Názory a komentáře

Současná česká opoziční scéna (myšleno demokratický blok stojící proti hnutí ANO) připomíná spíše strategický souboj o přežití, v digitální hantýrce známý jako „battle royale“, než strategické spojenectví s jasným cílem. Hlavní výzvou zůstává snaha zamezit scénáři, který Andrej Babiš neskrývaně obdivuje u svých sousedů: koncentraci moci po vzoru Viktora Orbána v Maďarsku či Roberta Fica na Slovensku. Termín „maďarská a slovenská cesta“ se tak stal pejorativním označením pro demontáž liberálně-demokratických principů.

Když ministr zahraničí před pár dny navštívil Maroko a hovořil o existenci tzv. „Marocké“ Sahary, způsobil diplomatům větší vrásky, než si mohl běžný pozorovatel mezinárodního dění všimnout. Macinkou použité označení má však nejen hluboce symbolický význam, ale také ryze praktický dopad, jehož důsledkem může být umrtvení obchodních vztahů se sousedním Alžírskem, které právě kvůli otázce kusu Sahary má s Marokem uzavřenou pozemní hranici.

Po čase se vracím k mezilidskému tématu: Čechové a Češky a jejich partnerský život. V české společnosti již delší dobu panuje jakýsi neurčitý, ale všemi poměrně silně vnímaný pocit, že dnešní mladí Češi se neumí seznamovat, resp. že jim to „v praxi“ moc nejde. Abychom mohli pocit nahradit reálnými daty, podíváme se na zbrusu nové závěry výzkumného projektu Současná české rodina, který je počinem Masarykovy Univerzity v Brně. Co se lze ze závěrů studie, jejíž sběr dat proběhl v roce 2025 na více než 3 700 respondentech ve věku 21 až 74 let, dozvědět?

Přelétne si ráno při kafíčku přehled hrůz, které se zase přes noc přihodily, a zjistí, že se jí ošklivě svírá jícen; ne, nemá právě sil studovat je příliš zevrubně. Možná, že editoři oněch zpráv jsou na tom podobně; možná jen tak dobře znají své pappenheimské; zkrátka zmučený zrak čtenáře snadno padne na šikovně situovanou odlehčující noticku: Rád se dívám na svou ženu, když čůrá, svěřuje se nám bezelstně jistá celebrita. Proč ne, trestné to není, říká si stará žena, ale na tuhle zprávičku si taky neklikne. Raději se zadívá do prostoru a zálibně prodlí na vtipně působících nepravidelnostech kuchyňské linky. V duchu ocení, jak si to vymyslela, vyšlo to samo, je příjemné být v soukromí a doma…

Vrcholný český orgán kontroly zřízený Ústavou ČR sídlící v Brně – Nejvyšší kontrolní úřad (dále v článku jen „NKÚ“) – vydal pravidelnou výroční zprávu své činnosti za minulý rok. V něm (tradičně) konstatuje, že České republice se (nejen) v oblasti digitalizace nedaří a jde bohužel o dlouhodobý stav, ač jsou na nedostatky dotčená místa státní správy úřadem pravidelně (nejen v závěrečné výroční zprávě) upozorňována. NKÚ během uplynulého roku provedl celkem 32 kontrolních akcí u 142 prověřovaných osob, v rámci nichž prověřil majetek a finanční operace za téměř 100 miliard korun českých. Jaké jsou závěry NKÚ a proč jde pro adresáty o mnohdy skličující a depresivní čtení?

Před časem jsem napsal komentář o konci Petra Fialy v čele ODS. Jenže nyní se zdá, že se Fiala řídí slovy Tomáše Součka a (z nepochopitelného důvodu) v ODS oblíbenou fotbalovou terminologií: „Pásku mi vzít můžou, ale srdce ne.“ Po několika klidnějších měsících od chvíle, kdy oznámil odchod z čela strany, se poprvé znovu ostře opřel do domácí politiky.

Libanonci představují ve střední a západní Africe jednu z nejvlivnějších, ekonomicky nejaktivnějších a nejsoudržnějších neafrických komunit, bez které by v některých místech kontinentu doslova kolaboval běžný život. Budete-li v zemích jako Senegal, Ghana, Gabon či Kongo, věřte, že s velkou pravděpodobnostní alespoň jednou nakoupíte v čistém supermarketu se slušným výběrem zboží, dáte si dobou kávu s baklavou anebo vyhledáte místního opraváře čehokoliv a veškerý servis vám zajistí někdo, kdo na první pohled do daného místa zjevně nepatří. Ekonomicky silné komunity Libanonců představují od konce 19. století jedinečný fenomén, který dozajista jen tak nezmizí i s ohledem na aktuální vývoj na Blízkém východě, jenž neslibuje rychlé zlepšení ekonomické a politické situace v zemi původu legendárních Féničanů.

Od včerejšího dne, tj. 1. dubna 2026, byly navýšeny tarify pro státní zaměstnance a těm se tak nyní bude žít lépe. Aspoň toto jsme několikrát slyšeli z úst ministra práce a sociálních věcích. Na první pohled by se tak státním zaměstnancům mělo skutečně začít dařit o něco lépe, neboť budou mít vyšší příjmy. Jenže se zdá, že jde skutečně jenom o první zdání a při hlubším zkoumání celé problematiky docházíme ke znepokojivému závěru – přidání nakonec nemusí být o tolik, o kolik je prezentováno či nemusí být dokonce žádné. Jak k tomu může dojít?

„V českém umění těžko najít básníka, jehož fantazijní svět je tak bohatý, jako je básnický svět Miroslava Huptycha. Pohybuje se mezi reálnými zážitky, o nichž více vypovídá jeho první básnická kniha, v níž lze zaznamenat prévértovské rysy poezie všedního dne, až po sbírku Taroky a trakaře, kde se více uplatňují básníkovy sny. Už od počátků nelze přehlédnout básníkův úchvat přírodou. Ve sbírce Linka důvěry čteme verše, jež vyjadřují cestu básníka od pocitu k poznání a odtud k obrazu: Z pouhého vanutí děr v paměti / vytvaruji si skřivánka / pro pamětníky.“ - Slova z laudatia Vladimíra Karfíka, literárního vědce a předsedy poroty pro Cenu Josefa Čapka.

Po několika měsících se vracím k tématu koncesionářských poplatků. Ve svém říjnovém článku jsem rozebíral, co to vlastně koncesionářský poplatek je, jaké instituce jsou skrze ně financovány, že i přes právní označení „poplatek“ se dle obsahu nejedná o nic jiného než daň a zamýšlel jsem se nad tím, jak s touto skrytou daní naložit. Můj návrh byl jít „netflixovskou“ cestou – tzn. zpřístupnit vysílání tomu, kdo o něj má skutečný zájem a kdo za tuto službu chce platit. Nová vládní koalice si vzala téma koncesionářských poplatků za jedno ze svých hlavních témat a dle programového prohlášení mělo dojít k významné změně – zrušení koncesionářských poplatků a zajištění financování České televize a Českého rozhlasu skrze státní rozpočet...

Sobotní demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii naplnila, a možná i předčila, očekávání, co se týče účasti. Ideově to však bylo o poznání horší. Před oficiálním ukončením akce vyzval Mikuláš Minář opoziční strany, aby zvážily podporu menšinové vlády Andreje Babiše. Podle jeho názoru by tento krok zachránil nezávislost médií, obranyschopnost země i životní prostředí.

Zcela bez zájmu okolního světa proběhly v Republice Kongo prezidentské volby, které dopadly přesně tak, jak se čekalo. Už po x-té byla v úřadě potvrzena současná hlava státu, 82letý Denis Sassou-Nguesso, jenž pro jistotu svátek demokracie podpořil vypnutím internetu a vykázal vítězství s 95 % hlasů. Jedna z nejméně turisticky navštěvovaných zemí Afriky si však aspoň trochu pozornosti přesto zaslouží, a to už proto, že má obrovské zásoby ropy, ze kterých má nejvíce právě prezidentská rodina libující si v luxusních autech zaparkovaných převážně v Paříži. Papírová volební demokracie vyhovuje Francii, USA i Číně, a tak změna v čele státu nastane nejspíš až v důsledku přirozených lidských pochodů nebo klasicky převratem, který je ale nejspíš nehrozí.

Českou fotbalovou scénou po dvou dekádách „klidu a fair play“ znovu otřásá reputační skandál. V úterý 24. března 2026 provedla Národní centrála proti organizovanému zločinu (dále jen „NCOZ“) v součinnosti s Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci policejní razii obřích rozměrů, v rámci níž byly zadrženy desítky lidí, včetně známých postav českého fotbalu. Současně se problém týká přímo i některých českých fotbalových klubů. Koho se policejní zátah týká, co o něm zatím víme a jaké mohou přijít pro jednotlivé aktéry postihy?

Upřímně řečeno, nikoli zrovna na osení v misce na stole, ani na zajíčky, ani na červená vajíčka natvrdo, ani na pomlázku, ani na polykání posvěcených kočiček, ani…ten výčet by byl tak dlouhý!

Nakoupit nemovitost za co nejmenší cenu a obratem ji prodat za co nejvyšší. Tímto jednoduchým popisem lze přiblížit metodu obchodu zvanou flipování. Jedná se o fenomén, který v českém realitním prostředí rezonuje poslední tři roky. Na první pohled zcela legitimní podnikatelsko-investorský záměr však za stěnou ušlechtilosti skrývá doslova mafiánský způsob zneužívání lidské tísně a neinformovanosti, které velice často na konci ústí v lidské neštěstí. Co to vlastně flipování je, jak funguje a co ho umožnilo?

Plzeňské náměstí Republiky a okolí sadů se v posledních letech stalo dějištěm střetu dvou světů. Na jedné straně stojí represivní snahy radnice v podobě vykazování „lidí bez domova“ z území města a hrozby vězením, na straně druhé Aleš, Honza a další lidé z masa a kostí, pro které je centrum Plzně „obývákem“ z nouze, nikoliv z rozmaru. Současný kurz se vydává drahou, neefektivní a z podstaty nehumánní cestou. Skutečně lidský a lidem přátelský přístup totiž nespočívá v zavírání do cel, jejich vyvážení na území jiných obcí, ale v nabídce odpovědnosti, která vrací člověku důstojnost. Inspiraci nemusíme hledat v utopických příručkách, ale v pražských Vysočanech.

Dnes, tj. ve středu 18.3. vydala FIFA rozhodnutí, že vítězem Afrického poháru národů 2025 (AFCON 2025) se po dvou měsících od finále stává Maroko, které sice prohrálo se Senegalem v nastavení 0:1, ale to, co tomu předcházelo, byla scéna jako z filmu, v němž nevíte, kdo je padouch a kdo hrdina. Bylo by to v zásadě úsměvné, kdyby titul změnil majitele po dvou měsících s odkazem na korupci v nejvyšších patrech afrického fotbalu, kdyby Maroko nebylo jedním z pořadatelů MS ve fotbale v roce 2030 a celý šampionát nebyl součástí velmi komplexní, promyšlené a systematické strategie budování image výstavní skříně (nejen severní) Afriky, ve které se nově udělený titul bude docela vyjímat.

Asi každý z nás se někdy skrze vzdálený přístup podíval do katastru nemovitostí (dále v textu jen „katastr“). Jedná se o veřejně přístupnou databázi, ze které mohou zájemci seznat širokou škálu informací, neb se jedná o soubor údajů o nemovitostech na území České republiky, obsahující popis jednotlivých nemovitostí (pozemků a staveb). Za velice důležitou součást je nutno považovat evidenci vlastnických a jiných věcných práv (např. služebností) k těmto nemovitostem. Zjednodušeně řečeno lze v katastru dohledat, kde se nachází konkrétní nemovitost, její využití a též její (spolu)vlastníky. A právě tato otevřenost a přístupnost dat se zdá býti do určité míry problém.

Literární festival Slovenské jaro představuje cyklus jedenácti autorských čtení a besed se slovenskými spisovateli, kteří v současnosti výrazně ovlivňují slovenské kulturní prostředí. Festival organizuje České centrum Mezinárodního PEN klubu.

Státní služba – vděčný terč nekonečné kritiky. Pro mnohé je státní služba (v laickém prostředí „prostě úředníci“) něco těžko uchopitelného. Lidé mimo tento (doslova) ekosystém vlastně ani pořádně neumí říct, co to ta státní služba je, neumí definovat, co vykonává a čím se zabývá. Všichni ale naprosto bezpečně ví, že je přebujelá, úředníci přeplacení a dle některých navíc líní a arogantní. Vláda nedávno představila koncept „Státní služba 2.0“, což, jak sama uvádí, je studie, která shrnuje hlavní poznatky o fungování státní služby a navrhuje směr její další modernizace a její výstupy budou sloužit jako jeden z hlavních podkladů pro přípravu Akčního plánu pro rozvoj lidských zdrojů, který navrhne konkrétní opatření pro další profesionalizaci, rozvoj kompetencí zaměstnanců a modernizaci personálního řízení v úřadech. Pojďme se na tento dokument podívat blíže a zodpovězme otázku v názvu článku.

Zná to snad každý: chcete se setkat s přáteli, ale zrovna se vám nechce do nejbližší hospody. Téměř vždy tak zamíříte do okolí plzeňského náměstí Republiky. Aktuálně je to v podstatě jediná logická volba, jelikož smysluplná alternativa v jiných částech města chybí. To se však musí změnit.

Aktuální situace na Blízkém východě přímo vybízí k zamyšlení se nad íránskou politikou vůči Africe, se kterou se teheránský režim snaží v posledních desetiletí rozvíjet vzájemné vztahy. K nejzásadnějším aspektům patří tendence vyvažovat rostoucí vliv Saudské Arábie napříč kontinentem a vy(zne)užívání vybraných zemí pro vlastní vojenské a strategické cíle. Ukázkovými příklady jsou Eritrea, Súdán a Jihoafrická republika, se kterou Írán dokonce na začátku ledna 2026 realizoval nepříliš úspěšné námořní cvičení.

Všichni v České republice – od ekonomů, přes politiky až po úplně obyčejné občany naší země – ví, že Česko stárne. Ví také, že stárneme rychle. Ví také, že demografické změny jsou poměrně dobře předvídatelné, takže se na ně dá připravit o něco jednodušeji než na jiné, podobně zásadní změny. Stejně tak ale také ví, že vědět nestačí, je třeba spolu s věděním také chtít. A chtít znamená reálně se na zásadní demografickou změnu připravovat: vytvářet plány, zajišťovat prostory, pracovní síly a zejména financování. Zdá se však, že české politické vedení chce jenom vědět.

Původně jsem chtěla napsat Stará žena čte noviny, ale přišlo mi to jako hodně vyběhlý model. Kdo dnes čte noviny?

Je to jen jeden měsíc zpátky, kdy jsem ve svém článku nám všem přál pro pozitivní vývoj naší ekonomiky hlavně stabilitu a klid. Bohužel po několika týdnech opět hledíme do budoucna s obavami, neklidem a skepsí – na Blízký východ se opět vrátily časy krveprolití. Prožijeme nepříjemné déjà vu jako v roce 2022, když Rusko vpadlo na Ukrajinu? Co se vlastně aktuálně děje a co znamená pro naši ekonomiku návrat časů extrémní nejistoty?