Názory a komentáře

Veřejná správa má své nezastupitelné poslání. Není jím maximalizace zisku, ale správa důvěry. Každá koruna, která projde rozpočtem města, kraje či státu, není kapitálem investora, ale závazkem vůči daňovému poplatníkovi. Závazkem, že bude využita smysluplně, účelně a především ve prospěch veřejné služby – dopravy, školství, zdravotnictví.

Poslední dny probíhá na našem politickém kolbišti souboj současné a bývalé vlády o tom, jestli je bezpečnost naší země skutečně prioritou té současné. Podle představitelů bývalé vlády tomu tak není, kdy tento názor opírají primárně o výši výdajů směřovaných do rozpočtu Ministerstva obrany (v současnosti v držení ministra jakožto nestraníka – „odborníka nominovaného vládní stranou SPD“) aktuálního státního rozpočtu a dodávají, že jsme svědky prachsprostého populismu a že prioritou jsou spíše dárečky voličům. Členové současné vládní garnitury tyto výroky popírají a obranu naší země jako svou prioritu vnímají. Pojďme se podívat na čísla a další relevantní okolnosti.

Dramatické víkendové události v západoafrickém Mali patří k těm nejdůležitějším minimálně od roku 2022, kdy se vojenská junta v Bamako rozhodla minimalizovat spolupráci se Západem a otevřela svou náruč Rusku. Deklarovaným cílem bylo zajistit v zemi pořádek, což se za čtyři roky nejen že nepovedlo, ale současná bezpečnostní situace je nejhorší od roku 2012, kdy se na severu země o pozornost poprvé přihlásili Tuaregové.

Vznik státního rozpočtu na letošní rok byl překotný. Po loňských volbách a vzniku nové vlády došlo k tzv. rozpočtovému provizoriu, tzn. že státní rozpočet nebyl schválen v řádném termínu (tj. do konce kalendářního roku), pročež země několik měsíců fungovala v omezeném výdajovém režimu. Po schválení návrhu rozpočtu vytvořeného novou vládou začal „standardní“ státní rozpočet, ten byl silně kritizován jak z řady sněmovní opozice, tak ale i z řad ekonomů a odborných institucí. Na otázku, v jaké kondici je letošní státní rozpočet ve skutečnosti, nám odpovídá nedávná studie Centra veřejných financí, která jako referenční období pro popis vývoje příjmů a výdajů státního rozpočtu stanovila roky 2019 až 2026.

Dalším účinkujícím autorem v literárním festivalu Slovenské jaro, který pořádá České centrum Mezinárodního PEN klubu, byla básnířka a spisovatelka Dominika Moravčíková, která 16. 4. 2026 v klubovně Českého PEN klubu v Praze uváděla svou sbírku osmi povídek Dom pre jeleňa. Příběhy povídek se odehrávají v různých typech odloučeného osídlení - v horské osadě či na samotě, na salaši nebo i v samotném „domě pre jeleňa“. Důsledkem civilizační odloučenosti lidí je jejich splynutí s přírodou a se zvířaty, která nejen vstupují do příběhů jako skutečná, ale působí na lidi i v pověrách a v tajemných příbězích, kdy například není tak jisté, do jaké míry člověk je vlkem, a případně naopak. Různé nadpřirozené síly mají vliv na jejich konání a životy. Tuto jistou baladičnost si Moravčíková nevymýšlí, spíš ji zaznamenává z reálného prostředí a vkomponovává do svých příběhů. Výstižně, sevřeně, s velikým smyslem pro povahy jednajících postav a jejich duše.

Budova, která již mnoho let neslouží svému účelu, dokáže stále vzbudit řadu emocí u mnoha Plzeňanů. Nicméně celý příběh této stavby je mnohem složitější, než si většina lidí představuje, a porevoluční vývoj v privátních rukách je zahalen řadou nesrovnalostí. Dokonce se na různých fórech objevují názory, že budova by měla znovu sloužit svému původnímu účelu. To je však nemožné a dovolím si říct i nežádoucí.

Stále častěji se z médií a tiskových zpráv dozvídáme o poměrně mladém, avšak za krátkou dobu dobře zdokumentovaném, fenoménu – o tzv. kyberútocích. Tento pojem můžeme definovat jako akt snažící se o anonymní, neoprávněný přístup k počítači, výpočetnímu systému, počítačové síti nebo jiné počítačové technologii s úmyslem způsobit škodu či získat majetkový prospěch. Jde tedy o protiprávní jednání, které se v on-line prostoru zaměřuje na sabotáže a zneužití různých technologických systémů. Kyber-pirátství, jak se také někdy kyberútokům říká, má skutečně široký záběr. Může jít o akce jednotlivce (tzv. hacker), skupiny, mezinárodní zločinecké organizace (někdy podporované přímo státem), může směřovat proti běžným občanům, institucím (např. nemocnicím) nebo celým městům či dokonce státům. Napáchané škody jsou často zcela nevratné a také velmi drahé. Jak je na tom s kyberútoky Česko a co lze zlepšit pro ochranu našich zájmů?

Ačkoliv se v souvislosti s českým exportem do Afriky nejčastěji vybaví české zbraně, auta typu Tatra nebo třeba potravinářské výrobky z mléka, jejichž výroba nemá v Africe tradici, ale v severní Africe je místní milují, tím skutečně nejrozšířenějším českým zbožím jsou mnohem konzumnější věci: kvalitní český brokát, pestrobarevné skleněné korálky a slušivé fezy. Tyto zdánlivě obyčejné artikly díky své kvalitě doslova dobyly kontinent a touží po nich rozhodně více Afričanů než po slavných „čézetách“ nebo náklaďáku s nastavitelným podvozkem.

Od dubna letošního roku začalo v praxi platit tzv. „Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele“ (dále v textu také jen „JMHZ“), zřízené zákonem č. 323/2025 Sb. V jádru věci jde o skvělý digitalizační počin našeho státu – zaměstnavatelé nemusí posílat téměř třicet formulářů různým státním institucím, ale pošlou pouze jeden – České správě sociálního zabezpečení (dále v textu jen „ČSSZ“), která předmětná data a údaje sama rozešle jednotlivým ostatním institucím (např. finančnímu úřadu, úřadu práce či statistickému úřadu). Jenže se zdá, že tento skutečně dobře vymyšlený krok na cestě k plné digitalizaci se příliš nepovedl, protože lidé z praxe poukazují jednak na až přehnanou detailnost, která přílišně zasahuje do osobní sféry zaměstnanců a dále na nefunkčnost a nepropracovanost samotného systému z hlediska digitálního. O co konkrétně jde?

A to po té nejlepší, po té nové na Písek. Krom vyložených špiček se tu dá ještě jezdit docela svižně, není nijak přecpaná kamiony a příliš často se také neocitá v hledáčku Zelené vlny. Zkrátka, dálnice je komfortní, ale jízda po ní je přesto opruz, z dálnice je vidět zase jenom dálnice. Stará žena už neumí jezdit úplně automaticky jako kdysi, musí se malinko soustředit, aby se cítila suverénně. Nejlépe si v hlavě převalovat příběh, aby cesta lépe ubíhala. Po meči pochází z motoristického rodu: její dědeček, když bankrotoval, když přicházel valem o všechno, měl ještě pořád – do poslední chvíle – v garáži závodní vozy. Ani s nimi nezávodil; držel je jako estetické předměty, vskrytu možná čerpal sílu z jejich skryté síly. Její otec pošetilec měl hrůzu z nemovitého majetku, zato věřil, že musí mít to nejlepší auto. Možná dvě. Freude Freude, asi úpěnlivě doufal, že mu dodají sebevědomí i zařazení. V jistém omezeném smyslu to – tehdy – ani tak naivní nebylo.

Od ledna roku 2021 nefiguruje v českém daňovém systému tzv. superhrubá mzda (dále v textu také jen „SHM“), kdy došlo po 13 letech fungování k jejímu zrušení. Šlo o výrazný zásah do příjmové stránky státního rozpočtu, kterého se dopustily tehdy vládní ODS spolu s opoziční ANO a SPD. Ekonomové od té doby hovoří o tom, že tento krok vytvořil v českém státním rozpočtu výraznou disbalanci, která se promítá v tzv. strukturálním deficitu (deficit státního rozpočtu očištěný o externí vlivy, tj. deficit „v naprosto normálních ekonomických časech“). Ten se pohybuje v současné době v intervalu 1,75 % až 2,25 % HDP. Co zrušení superhrubé mzdy vlastně znamenalo, co způsobilo a proč to byl nedopracovaný krok?

Debata o věkových limitech pro volené funkce v Česku stojí na předpokladu, že vyšší věk znamená vyšší kvalitu rozhodování. Při pohledu na politickou praxi posledních 35 let však tento předpoklad nelze brát zcela vážně. Historie věkových hranic českého volebního systému i mezinárodní praxe ukazují, že jde spíše o tradici „rady starších“ než o racionálně podložené pravidlo zajišťující lepší chod státu. V době, kdy se opakovaně otevírá otázka věku pro aktivní volební právo, dává smysl ptát se, zda by právo být volen nemělo být stejně dostupné.

Zatímco v Evropě se čím dál více projevuje únava z války na Ukrajině a faktický nezájem sledovat aktuální dění v nás vyvolává pocit, že se na frontě už nic moc neděje, pro Afriku se ukrajinsko-ruský střet stává tématem domácí politiky až v posledních měsících. Na první pohled se může zdát, že se nejedná o nic zásadního, ale opak je pravdou, protože nejen že na straně Ruska bojují zástupci z 36 afrických států, ale současně se Ukrajina v poslední době stává významným dodavatelem obilí, na jehož dovozu je řada afrických zemí závislá.

Hovoří se o tom dlouhodobě – české domácnosti, které se potýkají s finančními problémy, pročež by prošly tzv. majetkovými a jinými testy, kterými jsou podmíněny výplaty dávek z českého sociálního systému, často této možnosti nevyužívají. Důvodem je například ostych, že se nedokáží uživit sami a musí „žebrat“ o pomoc u jiných nebo vysoká administrativní náročnost. Proti problému prvému kontinuálně bojují (nejenom) nevládní organizace, které se snaží vysvětlit, že žádat o sociální dávky není žádná reputační katastrofa na rozdíl od půjčování si statisíců korun od nebankovních institucí s extrémně nevýhodnými podmínkami. S druhým problémem měla pomoci zejména tzv. superdávka. Jak se na obou frontách daří? Odpověď nám poskytne čerstvá studie společnosti PAQ Research.

Prof. PhDr. Mária Bátorová, Dr.Sc., jak již napovídají její tituly, je především literární vědkyní, germanistkou, slavistkou, ale také prozaičkou, básnířkou, esejistkou a publicistkou. V jejím rozsáhlém teoretickém díle patří k tomu nejpodstatnějšímu souborná studie o Josefu Cígerovi Hronském Slovenská literární moderna ve spektru světové moderny. (O Hronském jsme se neučili kvůli jeho působení v Hlinkově slovenské lidové straně a při vzniku válečného Slovenského státu. Byl to ale významný spisovatel, malíř, redaktor, nakladatel, autor literatury pro mládež. Po roce 1945 emigroval, žil v Argentině, v Lujánu.)

Po několika týdnech od začátku války USA a Izraele proti Íránu můžeme konstatovat, že se ve světové ekonomice stalo (bohužel) přesně to, čeho jsme se obávali a co světová ekonomika v současnosti skutečně nepotřebovala – další silný proinflační impuls. Pár dní po začátku války došlo ke skokovému nárůstu ceny ropy, načež promptně zareagovaly ceny benzínu a nafty na čerpacích stanicích. Právě vysoké náklady na dopravu a s tím spojený strach z růstu cen zboží a služeb byly důvodem, proč se česká vláda rozhodla regulovat složky výsledné ceny pohonných hmot. Pojďme se nyní podívat, zda jde o kroky efektivní, které skutečně přinesou finanční úlevu.

Současná česká opoziční scéna (myšleno demokratický blok stojící proti hnutí ANO) připomíná spíše strategický souboj o přežití, v digitální hantýrce známý jako „battle royale“, než strategické spojenectví s jasným cílem. Hlavní výzvou zůstává snaha zamezit scénáři, který Andrej Babiš neskrývaně obdivuje u svých sousedů: koncentraci moci po vzoru Viktora Orbána v Maďarsku či Roberta Fica na Slovensku. Termín „maďarská a slovenská cesta“ se tak stal pejorativním označením pro demontáž liberálně-demokratických principů.

Když ministr zahraničí před pár dny navštívil Maroko a hovořil o existenci tzv. „Marocké“ Sahary, způsobil diplomatům větší vrásky, než si mohl běžný pozorovatel mezinárodního dění všimnout. Macinkou použité označení má však nejen hluboce symbolický význam, ale také ryze praktický dopad, jehož důsledkem může být umrtvení obchodních vztahů se sousedním Alžírskem, které právě kvůli otázce kusu Sahary má s Marokem uzavřenou pozemní hranici.

Po čase se vracím k mezilidskému tématu: Čechové a Češky a jejich partnerský život. V české společnosti již delší dobu panuje jakýsi neurčitý, ale všemi poměrně silně vnímaný pocit, že dnešní mladí Češi se neumí seznamovat, resp. že jim to „v praxi“ moc nejde. Abychom mohli pocit nahradit reálnými daty, podíváme se na zbrusu nové závěry výzkumného projektu Současná české rodina, který je počinem Masarykovy Univerzity v Brně. Co se lze ze závěrů studie, jejíž sběr dat proběhl v roce 2025 na více než 3 700 respondentech ve věku 21 až 74 let, dozvědět?

Přelétne si ráno při kafíčku přehled hrůz, které se zase přes noc přihodily, a zjistí, že se jí ošklivě svírá jícen; ne, nemá právě sil studovat je příliš zevrubně. Možná, že editoři oněch zpráv jsou na tom podobně; možná jen tak dobře znají své pappenheimské; zkrátka zmučený zrak čtenáře snadno padne na šikovně situovanou odlehčující noticku: Rád se dívám na svou ženu, když čůrá, svěřuje se nám bezelstně jistá celebrita. Proč ne, trestné to není, říká si stará žena, ale na tuhle zprávičku si taky neklikne. Raději se zadívá do prostoru a zálibně prodlí na vtipně působících nepravidelnostech kuchyňské linky. V duchu ocení, jak si to vymyslela, vyšlo to samo, je příjemné být v soukromí a doma…

Vrcholný český orgán kontroly zřízený Ústavou ČR sídlící v Brně – Nejvyšší kontrolní úřad (dále v článku jen „NKÚ“) – vydal pravidelnou výroční zprávu své činnosti za minulý rok. V něm (tradičně) konstatuje, že České republice se (nejen) v oblasti digitalizace nedaří a jde bohužel o dlouhodobý stav, ač jsou na nedostatky dotčená místa státní správy úřadem pravidelně (nejen v závěrečné výroční zprávě) upozorňována. NKÚ během uplynulého roku provedl celkem 32 kontrolních akcí u 142 prověřovaných osob, v rámci nichž prověřil majetek a finanční operace za téměř 100 miliard korun českých. Jaké jsou závěry NKÚ a proč jde pro adresáty o mnohdy skličující a depresivní čtení?

Před časem jsem napsal komentář o konci Petra Fialy v čele ODS. Jenže nyní se zdá, že se Fiala řídí slovy Tomáše Součka a (z nepochopitelného důvodu) v ODS oblíbenou fotbalovou terminologií: „Pásku mi vzít můžou, ale srdce ne.“ Po několika klidnějších měsících od chvíle, kdy oznámil odchod z čela strany, se poprvé znovu ostře opřel do domácí politiky.

Libanonci představují ve střední a západní Africe jednu z nejvlivnějších, ekonomicky nejaktivnějších a nejsoudržnějších neafrických komunit, bez které by v některých místech kontinentu doslova kolaboval běžný život. Budete-li v zemích jako Senegal, Ghana, Gabon či Kongo, věřte, že s velkou pravděpodobnostní alespoň jednou nakoupíte v čistém supermarketu se slušným výběrem zboží, dáte si dobou kávu s baklavou anebo vyhledáte místního opraváře čehokoliv a veškerý servis vám zajistí někdo, kdo na první pohled do daného místa zjevně nepatří. Ekonomicky silné komunity Libanonců představují od konce 19. století jedinečný fenomén, který dozajista jen tak nezmizí i s ohledem na aktuální vývoj na Blízkém východě, jenž neslibuje rychlé zlepšení ekonomické a politické situace v zemi původu legendárních Féničanů.

Od včerejšího dne, tj. 1. dubna 2026, byly navýšeny tarify pro státní zaměstnance a těm se tak nyní bude žít lépe. Aspoň toto jsme několikrát slyšeli z úst ministra práce a sociálních věcích. Na první pohled by se tak státním zaměstnancům mělo skutečně začít dařit o něco lépe, neboť budou mít vyšší příjmy. Jenže se zdá, že jde skutečně jenom o první zdání a při hlubším zkoumání celé problematiky docházíme ke znepokojivému závěru – přidání nakonec nemusí být o tolik, o kolik je prezentováno či nemusí být dokonce žádné. Jak k tomu může dojít?

„V českém umění těžko najít básníka, jehož fantazijní svět je tak bohatý, jako je básnický svět Miroslava Huptycha. Pohybuje se mezi reálnými zážitky, o nichž více vypovídá jeho první básnická kniha, v níž lze zaznamenat prévértovské rysy poezie všedního dne, až po sbírku Taroky a trakaře, kde se více uplatňují básníkovy sny. Už od počátků nelze přehlédnout básníkův úchvat přírodou. Ve sbírce Linka důvěry čteme verše, jež vyjadřují cestu básníka od pocitu k poznání a odtud k obrazu: Z pouhého vanutí děr v paměti / vytvaruji si skřivánka / pro pamětníky.“ - Slova z laudatia Vladimíra Karfíka, literárního vědce a předsedy poroty pro Cenu Josefa Čapka.