Cabinda je malé území vklíněné mezi Demokratickou republiku Kongo a Republiku Kongo patřící Angole, které by nikoho nezajímalo, pokud by tady nebyly obrovské zásoby ropy. Historická oblast tzv. portugalského Konga je angolskou exklávou, která sice usilovala o nezávislost, ale nakonec to vzdala a podřídila se zájmům Luandy a Číny, která tady dneska dominuje. Fascinující je, že spojení mezi Angolou a Cabindou zajišťuje trajekt, jehož kvalita i kvantita jsou natolik mizerné, že místní raději necestují a cizinci jsou nuceni využívat trasu skrze Demokratickou republiku Kongo.
Pro pochopení výjimečnosti Cabindy je třeba podrobně se podívat na mapu, protože jinak tvrzení, že z angolského města Soyo do severní exklávy je třeba využít loď, nedává smysl. Klíčem je ústí řeky Kongo do Guinejského zálivu, jež patří pod svrchovanost Demokratické republiky Kongo, které by bez ní bylo obrovským vnitrozemským státem bez přístupu k moři. Geografická anomálie vznikla v 19. století, kdy Evropané s tužkou v ruce kreslili od stolu mapy rozdělující sféry vlivu mezi jednotlivé evropské mocnosti, přičemž zatímco dnešní DR Kongo si přisvojil belgický král, Cabindu s Angolou ovládlo Portugalsko. Aby obrovské vnitrozemí belgického Konga, v němž se nacházelo nesmírné přírodní bohatství v podobě dřeva, ale také třeba kaučuku nutného k výrobě pneumatik mohlo být efektivně spravováno z centra v tehdejším Léopoldville, bylo potřeba zajistit vývoz surovin po řece, jež spadla do klína právě Belgičanům. Portugalci měli své přístavy jak v Cabindě, tak Angole (neboli Portugalské západní Africe) a nikterak se tím, že jejich državy nejsou propojeny pozemní cestou, netrápili. Pro doplnění souvislosti je třeba ještě upozornit na existenci „druhého“ Konga a sice dnešní Republiky Kongo, která byla historicky součástí Francouzské rovníkové Afriky a jejím centrem bylo Brazzaville, ležící na druhém břehu řeky Kongo než Léopoldville. Když se podíváte na mapu, uvidíte, že v blízkosti Cabindy leží město Pointe-Noire, což je jediný přístav Republiky Kongo, který je spojen s Brazzaville slušnou silnicí i železnicí vybudovanou Francouzi.
Situace „tří Kong“ se notně zkomplikovala po dekolonizaci, kdy samostatnost v 60. letech 20. století získalo belgické Kongo coby Zaïre a z Léopoldville se stala Kinshasa, na troskách Francouzské rovníkové Afriky vznikla Republika Kongo a o 15 let později, v roce 1975, se koloniálních území vzdalo také Portugalsko, čímž vznikla suverénní Angola. Cabinda, která za portugalské správy byla řízena coby protektorátní území, a nikoliv jako součást Angoly, byla nedobrovolně novou angolskou vládou připojena k jejímu území. Vznikla tak paradoxní situace, kdy nově nezávislá země volající po samostatnosti krátce po jejím zisku násilně připojila kus území, čímž vznikl základ ozbrojeného odporu vůči centrální vládě v Luandě. Cabinda se tak stala na několik desítek let místem boje v době, kdy v samotné Angole probíhala občanská válka mezi různými frakcemi podporovanými jak SSSR (a Československem a Kubou), tak USA a kdy prostředky z ropy sloužily k financování nákupu zbraní pro konflikt. Cabindské zásoby ropy představovaly významný zdroj státních příjmů už proto, že zatímco na samotném území Angoly probíhaly ozbrojené střety a velká část území byla zaminována, v Cabindě byl relativní klid na těžbu, ze které se mohly v klidu realizovat další a další nákupy. Je poměrně úsměvné, že Československo jako významný podporovatel marxistické frakce věřilo, že za prodeje zbraní bude mít přístup k výhodnějším cenám angolské ropy. Realita byla taková, že marxisté z MPLA ropu prodávali na světové burze za tržní ceny a od Československa si zbraně pořizovali za dotované ceny v rámci socialistického přátelství. Na stranu druhou do Prahy mířily např. konzervy se sardinkami, kterých se československému maloobchodu také nedostávalo.
Cabinda usilovala o zisk samostatnosti až do roku 2002, kdy s koncem občanské války nakonec také složila zbraně a akceptovala skutečnost, že vítězem 27 let trvajícího konfliktu se stali marxisté. I tak však v porovnání se zbytkem Angoly jsou na jejím území patrné odlišnosti, které rozhodně stojí za pozornost. Etnicky a kulturně mají Cabinďané blíže ke Konžanům nežli Angolanům a díky obrovským zásobám ropy se jedná o jednu z nejbohatších částí Angoly, ovšem v praxi z toho místní nic nemají a ve výsledku se jedná o jednu z nejchudších provincií země. Hlavní dopravní spojení s angolským Soyo zajišťuje trajekt, na jehož frekvenci se nelze spolehnout, což jen dokazuje neschopnost centrální vlády zajistit vlastním lidem alespoň elementární infrastrukturu. Loď, která má jezdit 2krát denně, jezdí jednou, a ještě o několik hodin později, takže z tří hodin cesty se snadno stane 16 než si v Cabindě před půlnocí vyzvednete odbavené kufry. Logistiku komplikuje těžko pochopitelná tendence Angolanů přepravovat nejrůznější druhy potravin, takže na páse po pár minutách vidíte mezi zavazadly rozsypanou rýži, válející se cibuli a rozmačkaná rajčata, což v kombinaci s neexistující klimatizací, vlhkem a vedrem kolem 30 stupňů v 23 hodin vytváří třaskavou nálož angolské autenticity, kterou ze sebe smyjete až horkou sprchou. Fakt, že pytle cibule o váze odhadem 15 kilo odnáší dáma na hlavě, překvapí jen cestovatelské amatéry, ovšem to, že na hlavě skončí taky kufr na kolečkách zarazí i protřelé znalce afrických reálií.
Absolutní absence organizace čehokoliv se potvrzuje při čekání na auto, přepravované na jiné lodi, za které jste zaplatili cca 1 000 USD. Za 70 kilometrů cesty obeplouvající ústí řeky Kongo to je vskutku lidová cena. Není ovšem jiných možností, protože vydat se po zemi z Angoly dále na sever znamená vyřídit si víza do DR Kongo v ceně asi 600 USD/osoba a následně se rozhodnout, tak pokračovat po silnici do Cabindy a dále do Republiky Kongo, nebo až do Kinshasy a zde trajektem přes řeku Kongo na druhý břeh do Brazzaville. Mezi oběma hlavními konžskými městy totiž doposud neexistuje most a jediným spojením je ferry, které je snadno dostupné lidem, ale špatně jakémukoliv většímu nákladu. Jeho vyložení nakonec trvá pět dnů, při kterých je patrné, že problémem není nadbytek lodí a nedostatek dělníků, nýbrž obyčejná lenost. Argument přepravní společnosti, že nejsou lidi na práci, vyvrátí jediný pohled za bránu přístavu, kde se levná pracovní síla povaluje po chodníku. Pokud by si přepravní společnost uvědomila, že zvýšení překládky zboží přinese ekonomické benefity, třeba by se na frekventovanou dopravní trasu rozhodla nasadit více než jedno plavidlo.
Cabinda nabízí jedinečný vhled do povahy současné Angoly. Zjevné přírodní bohatství je na první pohled vidět v podobě hořících ropných vrtů na pobřeží i velkého množství nejrůznějších těžebních společností, majících pobočky v relativně nových budovách. Jejich chod mají na starosti všudypřítomní Číňani, jejichž přítomnost v celé Angole nelze přehlédnout a společně s Portugalci představují nejvýraznější menšinu, ovládající obchodní život země. Výspu konzumu zajišťuje pobočka jihoafrického supermarketového řetězce Shoprite, jehož ceny jsou astronomické a výběr mizerný, což plně odpovídá tomu, jak funguje jeden z hlavních obchodních přístavu Angoly.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
