znakem celé řady afrických měst. Nejedná se o nic menšího než obrovské sochy, monumenty a památníky, za jejichž výstavbou stojí severokorejská stavební a umělecká společnost Mansudae Overseas Projects, která zaměstnává nejlepší odborníky, jež za tolik nenáviděné americké dolary budují napříč Afrikou to, co místním vládcům doslova na očích vidí.

Dramatické víkendové události v západoafrickém Mali patří k těm nejdůležitějším minimálně od roku 2022, kdy se vojenská junta v Bamako rozhodla minimalizovat spolupráci se Západem a otevřela svou náruč Rusku. Deklarovaným cílem bylo zajistit v zemi pořádek, což se za čtyři roky nejen že nepovedlo, ale současná bezpečnostní situace je nejhorší od roku 2012, kdy se na severu země o pozornost poprvé přihlásili Tuaregové.

Ačkoliv se v souvislosti s českým exportem do Afriky nejčastěji vybaví české zbraně, auta typu Tatra nebo třeba potravinářské výrobky z mléka, jejichž výroba nemá v Africe tradici, ale v severní Africe je místní milují, tím skutečně nejrozšířenějším českým zbožím jsou mnohem konzumnější věci: kvalitní český brokát, pestrobarevné skleněné korálky a slušivé fezy. Tyto zdánlivě obyčejné artikly díky své kvalitě doslova dobyly kontinent a touží po nich rozhodně více Afričanů než po slavných „čézetách“ nebo náklaďáku s nastavitelným podvozkem.

Zatímco v Evropě se čím dál více projevuje únava z války na Ukrajině a faktický nezájem sledovat aktuální dění v nás vyvolává pocit, že se na frontě už nic moc neděje, pro Afriku se ukrajinsko-ruský střet stává tématem domácí politiky až v posledních měsících. Na první pohled se může zdát, že se nejedná o nic zásadního, ale opak je pravdou, protože nejen že na straně Ruska bojují zástupci z 36 afrických států, ale současně se Ukrajina v poslední době stává významným dodavatelem obilí, na jehož dovozu je řada afrických zemí závislá.

Když ministr zahraničí před pár dny navštívil Maroko a hovořil o existenci tzv. „Marocké“ Sahary, způsobil diplomatům větší vrásky, než si mohl běžný pozorovatel mezinárodního dění všimnout. Macinkou použité označení má však nejen hluboce symbolický význam, ale také ryze praktický dopad, jehož důsledkem může být umrtvení obchodních vztahů se sousedním Alžírskem, které právě kvůli otázce kusu Sahary má s Marokem uzavřenou pozemní hranici.

Libanonci představují ve střední a západní Africe jednu z nejvlivnějších, ekonomicky nejaktivnějších a nejsoudržnějších neafrických komunit, bez které by v některých místech kontinentu doslova kolaboval běžný život. Budete-li v zemích jako Senegal, Ghana, Gabon či Kongo, věřte, že s velkou pravděpodobnostní alespoň jednou nakoupíte v čistém supermarketu se slušným výběrem zboží, dáte si dobou kávu s baklavou anebo vyhledáte místního opraváře čehokoliv a veškerý servis vám zajistí někdo, kdo na první pohled do daného místa zjevně nepatří. Ekonomicky silné komunity Libanonců představují od konce 19. století jedinečný fenomén, který dozajista jen tak nezmizí i s ohledem na aktuální vývoj na Blízkém východě, jenž neslibuje rychlé zlepšení ekonomické a politické situace v zemi původu legendárních Féničanů.

Zcela bez zájmu okolního světa proběhly v Republice Kongo prezidentské volby, které dopadly přesně tak, jak se čekalo. Už po x-té byla v úřadě potvrzena současná hlava státu, 82letý Denis Sassou-Nguesso, jenž pro jistotu svátek demokracie podpořil vypnutím internetu a vykázal vítězství s 95 % hlasů. Jedna z nejméně turisticky navštěvovaných zemí Afriky si však aspoň trochu pozornosti přesto zaslouží, a to už proto, že má obrovské zásoby ropy, ze kterých má nejvíce právě prezidentská rodina libující si v luxusních autech zaparkovaných převážně v Paříži. Papírová volební demokracie vyhovuje Francii, USA i Číně, a tak změna v čele státu nastane nejspíš až v důsledku přirozených lidských pochodů nebo klasicky převratem, který je ale nejspíš nehrozí.

Dnes, tj. ve středu 18.3. vydala FIFA rozhodnutí, že vítězem Afrického poháru národů 2025 (AFCON 2025) se po dvou měsících od finále stává Maroko, které sice prohrálo se Senegalem v nastavení 0:1, ale to, co tomu předcházelo, byla scéna jako z filmu, v němž nevíte, kdo je padouch a kdo hrdina. Bylo by to v zásadě úsměvné, kdyby titul změnil majitele po dvou měsících s odkazem na korupci v nejvyšších patrech afrického fotbalu, kdyby Maroko nebylo jedním z pořadatelů MS ve fotbale v roce 2030 a celý šampionát nebyl součástí velmi komplexní, promyšlené a systematické strategie budování image výstavní skříně (nejen severní) Afriky, ve které se nově udělený titul bude docela vyjímat.

Aktuální situace na Blízkém východě přímo vybízí k zamyšlení se nad íránskou politikou vůči Africe, se kterou se teheránský režim snaží v posledních desetiletí rozvíjet vzájemné vztahy. K nejzásadnějším aspektům patří tendence vyvažovat rostoucí vliv Saudské Arábie napříč kontinentem a vy(zne)užívání vybraných zemí pro vlastní vojenské a strategické cíle. Ukázkovými příklady jsou Eritrea, Súdán a Jihoafrická republika, se kterou Írán dokonce na začátku ledna 2026 realizoval nepříliš úspěšné námořní cvičení.

Ačkoliv Afriku stereotypně spojujeme s chudobou, skutečnost je taková, že jedny z nejvyšších cen spotřebního zboží jsou právě v největších afrických aglomeracích, kde účtenka za obyčejnou kávu v lepší kavárně atakuje 150 korun a třetinka piva 110. V nejlepším angolském nákupním domě narazíte na cenovky, u kterých přemýšlíte, zda obyčejné tričko není náhodou protkáno neviditelnými zlatými nitěmi a zda je skutečně nutné za nepříliš valnou večeři, která ovšem zahrnuje kus masa, platit v přepočtu tisícovku, když jste se zase tak moc nenajedli. Pro jistotu karty neberou a pro hotovost se musíte vydat k bankomatu, který neomylně poznáte podle toho, že kolem je klubko lidí předstírajících frontu. Afrika není levný kontinent a pro cizince s jinou barvou pleti dvakrát ne.

Západoafrické Togo tvoří úzký pruh země vybíhající z pobřeží Guinejského zálivu hluboko do vnitrozemí, kde zbytky deštného pralesa přechází do suché savany typické pro vnitrozemskou Burkinu Faso. Malá země vklíněná mezi Benin a Ghanu nemá mnoho co nabídnout, pokud tedy nejste fanoušky náboženství vodoo a rozhodně nepatří k turisticky oblíbeným destinacím, což dává smysl s ohledem na mizerné služby a chybějící infrastrukturu. Přesto bychom o ní měli alespoň něco málo vědět už proto, že se mohla stát po 1. světové válce „československou kolonií“, a my tak mohli získat tolik vytoužený přístup k moři. I když jinému, než by nás napadlo.

Když Zlatonosné pobřeží vyhlásilo v roce 1957 nezávislost, bylo první zemí v subsaharské Africe, která se vymanila z područí Velké Británie a jako taková se stala symbolem pro všechny Afričany. Kwame Nkrumah coby prezident nově vzniklé Ghany sundal portrét královny Alžběty II., na jeho místo pověsil Lenina a zbytku Afriky vzkázal, že se musí sjednotit. Nestalo se a západoafrická země, jejíž ekonomika je založena na zlatě a kakau, je dnes výrazně ovlivňována Číňany, kteří si tady budují vlastní městečka.

Gabonské město Lambaréné ležící u jezera obklopuje džungle, která sem na začátku 20. století přilákala francouzského lékaře, teologa a muzikologa Alberta Schweitzera, jenž tady, jen pár stupňů pod rovníkem, založil věhlasnou nemocnici. Areál obklopený všudypřítomným pralesem se stal doslova poslední záchranou nejen pro všechny místní trpící malárií, tyfem či leprou, ale také poprvé do nitra džungle přinesl sofistikovanou evropskou zubní či pediatrickou péči, díky níž se výrazně zvýšila kvalita života všem, jež do nemocnice byli schopni fyzicky dojít. V roce 1968 se Lambaréné stalo cílem československé studentské expedice, vezoucí z Prahy zdravotnické vybavení, což jí zajistilo čestné místo na cestovatelské mapě. O této československé stopě však na místě nikdo neví a to, co my považujeme za legendární odkaz, vzbuzuje na místě spíše údiv, překvapení a vlastně nezájem.

Každý zná legendárního „Mirečka from Bujumbura“, studenta medicíny ze série o „Básnících“, který se stal doslova ztělesněním Afričana v socialistickém Československu. Možná však ale překvapí fakt, že Mireček vůbec nebyl z burundské Bujumbury, nýbrž z Republiky Kongo, do které se v 90. let vrátil a kde dodnes žije ve třetím největším městě – Dolisie – ležícím na půli cesty mezi Brazzaville a Pointe-Noire a že byl do „Básníků“ obsazen coby neherec. Československo bylo doslova plné podobných studentů různého věku, jejichž úkolem bylo vzdělávat se v duchu socialismu a po návratu do své vlasti šířit myšlenky dělnického hnutí napříč kontinentem. Nepovedlo se to a v dnešních padesátnících až sedmdesátnících zbyla pochopitelná hořkost z návratu zpět do Afriky.

Západokamerunský region Ambazonie patří posledních 10 let k nejproblematičtějším územím v celé Africe, a přesto se o něm toho ví docela málo. Příčinnou je nejspíše to, že kamerunsko-nigerijská hranice, u které Ambazonie leží, není z globálního pohledu příliš zajímavá a pozornost se soustředí na sousední oblasti Nigérie, kde tu a tam řádí známé Boko Haram. Přesto si Ambazonie zasluhuje pozornost už proto, že průjezd skrze její území je možný jen ve vojenském konvoji.

Odhadem 22milionový Lagos je více než jenom ekonomickým centrem více jak 250 milionové Nigérie, která je největším producentem ropy v Africe. Lagos, ležící na pobřeží blízko hranic s Beninem, je světem, jaký jsem nikde v Africe doposud neviděla a dost pochybuji, že něco srovnatelné ještě kdy zažiji. Ztělesněním až krutých sociálních rozdílů největší africké metropole jsou dvě místa, a sice Victoria Island obývaný bělochy, Číňany a extrémně bohatými Nigerijci a Makoko, ležící doslova na dohled proskleným budovám, které je největším plovoucím slumem světa.

Když 26.12.2025 Izrael oznámil, že uznává nezávislost Somalilandu, většina běžných lidí tuto informaci nezachytila nejen kvůli vánočním oslavám, ale především proto, že vůbec netuší, že podobná entita existuje. K moři se sem nejezdí, starověké jeskynní malby znají jen skuteční fajnšmekři a evokované spojení se Somálskem, jež je už 30 let symbolem zmaru, nestability, hladomoru a uprchlické vlny (což je všechno pravda), nevyvolává zrovna pozitivní obrázek. A přesto je Somaliland něčím úplně jiným než Somálsko, které je zmítané násilím a z něhož mají obavu i sousední země.

Cabinda je malé území vklíněné mezi Demokratickou republiku Kongo a Republiku Kongo patřící Angole, které by nikoho nezajímalo, pokud by tady nebyly obrovské zásoby ropy. Historická oblast tzv. portugalského Konga je angolskou exklávou, která sice usilovala o nezávislost, ale nakonec to vzdala a podřídila se zájmům Luandy a Číny, která tady dneska dominuje. Fascinující je, že spojení mezi Angolou a Cabindou zajišťuje trajekt, jehož kvalita i kvantita jsou natolik mizerné, že místní raději necestují a cizinci jsou nuceni využívat trasu skrze Demokratickou republiku Kongo.