Názory a komentáře

V České republice se v návaznosti na změnu unijních pravidel připravuje malá revoluce v právní úpravě tzv. spotřebitelských úvěrů. Nově by u standardních úvěrů měla být zastropována roční procentní sazba nákladů (dále v textu jen „RPSN“), zatímco u krátkodobých půjček by byl stanoven strop celkových nákladů úvěru. Co je spotřebitelský úvěr, co přesně budou v praxi znamenat nová pravidla a mohou mít nezamýšlené důsledky?

Jeden z nejmenších afrických států, Svatý Tomáš a Princův ostrov, s necelým čtvrt milionem obyvatel, leží v Guinejském zálivu a má potenciál propojit Evropu, Afriku a jižní Ameriku do zajímavého obchodního trojúhelníku, z něhož by mj. právě náš kontinent mohl profitovat. Zatím se to neděje hlavně proto, že o bývalé portugalské ostrovy stojíme jen jako o exotickou prázdninovou destinaci, kde se pěstuje vynikající kakao a kde před více jak 100 lety byla ověřena teorie relativity.

Nedávno jsem se v článku zabýval novým institutem v rámci českého dávkového systému – tzv. superdávkou. Ve zkratce řečeno se jedná o nástroj, který „pohltil“ některé dosud fungující dávky českého sociálního systému, čímž vznikla „superdávka“. Vedle pochvaly, že se i v oblasti sociálních věcí začíná v České republice více implementovat digitalizace služeb státu, jsem současně ale poukázal na dva problémy – tím prvním byla digitalizace samotná, když si mnozí účetní a další v oboru působící pracovníci stěžovali na chaos, nepřehlednost, neúplnost či přímo nefunkčnost systému jako takového (připomeňme výrok z praxe „zaregistroval jsem českého pracovníka a přišlo mi potvrzení o registraci Japonce“). Druhým bolavým místem superdávky je koncepční nastavení dávky co do podmínek. Už při jejím zavádění někteří pracovníci v sociální oblasti upozorňovali, že po spuštění superdávky se situace mnoha těch, kteří nějakou dávku sociální pomoci pobírají, podstatným způsobem zhorší. Vypadá to, že to nebyla jenom planá varování.

Stará žena jede na kole, den je skvostný, cyklostezka se svižně vrtí podle vody, tedy skoro po rovině, což stará žena ještě zvládne, hladina Labe se jemně vlní a šplíchá v mírném větru – do zad, kdy se to stane? – na černých pobřežních skalách trčí nedostupné trosky strážních hradů a k rozkvětu se chystá mařinka. Ti vpředu na elektrokolech jsou kamarádi, počkají, dá se jet pomalu a na jazyku chutnat Faustovo pokušení Verweile doch, du bist so schön! (V – nyní už většinově nezbytném – překladu Otokara Fischera: Jenž jsi tak krásný, prodli jen!) (Pro ty, kdo zapomněli, nebo by je nenapadlo, že by to třeba mohli vědět, míněn je okamžik a Goethe to myslel takhle: Mefisto dělá Faustovi, co mu na očích vidí, dělá zlaté svaté, aby z něho vymámil ten veršík! Aby Faust přiznal, že teď je to to ono, že je spokojený, má, co chtěl! Jenže když to přizná, Mefisto vyhraje a Faust přijde o duši. Takže to je těžké, je to – v jazyku, kterým tu  už nikdo nemluví – s tím okamžikem halt vošajslich.

V dnešní době patří automobil, resp. možnost jej využívat, k základnímu „vybavení“ jednotlivce. Být mobilní znamená větší pracovní i zájmové možnosti a hlavně flexibilitu. Vzhledem k trendu vylidňování měst, kdy se mnozí obyvatelé uchylují do satelitů či přímo na venkov, je pro běžnou čtyřčlennou rodinu automobil nutnost, neb bez něj je rodina značně limitována co do mobility, protože zpravidla každý z rodičů pracuje mimo domov, což znamená nutnost dojíždění. S příchodem dětí vyvstávají logistické výzvy se školou a zejména s odpoledními kroužky. Pojďme se podívat, jak je česká společnost mobilní a z jakých důvodů se na českém automobilovém trhu stále příliš nedaří elektroautům.

V severozápadním cípu Keni při hranicích s Etiopií, Ugandou a Jižním Súdánem se nachází největší pouští jezero světa, kam prakticky nikdo nejezdí. Safari výlety se odehrávají stovky kilometrů na jih, stejně tak pobřeží s resorty na Diani Beach je ve srovnání s oblastí jezera Turkana jako z jiné planety. Máte-li Keňu spojenou se řvoucím, přelidněným a hektickým Nairobi, budete si u největšího pouštního jezera světa připadat jako byste civilizaci nechali kdesi daleko na jižní polokouli a nebudete věřit tomu, že místo obývané nejmenším keňským kmenem El Molo stále může existovat. Může, ovšem jeho přežití komplikují nejen jiné kmeny, ale hlavně jediný zdroj vody, kvůli kterému tady od pradávna žijí.

Není tomu tak dávno, co jsem psal článek o tom, že v prostředí českého fotbalu po letech klidu opět vypukl skandál. Jednalo se o kauzu plnou „cinknutých“ výsledků, sázek, korupce, úplatků a zejména unfair hry. Celou situaci jsem hodnotil jako největší ostudu, která český fotbal potkala za dlouhá léta a která se s ním bude ještě dlouho táhnout. Bohužel jsem nevěděl, že mnohem větší, smutnější a zcela neakceptovatelný skandál se na český fotbal řítí. 9. května 2026 se český fotbal zařadil mezi fotbalově „balkánské“ země, které si s fanouškovskou kulturou příliš hlavu nelámou. Co se stalo a co si musíme z celé události vzít?

A chtělo by se říci „jeden lepší než druhý“. Tím prvním byl spisovatel a prozaik Lukáš Cabala, který četl v klubovně PEN klubu 28. 4. 2026. Byl tak sedmým autorem v pořadí jedenácti slovenských spisovatelů, kteří přijali pozvání na literární festival Slovenské jaro. Cabala, narozený v roce 1986, je považovaný za „představitele magického realismu“, místopisně se soustřeďuje zejména na Trenčín, kde také v městské části Opatová žije a provozuje internetový antikvariát „Čierne na bielom“, který založil v roce 2011 spolu s rodiči; a podnes mu skýtá i obživu.

V Česku se již několik dekád (zejména od dostavby jaderné elektrárny Temelín v roce 2000) intenzivně řeší, jak nastavit český energetický mix tak, aby byl ekonomicky a zároveň ekologicky udržitelný. Debata se vede v tomto základním paradigmatu: odklon od uhelných elektráren v roce 2035 a výstavba nových jaderných bloků. Součástí nového energo-mixu má být výrazněji elektřina z obnovitelných zdrojů a též malých modulárních reaktorů. Primárně u solárních a větrných elektráren se však veřejný diskurz stále vede v podstatě toliko v režimu „zastánci versus odpůrci“, takže koncepční plánování je prozatím v útlumu. Dnes se podrobněji podíváme na větrné elektrárny – jak fungují, co vadí jejich odpůrcům, co (ne)jsou relevantní připomínky a jak se političtí představitelé státu snaží tyto zdroje podporovat.

Bývalý dlouholetý předseda ODS a expremiér Petr Fiala ve svém posledním projevu na kongresu sám pojmenoval důvody svého konce v čele občanských demokratů a formuloval doporučení pro další směřování pravice. Kongres ODS tehdy všechna jeho doporučení za hlasitého potlesku odmítl, nebo je nechal tzv. „vyšumět“. Pozorný divák české politické scény však může nyní, před důležitými komunálními volbami, vnímat jasné paralely mezi aktuálním vývojem a tehdejšími vizemi Petra Fialy.

Severní Korea nedisponuje příliš širokým portfoliem zboží, které by bylo vhodné k exportu a jež by napomohlo trochu vylepšit zcela tristní obchodní bilanci. Přesto však diktatura, jejíž obyvatelstvo pravidelně lavíruje na hranici hladomoru, vyváží něco, co doslova vyráží dech a je signifikantním znakem celé řady afrických měst. Nejedná se o nic menšího než obrovské sochy, monumenty a památníky, za jejichž výstavbou stojí severokorejská stavební a umělecká společnost Mansudae Overseas Projects, která zaměstnává nejlepší odborníky, jež za tolik nenáviděné americké dolary budují napříč Afrikou to, co místním vládcům doslova na očích vidí.

V minulém článku jsem se zabýval tím, zda jako členská země NATO, kterou naše republika od 12. března 1999 je, vydáváme dostatek prostředků na naši obranu, resp. vnější bezpečnost. Po sdělení stanovisek současné a bývalé vlády jsem na základě reportu generálního tajemníka NATO za rok 2025 uzavřel, že alianční závazek 2 % HDP ročně sice naplňujeme, ale druhým dechem jsem dodal, že v kontextu současného globálního napětí lze brzy očekávat silný tlak na růst těchto výdajů až k hodnotě 5 % HDP ročně. Jenže otázce, zda dáváme na obranu naší země dost, by měla předcházet otázka jiná – zda vynakládáme na naši obranu prostředky efektivně.

A co by si nechválila: Začíná máj a nebe je hluboce a propastně azurové. Sucho je, to ano, sucho, až pampelišky pod lesem zasychají v poupatech. Ale tenhle týden už jistě přijde déšť… Docela nedávno pronesla tuhle hlubokomyslnou úvahu na zahradě jedné pražské vily pod velmi rozkvetlou třešní a dostalo se jí téhle odpovědi: „Nevím, co si tak chválíte, vy snad můžete být jen ráda, že brzo umřete a už vám může být jedno všechen ten hnus, ve kterém musíme žít! A naše děti!“ Stará žena se zasmála, protože respondentka mohla být klidně její dcerou a s mladými má být člověk zadobře. Je hezká, pracovitá, podnikavá, úspěšná ve svém oboru, pečlivě co možná trendy … ale starostlivá a účinlivá! A asertivně upřímná, což se cení.

Veřejná správa má své nezastupitelné poslání. Není jím maximalizace zisku, ale správa důvěry. Každá koruna, která projde rozpočtem města, kraje či státu, není kapitálem investora, ale závazkem vůči daňovému poplatníkovi. Závazkem, že bude využita smysluplně, účelně a především ve prospěch veřejné služby – dopravy, školství, zdravotnictví.

Poslední dny probíhá na našem politickém kolbišti souboj současné a bývalé vlády o tom, jestli je bezpečnost naší země skutečně prioritou té současné. Podle představitelů bývalé vlády tomu tak není, kdy tento názor opírají primárně o výši výdajů směřovaných do rozpočtu Ministerstva obrany (v současnosti v držení ministra jakožto nestraníka – „odborníka nominovaného vládní stranou SPD“) aktuálního státního rozpočtu a dodávají, že jsme svědky prachsprostého populismu a že prioritou jsou spíše dárečky voličům. Členové současné vládní garnitury tyto výroky popírají a obranu naší země jako svou prioritu vnímají. Pojďme se podívat na čísla a další relevantní okolnosti.

Dramatické víkendové události v západoafrickém Mali patří k těm nejdůležitějším minimálně od roku 2022, kdy se vojenská junta v Bamako rozhodla minimalizovat spolupráci se Západem a otevřela svou náruč Rusku. Deklarovaným cílem bylo zajistit v zemi pořádek, což se za čtyři roky nejen že nepovedlo, ale současná bezpečnostní situace je nejhorší od roku 2012, kdy se na severu země o pozornost poprvé přihlásili Tuaregové.

Vznik státního rozpočtu na letošní rok byl překotný. Po loňských volbách a vzniku nové vlády došlo k tzv. rozpočtovému provizoriu, tzn. že státní rozpočet nebyl schválen v řádném termínu (tj. do konce kalendářního roku), pročež země několik měsíců fungovala v omezeném výdajovém režimu. Po schválení návrhu rozpočtu vytvořeného novou vládou začal „standardní“ státní rozpočet, ten byl silně kritizován jak z řady sněmovní opozice, tak ale i z řad ekonomů a odborných institucí. Na otázku, v jaké kondici je letošní státní rozpočet ve skutečnosti, nám odpovídá nedávná studie Centra veřejných financí, která jako referenční období pro popis vývoje příjmů a výdajů státního rozpočtu stanovila roky 2019 až 2026.

Dalším účinkujícím autorem v literárním festivalu Slovenské jaro, který pořádá České centrum Mezinárodního PEN klubu, byla básnířka a spisovatelka Dominika Moravčíková, která 16. 4. 2026 v klubovně Českého PEN klubu v Praze uváděla svou sbírku osmi povídek Dom pre jeleňa. Příběhy povídek se odehrávají v různých typech odloučeného osídlení - v horské osadě či na samotě, na salaši nebo i v samotném „domě pre jeleňa“. Důsledkem civilizační odloučenosti lidí je jejich splynutí s přírodou a se zvířaty, která nejen vstupují do příběhů jako skutečná, ale působí na lidi i v pověrách a v tajemných příbězích, kdy například není tak jisté, do jaké míry člověk je vlkem, a případně naopak. Různé nadpřirozené síly mají vliv na jejich konání a životy. Tuto jistou baladičnost si Moravčíková nevymýšlí, spíš ji zaznamenává z reálného prostředí a vkomponovává do svých příběhů. Výstižně, sevřeně, s velikým smyslem pro povahy jednajících postav a jejich duše.

Budova, která již mnoho let neslouží svému účelu, dokáže stále vzbudit řadu emocí u mnoha Plzeňanů. Nicméně celý příběh této stavby je mnohem složitější, než si většina lidí představuje, a porevoluční vývoj v privátních rukách je zahalen řadou nesrovnalostí. Dokonce se na různých fórech objevují názory, že budova by měla znovu sloužit svému původnímu účelu. To je však nemožné a dovolím si říct i nežádoucí.

Stále častěji se z médií a tiskových zpráv dozvídáme o poměrně mladém, avšak za krátkou dobu dobře zdokumentovaném, fenoménu – o tzv. kyberútocích. Tento pojem můžeme definovat jako akt snažící se o anonymní, neoprávněný přístup k počítači, výpočetnímu systému, počítačové síti nebo jiné počítačové technologii s úmyslem způsobit škodu či získat majetkový prospěch. Jde tedy o protiprávní jednání, které se v on-line prostoru zaměřuje na sabotáže a zneužití různých technologických systémů. Kyber-pirátství, jak se také někdy kyberútokům říká, má skutečně široký záběr. Může jít o akce jednotlivce (tzv. hacker), skupiny, mezinárodní zločinecké organizace (někdy podporované přímo státem), může směřovat proti běžným občanům, institucím (např. nemocnicím) nebo celým městům či dokonce státům. Napáchané škody jsou často zcela nevratné a také velmi drahé. Jak je na tom s kyberútoky Česko a co lze zlepšit pro ochranu našich zájmů?

Ačkoliv se v souvislosti s českým exportem do Afriky nejčastěji vybaví české zbraně, auta typu Tatra nebo třeba potravinářské výrobky z mléka, jejichž výroba nemá v Africe tradici, ale v severní Africe je místní milují, tím skutečně nejrozšířenějším českým zbožím jsou mnohem konzumnější věci: kvalitní český brokát, pestrobarevné skleněné korálky a slušivé fezy. Tyto zdánlivě obyčejné artikly díky své kvalitě doslova dobyly kontinent a touží po nich rozhodně více Afričanů než po slavných „čézetách“ nebo náklaďáku s nastavitelným podvozkem.

Od dubna letošního roku začalo v praxi platit tzv. „Jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele“ (dále v textu také jen „JMHZ“), zřízené zákonem č. 323/2025 Sb. V jádru věci jde o skvělý digitalizační počin našeho státu – zaměstnavatelé nemusí posílat téměř třicet formulářů různým státním institucím, ale pošlou pouze jeden – České správě sociálního zabezpečení (dále v textu jen „ČSSZ“), která předmětná data a údaje sama rozešle jednotlivým ostatním institucím (např. finančnímu úřadu, úřadu práce či statistickému úřadu). Jenže se zdá, že tento skutečně dobře vymyšlený krok na cestě k plné digitalizaci se příliš nepovedl, protože lidé z praxe poukazují jednak na až přehnanou detailnost, která přílišně zasahuje do osobní sféry zaměstnanců a dále na nefunkčnost a nepropracovanost samotného systému z hlediska digitálního. O co konkrétně jde?

A to po té nejlepší, po té nové na Písek. Krom vyložených špiček se tu dá ještě jezdit docela svižně, není nijak přecpaná kamiony a příliš často se také neocitá v hledáčku Zelené vlny. Zkrátka, dálnice je komfortní, ale jízda po ní je přesto opruz, z dálnice je vidět zase jenom dálnice. Stará žena už neumí jezdit úplně automaticky jako kdysi, musí se malinko soustředit, aby se cítila suverénně. Nejlépe si v hlavě převalovat příběh, aby cesta lépe ubíhala. Po meči pochází z motoristického rodu: její dědeček, když bankrotoval, když přicházel valem o všechno, měl ještě pořád – do poslední chvíle – v garáži závodní vozy. Ani s nimi nezávodil; držel je jako estetické předměty, vskrytu možná čerpal sílu z jejich skryté síly. Její otec pošetilec měl hrůzu z nemovitého majetku, zato věřil, že musí mít to nejlepší auto. Možná dvě. Freude Freude, asi úpěnlivě doufal, že mu dodají sebevědomí i zařazení. V jistém omezeném smyslu to – tehdy – ani tak naivní nebylo.

Od ledna roku 2021 nefiguruje v českém daňovém systému tzv. superhrubá mzda (dále v textu také jen „SHM“), kdy došlo po 13 letech fungování k jejímu zrušení. Šlo o výrazný zásah do příjmové stránky státního rozpočtu, kterého se dopustily tehdy vládní ODS spolu s opoziční ANO a SPD. Ekonomové od té doby hovoří o tom, že tento krok vytvořil v českém státním rozpočtu výraznou disbalanci, která se promítá v tzv. strukturálním deficitu (deficit státního rozpočtu očištěný o externí vlivy, tj. deficit „v naprosto normálních ekonomických časech“). Ten se pohybuje v současné době v intervalu 1,75 % až 2,25 % HDP. Co zrušení superhrubé mzdy vlastně znamenalo, co způsobilo a proč to byl nedopracovaný krok?

Debata o věkových limitech pro volené funkce v Česku stojí na předpokladu, že vyšší věk znamená vyšší kvalitu rozhodování. Při pohledu na politickou praxi posledních 35 let však tento předpoklad nelze brát zcela vážně. Historie věkových hranic českého volebního systému i mezinárodní praxe ukazují, že jde spíše o tradici „rady starších“ než o racionálně podložené pravidlo zajišťující lepší chod státu. V době, kdy se opakovaně otevírá otázka věku pro aktivní volební právo, dává smysl ptát se, zda by právo být volen nemělo být stejně dostupné.