Ondřej Vaculík: Takové já mám štěstí

A najednou jednoho rána zaznělo po Kaťuše „jezdím ke svému strýci, co bydlí v Prosečnici, sádrové trpaslíci tam na zahrádce má…“ Jiří Suchý to zpíval velice zaujatě a věrohodně, takže jsem neodolal a asi jako dvanáctiletý tajně se vypravil na výlet do Prosečnice. Abych se na trpaslíky jeho strýce podíval. Vlakem jsem jel podél Sázavy, jízdenka asi za korunu, a z vlakové zastávky jsem vyběhl kopcem do vsi (ta je součástí Krhanic). Narazil jsem toliko na trpaslíka jednoho, který vůbec neměl pohled vyšinutý, nýbrž tvářil se velice netečně, jako že s písničkou nemá nic společného. Nebyla to marná cesta, já zklamán nebyl, protože tam jsem pochopil, že proti světu skutečnosti je svět fantazie, který nemá žádná omezení, nemá hranice, je nekonečný a může být takový, jak si ho člověk vytvoří. A pak už jsem vždy s údivem visel na Suchém a žasl, co všechno on dokáže vymyslet. –„ Už na východě svítá, bar zeje prázdnotou..“ Ten kontrast - obraz. Nebo: „Věštkyně, když jí přidáte, vám bude věštit jenom blahobyt…“ Ovšem měl i texty zádumčivější, například: „Na vrata přibili můj kříž…“ nebo později proslavené „Jó, to jsem ještě žil…“

Spolu s hrami V + W mi S + Š vytvořili – a později Suchý už sám - vnímání světa, v němž „rozplynou se i nejčernější chmury“. Zvláště pak po srpnových tancích v roce 1968, kdy se mi (nejen mně!)hodně zavřel svět, ale už marně mě svými klepety svíral, „bříško mi z toho nebolelo“. I když jsem se učil zedníkem a půlku života strávil na lešení. ¨

Jiří Suchý dovršil 1. října devadesátý pátý rok svého života a jak naznačil, rád by tu pobyl tak prý do sto šesti let. (No to mně potáhne na pětaosmdesát! ) Skvěle, Suchý!

Také literární vědec a kritik Vladimír Karfík dovršil stejného data jako Jiří Suchý stejného věku, tedy pětadevadesáti let.

Vladimír Karfík mě v roce 1990, obrazně řečeno, sundal s lešení a pozval jako redaktora do Literárních novin, které znovuzakládal. Vstoupil jsem tam bez výběrového či přijímacího řízení, které bych totiž – nic kloudného nevěda – dozajista nevykonal. Obrazně řečeno u Suchého jsem vychodil základní školu, u Karfíka už pětatřicátým rokem si pozvolna studuji školu vysokou – tolik se toho od něho dozvídám nejen o literatuře, ale také o historii, výtvarném umění, architektuře, hudbě, ba i o politice. Nemusím skládat žádné zkoušky ani zápočty, lezu si svým tempem, které odpovídá mým schopnostem a mému račímu znamení. Vladimír nezkouší, nenaléhá, možná jenom někdy tiše žasne, ale co nadělá, je trpělivý. Jakého žáka si tenkrát vybral, takového má i nyní.

Za Vladimírem Karfíkem je rozsáhlé dílo kritických úvah, esejů i příležitostných recenzí. Jde o stovky literárně vědných průniků do tvorby autorů od raných šedesátých let až po dnešek. Pro současného čtenáře je to nejen připomenutí určitých významnějších tvůrců a jejich díla, ale také vhled do tehdejších kulturních poměrů, připomenutí témat, společenských nálad a situací. Je to i záznam o době přes reflexi její literatury. Tím, že jeho tehdejší kritické úvahy nenesou žádné znaky poplatnosti ideologii, mají nyní stejnou platnost, jako měly tehdy. Myslím, že není českého významnějšího spisovatele či básníka posledních sta let, jehož dílo by Karfík nějak nereflektoval, nebo je opomněl. Pouze s jedinou výjimkou nikdy nikoho neodsuzuje, dnes by se řeklo, nepopravuje. Vždy předpokládá dobrý úmysl, nějakou invenci a energii, kterou autor do díla vkládá. A z toho se vychází.

Už jako Vladimírův žák prvního nebo druhého semestru jsem se ho tázal na to, co považuje za největší lidskou ctnost. Odpověděl: zdrženlivost. - A co je úlohou intelektuála: vracet se k původnímu. To bylo před více než třiceti lety. Dnes bych řekl, že je to ještě platnější než tehdy. Vidím v tom záchranu civilizačních hodnot.

Díky editoru Janu Šulcovi Karfíkovo souborné dílo kritických úvah a textů, čítající několik set stránek, co nevidět vyjde pod názvem Podél plotu. Podél plotu, někdy i dosti ostnatého, si nejen já mohu díky Suchému a Karfíkovi kráčet celým svým životem. Takové já mám štěstí!