Linda Piknerová

Na světě existují přesně dvě území, která si nikdo nenárokuje, přičemž jedním je Antarktida a druhým kousek pouště zvaný Bir Tawil, o němž jste pravděpodobně nikdy neslyšeli, přestože řada z vás od něj nebyla moc daleko. Bir Tawil je zdánlivě neviditelné místo mezi Egyptem a Súdánem, kde sice nikdo trvale nežije, ale pokud by ho jedna ze zemí uznala, znamenalo by automatickou ztrátu nároku na mnohem zajímavější kus pevniny, a sice oblast tzv. Halaibu ležící u Rudého moře. Pokud nevíte, kde se nachází, podívejte se zblízka na hranici mezi Egyptem a Súdánem u Rudého moře, kde rovná hraniční linie „utíká“ směrem nahoru a vytváří podivný trojúhelník v pravděpodobně odlišné barvě od zbytku mapy. Právě jste našli Halaibský trojúhelník, od něhož vlevo se do území Súdánu „zakousává“ Bir Tawil.

Rozjitřené diskuse o vstupu Letiště Praha na pražskou burzu vyvolávají tu a tam vzpomínky na kdysi slušně zavedené ČSA, jejichž existence skončila jen rok poté, co oslavily 100 let od svého založení. Specifickou kapitolu v historii ČSA představovaly lety do Afriky, jejichž realizace byla nedílnou součástí československé zahraniční politiky, která po 2. světové válce byla prodlouženou rukou Sovětského svazu, jenž nějaký čas neměl kapacity na to v Africe působit přímo. ČSA nejenže postupně zřídily pravidelné linky do všech zemí severní Afriky (nepřekvapivě), ale odvážně se rozhodly i pro několik míst v západní Africe, jako byly Mali, Sierra Leone a Guinea. K tomu přidejme charterové lety muslimských poutníků do Saúdské Arábie a pronájmy československých posádek místním aerolinkám a máme před sebou vskutku překvapivou stopu československého afrického angažmá.

Srpen 1960 byl bez nadsázky měsícem, kdy Francie ztratila koloniální Afriku a během dvou týdnů se na troskách jejího impéria zrodila osmička nových nezávislých států. Navzdory deklarované samostatnosti si v nich Paříž udržela svůj vliv jak skrze ekonomické vazby, tak politickou náklonost vůči mnohdy bizarním hlavám států, které byla ochotna tolerovat výměnou za jejich loajalitu. Dnes vidíme, že zatímco Francie má tendenci vnímat své bývalé kolonie jako mnohdy nevděčné a trochu drzé děti, ony samy pohlíží na „mateřskou“ zemi jako postarší nerudnou matku, která je mentoruje pro nic za nic. Proti nevyžádaným radám se bouří tím, že často dělají věci natruc, aby si současně uchovávaly některé velmi typické francouzské návyky, jako je ignorace angličtiny, záliba v máslovém pečivu z místních pekáren a nakupování v síti Carrefour.

O španělské exklávě Ceuta (i Melilla) jsem psala před pár týdny v souvislosti s vývojem jejího vztahu vůči Madridu, pro který dvě severoafrická města představují poslední zbytky jeho historických pokusů o ovládnutí severozápadní části Afriky. Události posledních dnů ukázaly, jak strategickou hodnotu může malý kus pevniny na samotném severu kontinentu mít pro španělskou bezpečnost a současně, že 70 tisíc převážně mladých mužů vynořujících se z vod Gibraltarské úžiny je potřeba vnímat v mnohem širším kontextu, než se při prvotním šoku z dramatických záběrů může zdát. To, co se v Ceutě stalo, je totiž výsledek španělsko-marocko-alžírských vztahů, jejichž dynamika má zásadní dopad pro celou Evropu. Tedy i pro nás.

Název filmu Red Sea Diving Resort možná vzbudí zájem díky avizované lokalitě Rudého moře, která láká každoročně desetitisíce Čechů do pobřežních letovisek jako Hurghada či Marsa Alam. Ve skutečnosti se však místo příběhu nachází o několik stovek kilometrů jižněji v blízkosti súdánského Port Súdánu, který se v 80. letech 20. století stal místem jedné z nejúspěšnějších operací izraelské tajné služby. Na jejím konci byly tisíce přestěhovaných etiopských židů do Izraele, kteří skrze potápěčský resort utíkaly před takřka jistou smrtí, po níž volal etiopský vojenský režim. Dnešní filmový tip nabízí skvělou exkurzi jak do reálií africké politiky, tak vzniku svébytné komunity etiopských židů, jež od 80. let spoluvytváří izraelskou společnost.

18. července si připomínáme narozeniny jednoho ze symbolů nejen (jiho)africké politiky, ale skutečně globální celebrity přelomu tisíciletí, jež změnila tvář světa jako málokdo před ním. Nelson Mandela, nositel Nobelovy ceny míru a symbol pádu apartheidu bývá srovnáván s Václavem Havlem a ztělesňuje ideály počátku 90. let 20. století, kdy na chvíli zavládlo přesvědčení, že „dějiny skončily“, neboť demokracie zvítězila. Po 108 letech od jeho narození a 13 let od jeho úmrtí je každoročně slavený Mandela Day připomínkou vizí muže, jenž strávil 27 let ve vězení, do roku 2008 byl USA veden na seznamu teroristů a pro svůj nezaměnitelný módní styl byl doslova nepřehlédnutelný.

Patnáctileté výročí nezávislosti Jižního Súdánu, nejmladšího státu světa, si 9.7. připomněl málokdo. Bezesporu to souvisí s tím, že do nedávna statisticky nejchudší země světa není turisticky vyhledávanou destinací a to mj. proto, že v zemi probíhá latentní konflikt mezi jednotlivými kmeny, jejichž návštěva je fotograficky nesmírně zajímavá, ale zpravidla si z ní kromě fotky odnesete také malárii. Tu tady má oficiálně kolem 30 % z 13 milionů lidí, neoficiálně zhruba 70 % a představuje nejčastější příčinu úmrtí nejvyšších Afričanů na kontinentu.

Dramatické obrázky z jihoafrických ulic zaplavily média napříč světem a v obyčejných turistech i případných investorech vyvolaly paniku z vývoje v největší africké ekonomice. Už tak nedobrá pověst o stavu bezpečnosti v JAR dostává televizními záběry další ránu bez ohledu na to, jaká je realita. Situace si nezaslouží zlehčování, nýbrž pochopení, proč k ní došlo, proč 30. červenec byl stanoven jako datum pro odchod nelegálních migrantů ze země a proč příčinou napětí nejsou jen ilegálové, ale také selhávající byrokratický aparát.

Z 3. na 4. července 1976 proběhla v areálu ugandského mezinárodního letiště jedna z nejslavnějších operací izraelských speciálních sil, jejímž cílem bylo osvobodit rukojmí z uneseného letadla společnosti Air France na lince z Tel Avivu do Paříže. Výsadku velel bratr současného izraelského premiéra, Jonatan Netanjahu, který během akce, jež vešla do historie pro svůj mimořádný úspěch, byl smrtelně zraněn. Celý únos byl však něčím víc než jenom extravagantním pokusem o získání mezinárodní pozornosti ze strany Palestinců. Byl ukázkou naprosto bezskrupulózního chování tehdejšího prezidenta Idiho Amina, který ze země vyhnal všechny Asiaty, popravil několik set tisíc svých odpůrců a své vojenské kádry posílal na školení mj. do Československa.

Remíza s Jihoafrickou republikou na probíhajícím MS světa znovu připomněla nejen smutný stav českého fotbalu, ale také v mnohých vyvolala vzpomínku na turnaj před 16 lety, jenž se v roce 2010 poprvé konal na africkém kontinentu. Právě dojem z oboustranně nepříliš podařeného utkání znovu otevřel téma kvality afrického fotbalu, který zažívá v posledních letech nebývalý boom. MS z roku 2010, které nastartovalo novou fotbalovou horečku napříč celým kontinentem, by však nikdy nejspíš neproběhlo, kdyby Jihoafrická republika neposkytla dar ve výši 10 milionů USD organizaci FIFA na podporu africké diaspory v latinské Americe. Nepřekvapivě tyto peníze skončily v soukromých rukou a později byly součástí obřího korupčního skandálu, jenž otřásl nejvyššími patry mocné organizace. V roce 2026 se na skandál už jen vzpomíná a JAR poprvé slaví postup ze základní skupiny společně s Mexikem.

Dvě malá území v severní Africe – Ceulta a Melilla – patří k tomu nejzajímavějšímu, co politicko-geografická mapa Afriky nabízí. Dvojice španělských exkláv obklopených Marokem a Středozemním mořem představuje jediná území na africkém kontinentu, která jsou součástí EU a současně dostupná pozemní hranicí z území afrického státu. Osud dvou španělských měst, které na rozdíl od kontinentálního Španělska nelákají davy turistů, je jedinečný a nabízí skvělý vhled do mezinárodní politiky jednoho z nejstrategičtěji umístěných území celé Evropy. Jen si to neuvědomujeme, protože na mapu severního Maroka se díváme jen tehdy, pokud plánujeme dovolenou.

Otázka návratu afrických artefaktů z evropských muzeí a sbírek zpět do zemí svého původu patří k nejpalčivějším tématům vzájemných vztahů, o kterých se sice nemluví s takovým důrazem jako o vztazích ekonomických, ale jejich symbolickou rovinu rozhodně nelze podceňovat. Navracení památek je všeobecně vnímáno jako nutný krok k nápravě historických křivd vzniklých v průběhu kolonizace, přičemž trochu stranou diskuze o morální povinnosti Západu vyprázdnit depozitáře svých muzeí stojí otázka, co s artefakty bude a zda je nepostihne stejně smutný osud jako Národní muzeum v Chartúmu, kde ležely starodávné amfory v zaprášených papírových krabicích kdesi v koutě. Dnes už tedy neexistují ani amfory, ani muzeum, protože všechno pohltila válka.

Jeden z nejmenších afrických států, Svatý Tomáš a Princův ostrov, s necelým čtvrt milionem obyvatel, leží v Guinejském zálivu a má potenciál propojit Evropu, Afriku a jižní Ameriku do zajímavého obchodního trojúhelníku, z něhož by mj. právě náš kontinent mohl profitovat. Zatím se to neděje hlavně proto, že o bývalé portugalské ostrovy stojíme jen jako o exotickou prázdninovou destinaci, kde se pěstuje vynikající kakao a kde před více jak 100 lety byla ověřena teorie relativity.

V severozápadním cípu Keni při hranicích s Etiopií, Ugandou a Jižním Súdánem se nachází největší pouští jezero světa, kam prakticky nikdo nejezdí. Safari výlety se odehrávají stovky kilometrů na jih, stejně tak pobřeží s resorty na Diani Beach je ve srovnání s oblastí jezera Turkana jako z jiné planety. Máte-li Keňu spojenou se řvoucím, přelidněným a hektickým Nairobi, budete si u největšího pouštního jezera světa připadat jako byste civilizaci nechali kdesi daleko na jižní polokouli a nebudete věřit tomu, že místo obývané nejmenším keňským kmenem El Molo stále může existovat. Může, ovšem jeho přežití komplikují nejen jiné kmeny, ale hlavně jediný zdroj vody, kvůli kterému tady od pradávna žijí.

Severní Korea nedisponuje příliš širokým portfoliem zboží, které by bylo vhodné k exportu a jež by napomohlo trochu vylepšit zcela tristní obchodní bilanci. Přesto však diktatura, jejíž obyvatelstvo pravidelně lavíruje na hranici hladomoru, vyváží něco, co doslova vyráží dech a je signifikantním znakem celé řady afrických měst. Nejedná se o nic menšího než obrovské sochy, monumenty a památníky, za jejichž výstavbou stojí severokorejská stavební a umělecká společnost Mansudae Overseas Projects, která zaměstnává nejlepší odborníky, jež za tolik nenáviděné americké dolary budují napříč Afrikou to, co místním vládcům doslova na očích vidí.

Dramatické víkendové události v západoafrickém Mali patří k těm nejdůležitějším minimálně od roku 2022, kdy se vojenská junta v Bamako rozhodla minimalizovat spolupráci se Západem a otevřela svou náruč Rusku. Deklarovaným cílem bylo zajistit v zemi pořádek, což se za čtyři roky nejen že nepovedlo, ale současná bezpečnostní situace je nejhorší od roku 2012, kdy se na severu země o pozornost poprvé přihlásili Tuaregové.

Ačkoliv se v souvislosti s českým exportem do Afriky nejčastěji vybaví české zbraně, auta typu Tatra nebo třeba potravinářské výrobky z mléka, jejichž výroba nemá v Africe tradici, ale v severní Africe je místní milují, tím skutečně nejrozšířenějším českým zbožím jsou mnohem konzumnější věci: kvalitní český brokát, pestrobarevné skleněné korálky a slušivé fezy. Tyto zdánlivě obyčejné artikly díky své kvalitě doslova dobyly kontinent a touží po nich rozhodně více Afričanů než po slavných „čézetách“ nebo náklaďáku s nastavitelným podvozkem.

Zatímco v Evropě se čím dál více projevuje únava z války na Ukrajině a faktický nezájem sledovat aktuální dění v nás vyvolává pocit, že se na frontě už nic moc neděje, pro Afriku se ukrajinsko-ruský střet stává tématem domácí politiky až v posledních měsících. Na první pohled se může zdát, že se nejedná o nic zásadního, ale opak je pravdou, protože nejen že na straně Ruska bojují zástupci z 36 afrických států, ale současně se Ukrajina v poslední době stává významným dodavatelem obilí, na jehož dovozu je řada afrických zemí závislá.

Když ministr zahraničí před pár dny navštívil Maroko a hovořil o existenci tzv. „Marocké“ Sahary, způsobil diplomatům větší vrásky, než si mohl běžný pozorovatel mezinárodního dění všimnout. Macinkou použité označení má však nejen hluboce symbolický význam, ale také ryze praktický dopad, jehož důsledkem může být umrtvení obchodních vztahů se sousedním Alžírskem, které právě kvůli otázce kusu Sahary má s Marokem uzavřenou pozemní hranici.

Libanonci představují ve střední a západní Africe jednu z nejvlivnějších, ekonomicky nejaktivnějších a nejsoudržnějších neafrických komunit, bez které by v některých místech kontinentu doslova kolaboval běžný život. Budete-li v zemích jako Senegal, Ghana, Gabon či Kongo, věřte, že s velkou pravděpodobnostní alespoň jednou nakoupíte v čistém supermarketu se slušným výběrem zboží, dáte si dobou kávu s baklavou anebo vyhledáte místního opraváře čehokoliv a veškerý servis vám zajistí někdo, kdo na první pohled do daného místa zjevně nepatří. Ekonomicky silné komunity Libanonců představují od konce 19. století jedinečný fenomén, který dozajista jen tak nezmizí i s ohledem na aktuální vývoj na Blízkém východě, jenž neslibuje rychlé zlepšení ekonomické a politické situace v zemi původu legendárních Féničanů.

Zcela bez zájmu okolního světa proběhly v Republice Kongo prezidentské volby, které dopadly přesně tak, jak se čekalo. Už po x-té byla v úřadě potvrzena současná hlava státu, 82letý Denis Sassou-Nguesso, jenž pro jistotu svátek demokracie podpořil vypnutím internetu a vykázal vítězství s 95 % hlasů. Jedna z nejméně turisticky navštěvovaných zemí Afriky si však aspoň trochu pozornosti přesto zaslouží, a to už proto, že má obrovské zásoby ropy, ze kterých má nejvíce právě prezidentská rodina libující si v luxusních autech zaparkovaných převážně v Paříži. Papírová volební demokracie vyhovuje Francii, USA i Číně, a tak změna v čele státu nastane nejspíš až v důsledku přirozených lidských pochodů nebo klasicky převratem, který je ale nejspíš nehrozí.

Dnes, tj. ve středu 18.3. vydala FIFA rozhodnutí, že vítězem Afrického poháru národů 2025 (AFCON 2025) se po dvou měsících od finále stává Maroko, které sice prohrálo se Senegalem v nastavení 0:1, ale to, co tomu předcházelo, byla scéna jako z filmu, v němž nevíte, kdo je padouch a kdo hrdina. Bylo by to v zásadě úsměvné, kdyby titul změnil majitele po dvou měsících s odkazem na korupci v nejvyšších patrech afrického fotbalu, kdyby Maroko nebylo jedním z pořadatelů MS ve fotbale v roce 2030 a celý šampionát nebyl součástí velmi komplexní, promyšlené a systematické strategie budování image výstavní skříně (nejen severní) Afriky, ve které se nově udělený titul bude docela vyjímat.

Aktuální situace na Blízkém východě přímo vybízí k zamyšlení se nad íránskou politikou vůči Africe, se kterou se teheránský režim snaží v posledních desetiletí rozvíjet vzájemné vztahy. K nejzásadnějším aspektům patří tendence vyvažovat rostoucí vliv Saudské Arábie napříč kontinentem a vy(zne)užívání vybraných zemí pro vlastní vojenské a strategické cíle. Ukázkovými příklady jsou Eritrea, Súdán a Jihoafrická republika, se kterou Írán dokonce na začátku ledna 2026 realizoval nepříliš úspěšné námořní cvičení.

Ačkoliv Afriku stereotypně spojujeme s chudobou, skutečnost je taková, že jedny z nejvyšších cen spotřebního zboží jsou právě v největších afrických aglomeracích, kde účtenka za obyčejnou kávu v lepší kavárně atakuje 150 korun a třetinka piva 110. V nejlepším angolském nákupním domě narazíte na cenovky, u kterých přemýšlíte, zda obyčejné tričko není náhodou protkáno neviditelnými zlatými nitěmi a zda je skutečně nutné za nepříliš valnou večeři, která ovšem zahrnuje kus masa, platit v přepočtu tisícovku, když jste se zase tak moc nenajedli. Pro jistotu karty neberou a pro hotovost se musíte vydat k bankomatu, který neomylně poznáte podle toho, že kolem je klubko lidí předstírajících frontu. Afrika není levný kontinent a pro cizince s jinou barvou pleti dvakrát ne.

Západoafrické Togo tvoří úzký pruh země vybíhající z pobřeží Guinejského zálivu hluboko do vnitrozemí, kde zbytky deštného pralesa přechází do suché savany typické pro vnitrozemskou Burkinu Faso. Malá země vklíněná mezi Benin a Ghanu nemá mnoho co nabídnout, pokud tedy nejste fanoušky náboženství vodoo a rozhodně nepatří k turisticky oblíbeným destinacím, což dává smysl s ohledem na mizerné služby a chybějící infrastrukturu. Přesto bychom o ní měli alespoň něco málo vědět už proto, že se mohla stát po 1. světové válce „československou kolonií“, a my tak mohli získat tolik vytoužený přístup k moři. I když jinému, než by nás napadlo.