Linda Piknerová: Jak Emil Holub přivezl do Prahy Afriku. I Afričanku.

Když v roce 1872 vyrazil čerstvý absolvent pražské medicíny do jižní Afriky, neměl žádnou finanční podporu od štědrého dárce, a tak si od začátku musel na své cesty vydělávat coby lékař působící v jednom z nejbohatších míst tehdejšího světa – města Kimberley. V koloniálním městě plném lidí se Holub usadil tak dobře, že si u ordinace vybudoval vlastní malou zoo, v níž měl čestné místo lev Princ. V místě, kde zuřila diamantová horečka, bylo práce dost, takže se dalo celkem rychle ušetřit na tolik vytoužené expedice do jihoafrického vnitrozemí, kam se v typickém koloniálním klobouku vydával s tužkou a notýskem, aby z výprav přivezl co nejvíce artefaktů a poznatků. Tři odvážné cesty k řece Zambezi daly vzniknout jen těžko představitelné sbírce obsahující doslova všechno, co byl Emil Holub schopen fyzicky odvést. Kolik toho ve skutečnosti bylo se ukázalo až při výstavách ve Vídni a Praze, když pro přepravu 13 tisíc exponátů bylo potřeba 72 železničních vagonů. I na tu dobu, která sběratelství exotických věcí přála a Emil Holub byl v zásadě jedním z mnoha Evropanů odvážejících lokální artefakty do evropských výstavních sálů, byla jeho sbírka ojedinělá. V principu šlo o průmyslové sběratelství a jakousi formu mánie, která nebyla ničím nebezpečná, a i u ostatních cestovatelů té doby vyvolávala čirý úžas. Holub doslova nelámal hlavu s tím, zda daný artefakt je vhodný k odvozu či nikoliv, a tak se součástí pozoruhodné sbírky staly také kusy jeskynních maleb domorodých Sanů (tehdy označovaných jako Křováci), které Holub vyloupnul ze skal.

Jako člověk posedlý zaznamenáváním zažil jeden ze svých objevitelských vrcholů v letech 1875 a 1876, kdy vytvořil první mapu Viktoriiných vodopádů. Ačkoliv se někdy mylně říká, že stěnu padající vody dlouhou přes 1,7 km Holub objevil, je to omyl, který nejspíše můžeme přičítat našemu přání mít na svědomí také nějaký slavný cestovatelský úspěch. Místní vodopády na Zambezi znali už od nepaměti, zatímco pro Evropu je objevil slavný David Livingstone, jenž jim dal jméno po tehdejší britské panovnici královně Viktorii. Konečně připomínku legendární panovnice najdete u vodopádů dodnes. Stačí, když na zimbabwské straně zavítáte do dříve luxusního, dnes trochu omšelého Hotelu Victoria, z jehož zahrady můžete pozorovat duhu padající přes železný most klenoucí se nad vodopády.

Během Holubovy cesty tady žádný hotel nebyl, takže zvědavý lékař strávil několik měsíců chozením kolem, zakreslováním údajů do papíru a měřením vzdáleností pomocí kroků. Obdivuhodná práce málem skončila vniveč, a to když jeho člun strhly divoké peřeje, z nichž sice mladý lékař vyvázl bez újmy, ovšem několik členů jeho výpravy podobné štěstí nemělo. Štěstí neměly ani všechny poznámky a náčrtky, takže část nasbíraného materiálu skončila na dně Zambezi. I tak si ze sedmi let v Africe vezl Holub kromě 30 tisíc artefaktů a malárie také dva živé exempláře, a sice dívku Bellu a psa. Nebylo to jen z Emilovy hlavy, protože o „dovoz“ mladého pracovitého černocha prosil mladého lékaře i jeho otec v jednom z dopisů poslaných do Afriky.

Po návratu do Vídně uspořádal obrovskou výstavu v Prátru, kam zamířila i 14letá dívka jménem Rosa Hofová, ze které se o čtyři roky později stala Růžena Holubová. Bečuánka Bella sloužila jako pomocnice v domácnosti a prý se trochu naučila i česky a německy. Holub ji prezentoval evropskému publiku jako živoucí ukázku Afriky, což zcela konvenovalo s tím, jak tehdejší společnost k Africe přistupovala. Střet mezi „divošstvím“ a „civilizovaností“ ztělesňovala dívka, která od dětství pracovala jako služka v bělošské rodině v Kimberley, kde nedostávala žádný plat proto, že ji rodina od živila. Už samotné jméno Bella odkazovalo na paradox ve vnímání jeho vzhledu, kdy na jedné straně noviny psaly o její „čokoládové pleti“ a současně se všichni shodovali na tom, že dívenka není pohledná právě proto, jak vypadá. Bella, znamenající cosi jako „Venuše“, „Bohyně“ či „Kráska“, bylo vlastně pejorativním označením dívky, která svým vzhledem neodpovídala zavedeným ideálům.

Bella evidentně nezapadala ani do dalších životních plánů manželů Holubových. Emil toužil po návratu do Afriky, Růžena chtěla být s ním a dívku vzali s sebou s cílem vrátit ji původní rodině navzdory její touze zůstat s manželi. K jejímu „předání původním majitelům“ došlo zejména proto, že v rodině zemřel hlavní živitel a zbytek příbuzných potřeboval levnou pracovní sílu. Bella se výborně hodila, a ačkoliv se pokusila k výpravě směřující velmi ambiciózně z jihu na sever kontinentu připojit, nakonec její stopa zmizela neznámo kde. Svatební cesta Holubových však neprobíhala podle plánu a od počátku ji provázela nejrůznější úskalí, jež stála život několik členů expedice. Muži toužící po africkém dobrodružství pečlivě vybraní Holubem na základě jeho osobních zkušeností umírali či se vraceli zpět do Evropy, zatímco Růžena odolávala nástrahám malárie a tyfu, a protože byla zdatná střelkyně, dokázala v jednu chvíli zachránit svému muži život, když zastřelila dva domorodé útočníky. Cimrmanovská scénka, při které Růžena sděluje, že Emil „už se narajzoval dost“, tak ve skutečnosti probíhala přesně opačně – ona do Afriky chtěla a fyzicky ji zvládala lépe než mužské osazenstvo.

Navzdory tomu však druhá africká expedice dopadla žalostně a skončila daleko před cílem. S nadějí, že ve Vídni a Praze vydělají manželé dost na novou cestu, tentokrát do západní Afriky, se vrátili zpět do Evropy a začali organizovat výstavy pro širokou veřejnost. Ta byla nadšena, Holubovo dílo obdivovala, ovšem i tak exhibice skončily ve finanční ztrátě a Holub stál před smutným dilematem, jak se finančně zajistit a co s obřími sbírkami uskladněnými ve vagonech. Protože žádné muzeum nebylo ochotné přijmout všechny exponáty pohromadě, nezbývalo než začít umisťovat jednotlivé artefakty kdekoliv a komukoliv. Na sklonku stále mladého Holubova života tak nastala jedna z nejtěžších chvil jeho badatelského života, když cenné předměty posbírané za 11 afrických let končily doslova po celé Evropě a v jeho milované Praze jich zůstala jen hrstka. Zemřel v 54 letech v roce 1902 ve Vídni, kde je společně se svou ženou pochován. Odvážná Růžena přežila svého muže o celých 56 let. Rok před svou smrtí, v 92 letech, se setkala s legendárními H+Z před jejich cestou do Asie. Holubův odkaz včetně plně vybavené pracovny střežila až do své smrti. K jeho pochopení bychom měli mít na paměti, že Holub byl autentickým Evropanem koloniální doby, v níž žil. Současně byl dobrodruhem, vědcem a mimořádně pracovitým člověkem, jehož přínosu si váží i v Zambii, kde mu ve městě Livingstone postavili bustu.

Zpracováno za pomocí Život a cesty Emila Holuba 1. část a 2. část, Český rozhlas https://www.rozhlas.cz/zivot-a-cesty-emila-holuba-1-cast-sedm-let-v-africe-7795834
 

Linda Piknerová, linda.piknerova@gmail.com, @afrikabezfiltru, www.afrikabezfiltru.cz