Vláda Andreje Babiše po měsících váhání přistoupila – byť zcela neočekávaně – k předložení návrhu na zrušení koncesionářských poplatků pro veřejnoprávní média (tj. Českou televizi, Český rozhlas a Českou tiskovou kancelář) a přesunu financování pod státní rozpočet. Návrh nakonec prošel v Poslanecké sněmovně prvním čtením a vzhledem k jeho průběhu byla reakce sněmovní opozice zcela predikovatelná, dala by se shrnout jako „opoziční tajfun“ tiskovek a prohlášení, ve kterých opoziční předáci varovali před deinstalací demokracie v Česku, zestátněním veřejnoprávních médií a potlačováním občanské společnosti. Jsou tyto obavy skutečně na místě?
.jpg)
Na samý začátek je nutno si říci několik faktů – zaprvé koncesionářské poplatky (dále ve textu jen „poplatky“) nejsou ze své povahy ničím jiným než nepřiznanou přímou daní, zadruhé jejich zrušení bylo součástí programového prohlášení vlády, zatřetí měsíční výše obou poplatků dohromady je dnes na úrovni jednoho chudšího oběda v restauraci a začtvrté financování veřejnoprávních médií skrze státní rozpočet není v Evropě ojedinělost. Z tohoto jednak plyne, že úvahy o výši poplatků jsou zcela legitimní, stejně jako debaty o definici poplatníka a také, že se nelze vládě divit, když po kritice týkající se neplnění předvolebních slibů přistoupila k jejich dílčímu plnění. Zároveň je nutno zdůraznit, že změnou financování v podobě pouhé změny „finančního toku“ (tj. namísto přímo platby koncesionářského poplatku nově skrze státní rozpočet) a nikoli v podobě změny zdroje oněch financí (poplatník koncesionářského poplatku rovná se daňový poplatník) se zátěž pro rodinný rozpočet nikterak nezmenší, protože je v důsledku úplně jedno, zda stát vezme občanovi peníze z levé nebo pravé kapsy. V tomto směru je argument vlády lichý a zavádějící.
Zavádějící jsou však též prohlášení opozice o tom, že financováním veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu se tyto stávají médii s nutným příklonem k vládě z důvodu finanční závislosti. Jak se však zamýšlená úprava financování odlišuje od současného stavu? Výše koncesionářského poplatku je dána zákonem nikoli ústavní síly, takže vláda ji může pouhou prostou většinou výrazně změnit (snížit). Zákon o státním rozpočtu je také zákonem „běžným“ a je také schvalován prostou většinou. Nejsou tedy již dnes veřejnoprávní média do značné míry závislá na sněmovní většině, tj. vládě?
Ano, je možné přijmout silnější legislativní záruky před záměrným „vyhladověním“ veřejnoprávních médií – např. umožnit změnu výše poplatků pouze zákonem ústavním. Zde se však nabízí otázka, kdy naposled měla česká vláda ústavní většinu a zda se tak dopředu nevyloučí i možnost zvýšení poplatků z důvodu politické reality. V podobném duchu je možné snadněji umožnit českým občanům, kteří jsou zastánci role veřejnoprávních médií, aby sami, na dobrovolné bázi, financovali (skrze ve své podstatě sponzorské dary) jejich provoz. Mají-li občané zájem na tato média z vlastní vůle přispívat, není důvodu jim v tom bránit.
Ano, můžeme vést nekonečné debaty o způsobu, kterým proběhlo první čtení, zda byla nebo nebyla dodržena legislativní pravidla. Můžeme vést nekonečné debaty, zda má vláda právo z titulu většiny prosazovat své záměry na úkor práv opozice. Skutečně důležité ale je přestat vykreslovat naši demokracii jako tak moc křehkou, že ji zničí financování veřejnoprávních médií způsobem, který funguje v mnoha jiných, zcela demokratických, státech Evropy.
JUDr. Matěj Novák
.png)
