Luanda je téměř 9 milionovou metropolí a podle globálního indexu srovnávajícího životní náklady je třetím nejdražším městem v Africe těsně za konžskou Kinshasou a středoafrickým Bangui. To je dáno extrémně vysokými náklady spojenými s importem zboží a omezeným napojením na globální ekonomiku, což ve výsledku činí život v srdci Angoly cenově srovnatelný s evropskými velkoměsty, ovšem s mizernými službami, a nekomfortem panujícím ve veřejném prostoru. Tomu dominují díry na silnicích, neexistující chodníky a žebrající děti, to vše za lesku mrakodrapů ve vyhlášeném pobřežním „stripu“, kde na pláži rekreují Číňani a bohatí Angolané. Nic proto neztělesňuje paradox Angoly lépe než její metropole, kde se potkává bohatství a chudoba na jednom chodníku.
Historie Luandy sahá do 16. století, kdy byla založena Portugalci coby obchodní a vojenská stanice na západním pobřeží Afriky. Právě odtud probíhal obchod s africkými otroky směrem do Brazílie, čímž se stala přirozeným centrem celé kolonie, strategicky umístěným na pobřeží Atlantiku a tvořícím jeden z vrcholů trojúhelníkové obchodu mezi Evropou, Afrikou a Amerikou. Koloniální Luanda získala svůj jedinečný portugalský vibe díky stylu art deco, typickým pro 20.-40. léta 20. století, tedy období, kdy v Portugalsku Salazar budoval „svůj“ konzervativní, katolický, autoritářský a koloniálně expanzivní Estado Novo (Nový stát). Geometrické fasády, zaoblené rohy, funkční, a přesto vizuálně nesmírně líbivá architektura plná betonových mřížek a kovových prvků našla v Luandě široké uplatnění, a ačkoliv se přes ní prohnala vřava občanské války a následně byla překryta množstvím necitlivých stavebních zásahů, její nejvýraznější prvky jsou stále ve městě patrné. Majestátní budova Národní banky či „Železný palác“, jehož vznik je spojován s Gustavem Eiffelem a jehož železné stěny byly vytvořeny v Evropě a v Luandě jen smontovány dohromady jsou skvělým příkladem tohoto jedinečného stylu, který bohužel není moc udržovaný, protože o památkové péči si tady mohou nechat jen zdát. I tak to má ale něco do sebe a na rozdíl od jiných měst v Africe tady skutečně nějaká hodnotná architektura je a má smysl se jí alespoň půl dne věnovat.
Po roce 1975 se Luanda stala symbolem nezávislého státu, který byl až do roku 2002 sužován občanskou válkou a byla mocenským centrem nakonec zvítězivší marxistické MPLA, která si aktuálně staví v centru města novou politickou centrálu – obrovské betonové monstrum budované pravděpodobně Číňany. Právě Země středu byla po konci občanské války ochotna poskytnout rozvrácené zemi levné úvěry kryté angolskou ropou, objevenou v 60. letech 20. století. Z Angoly se za 23 let stal jeden z největších afrických partnerů Číny, přičemž 70 % veškerého obchodu pochází z ropy a Čína na oplátku investuje do budování infrastruktury a levného spotřebního zboží. Ne všude v zemi to je patrné, protože Čína prozřetelně investuje tam, kde se to hodí hlavně jí, takže zatímco na sever od Luandy jsou rozsáhlé průmyslové areály s čínskými nápisy, kolem kterých vedou perfektní cesty, směrem do vnitrozemí, kde žijí „jen“ Angolané, je slovo „výmol“ synonymem absentující silnice. Dokonalou ukázkou čínského přístupu k Angole je silnice vedoucí do města Soyo na samém severu země. Do místa, kde není ani hraniční přechod a město je ve skutečnosti špinavou dírou, vede vynikající čtyřproudá skoro dálnice. Důvod je prostý – sever Angoly je nejbohatším ropným regionem a musí proto být zajištěno, aby se sem čínští obchodníci pohodlně dostali. To, že jinak je Soyo skutečně nepříjemné místo plné špíny a smradu z ropných plošin, je vlastně jedno, protože cílem je ropu vytěžit a ne zajistit, aby z ní místní něco měli. Mají z ní tedy levný benzin v ceně kolem 6 Kč za litr, což je sice příjemné, nicméně to vede k absolutnímu nezájmu o životní prostředí a vozovému parku kvality vrakoviště.
Čínská strategie „ropa za infrastrukturu“ stojí za na první pohled omračujícími mrakodrapy lemujícími pobřeží podél historického centra města. Mezi sklem a betonem prosvítají art deco budovy a modernistické kreace jako je skulptura ve tvaru X připomínající oběť neznámého vojáka. Konečně armádě je věnován obrovský prostor, protože co jiného si taky připomínat v zemi, která byla 27 let v občanské válce. Svědčí o tom i vojenské muzeum, jenž nabízí přehlídku roztodivné vojenské techniky bez bližšího vysvětlení a interaktivní místnost plnou animací a popisu bojových operací.
U instagramové cedule Eu ♥️ Luanda se fotí místní mládež, po cyklostezce projede kolo, všechno je v zásadě čisté a na přechodu chodci čekají na zelenou. Na konci promenády čeká na návštěvníky města luxusní nákupní středisko, ve kterém je překvapivě málo obchodů, ovšem ty, co tam jsou, nabízí zboží za astronomické ceny. Před obchodním centrem postávají Číňanky čekající na soukromý vůz s řidičem, který je zaveze do bezpečí jejich apartmánu, případně na pláž nedalekého Ilha do Cabo, což je úzký pruh území táhnoucí se podél pobřeží a nabízející plážový život na dohled metropole.
Iluze luxusu však vezme za své při bližším pohledu, při kterém uvidíte, že pláž je poněkud špinavá a že sběrem odpadků si nikdo moc práci nedává. Hotely jsou buď astronomicky drahé kolem 300 USD/noc nebo to jsou špeluňky kolem stovky, ve kterých vždycky něco nefunguje. Někdy zadrhává odpad, jindy voda a vrcholem bylo oznámení, že nemají peřinu a je třeba se spokojit s prostěradlem. Pěkné restaurace mají všechno kromě fungující wifi a platebních terminálů a kousek od futuristického X doplněného svítícími vánočními ozdobami je chumel lidí, ze kterého vybíhají bezprizorní děti, které umravňují policisté nejspíš obušky nebo bičem. Těžko říct, na to jsem byla moc daleko. Každopádně žebrající děti jsou společně s nevábným odérem tím neotravnějším, co Luanda nabízí a je smutné, že město bezprizorní mládež, která se k vám sbíhá ještě dřív, než ji spatříte, svému osudu. Běžně se stává, že se k vám dítě připojí někde na chodníku a s nataženou rukou vás pronásleduje klidně stovky metrů. Zajdete-li do kavárny, neváhá se dožadovat pozornosti tak hlasitě, že se buď ukryjete v podniku nebo čekáte, až situaci vyřeší ochranka, která hladovému dítěti dá něco k jídlu. Možná vás napadne, proč něco podobného neuděl jen tak a dítěti nevyhovět sušenkou nebo drobným penízem. Pokud to uděláte, nikdy nevíte, jestli vám malý kamarád ve stejný čas neprohledá vaše kapsy nebo nevytrhne bankovky z ruky. Na jednoho uspokojeného caparta připadá dalších 10 stejně hladových a pak, pokud přistoupíte na to, že vaší povinností je rozdávat peníze, nikdy se chování zemí jako je Angola nezmění a nezačnou se samy starat o vlastní obyvatele, zejména ty nejzranitelnější. Vládě je to však očividně jedno a investuje do obskurních staveb jako je zlověstně působící památník 1. prezidenta Agostinha Neta, postaveného inženýry z KLDR, pro kterou je budování obřích betonových skulptur po celé Africe jednou z mála exportních možností. Zájem o obyčejné obyvatele je však v Angole minimální, a to bez ohledu na to, jak moc září neonová světla Luandy.
Linda Piknerová, Ph.D. linda.piknerova@gmail.com, analytička mezinárodních vztahů, komentátorka a členka projektu Expedice Z101.
