V minulém článku jsem představil desetibodový plán („Desatero“), který jako možný soubor opatření ke zmírnění demografické krize v České republice představila, v rámci institutu SOLVO, jeho zakladatelka Ivana Tykač. Návrh stojí na třech pilířích – reforma školství, reforma podpory rodin s dětmi a reforma důchodového systému. Nyní se pojďme na jednotlivé pilíře a jejich konsekvence podívat podrobněji.
Velmi pozitivně vnímám první pilíř obsahující návrh stanovit poslední dva roky mateřské školy jako povinné a v rámci nich naučit děti základní trojčlenku – čtení, psaní, počítání. Dva roky před nástupem do základní školy je období, ve kterém už je dle mého vhodné začít rozvíjet „školní“ potenciál dětí. Ostatně některé děti už ve školce tyto dovednosti ovládají a je škoda je nezdokonalovat. Celkově očekávám zlepšení výsledků dětí na prvním stupni, pokud nastoupí už s dobrým základem. Zároveň by to pedagogům významně rozšířilo prostor pro výuku, pokud by se nemuseli první dva roky „zdržovat“ s výukou čtení, psaní a počítání. Navržené zkrácení povinné školní docházky o rok by tak nebylo na úkor kvality vzdělávání a skutečně by umožnilo rychlejší zapojení žáků do navazujícího vzdělávacího či pracovního procesu. To celé samozřejmě při zachování vysokého stupně individuality. Stejně tak větší flexibilita vysokých škol a podpora celoživotního vzdělávání (u nás hrubě nevyužitý potenciál) nás posunou vpřed.
Méně pozitivněji hodnotím druhý pilíř – záměr poskytnout 400 tisíc korun pečujícímu rodiči sice zlepší rodinou finanční situaci a některé dospělé může skutečně motivovat k založení nebo rozšíření rodiny, ale zahraniční studie ukazují, že v oblasti porodnosti jsou pozitivní finanční stimuly spíše neefektivní (na rozdíl od zlepšení občanského vybavení). Za velice problematické pak považuji zavedení nulové daně z příjmu pro rodinu s třemi a více dětmi. Toto opatření implikuje spíše otázky než odpovědi – nulová daň bude pro oba rodiče? Bude časově omezená? Bude pro biologické či faktické rodiče? Bude zde podmínka řádné výchovy nebo pouze „zplození“? Z právě řečeného plyne, že hodnocení dost dobře není možné, protože vůbec neznáme bližší parametry.
Jako v podstatě nerealizovatelný pak vnímám třetí pilíř obsahující myšlenku důchodového věku na úrovni 75, resp. 72 let. Ano, zdravotnictví se vyvíjí a zdokonaluje, v důsledku čehož průměrný věk dožití roste. Nikterak však není reflektován fakt, že se pouze velice pozvolna zvedá průměrný věk dožití ve zdraví. Pro některé profese (např. hasič, pokladní) je pak tato hranice úplně mimo myslitelné. Naproti tomu (staronová) bonifikace rodičů nižším důchodovým věkem (2 roky za každé dítě) je populačně motivační. Kontroverzní a otázky vyvolávající je též myšlenka možnosti čerpat rodičovskou dovolenou pro prarodiče. Je k úvaze, zda by takto dlouhodobé soužití nově narozeného dítěte s prarodičem citově a emočně nepoškodilo vztah s jeho „přímým“ rodičem. Zároveň většina prarodičů jsou stále pracujících a je tak otázkou, zda a jak by se jim toto období započítávalo do odpracovaných let pro účely výpočtu důchodu.
V součtu hodnotím Desatero spíše pozitivně. Rozhodně se jedná o konstruktivní návrhy, které jsou způsobilé být podkladem pro přínosnou debatu o české populační katastrofě. Nyní je třeba návrhy vzít, oddělit špatné od dobrých a promptně začít konat. Moc času nám už nezbývá.
JUDr. Matěj Novák
