Vláda se ve svém programovém prohlášení – v kapitole „Zdravé veřejné finance“ – zavázala k postupné konsolidaci veřejných rozpočtů. Z prohlášení plyne, že hodlá tento svůj slib splnit majoritně díky zaprvé masivním investicím do dlouhodobého ekonomického růstu, zadruhé důslednému naplňování hospodářské strategie a konečně úsporám v provozu státu. Mimo to vláda deklarovala, že deficit veřejných rozpočtů bude držet bezpečně pod hranicí 3 % HDP.
Skutečnost českého státního rozpočtu, resp. rozpočtování české vlády je však taková, že strukturální i celkové saldo sektoru veřejných institucí má v roce 2027 dosáhnout 3,5 % HDP, nicméně dle kalkulace Národní rozpočtové rady až 3,7 % HDP, tj. určitě ne bezpečně pod 3 % a předaleko od dlouhodobě udržitelných veřejných financí, což by znamenalo vrátit se alespoň ke strukturálnímu saldu na úrovni 1 % HDP.
Vláda dle svého aktualizovaného fiskálně-strukturálního plánu na roky 2027-2030 projektuje poměrně rychlý pokles salda veřejných financí (2027 – 2,8 %, 2028 – 2,0 %, 2029 – 1,6 % a 2030 – 1,2 %). Vezmeme-li jako referenční hodnotu velikost české ekonomiky dnešního dne, znamenalo by to snižovat deficity přibližně každý rok o 150 miliard. Tato částka převyšuje celoroční rozpočet drtivé většiny ministerstev (kromě obrany, školství a práce) a je větší než rozpočet několika ministerstev dohromady. Jen z tohoto si lze snadno představit, o jak veliké škrty by muselo jít, kdyby měla být celá situace saturovány výlučně na konto výdajů.
Celou situaci navíc komplikují nynější záměry současné vládní garnitury. Například zamýšlený návrat tzv. školkovného či slevy na studenta jdou z logiky věci proti záměru konsolidace, neboť se jedná o opatření, které budou příjmy státu naopak snižovat. Stejný efekt má (již přijaté a účinné) snížení odvodů pro osoby samostatně výdělečně činné. Na straně výdajů se vláda v určitých oblastech vydává stejně protichůdným směrem – vzpomeňme např. zvýšení penzí skrze jednorázový příspěvek ve výši 2 000 Kč pro každého seniora příští rok nebo tolik kritizovaný plán převést financování médií veřejné služby pod státní rozpočet či aktuálně stanovované stropy pohonných hmot.
Mohlo by se zdát, že vláda si vážnost situace aspoň částečně uvědomuje, když připravuje rovněž kroky, které by příjmy státu zvýšily (např. EET 2.0, zavedení daně z kratomu či zavedení sektorové daně). Jenže je nutno vnímat, že i kdyby byly všechny tyto kroky zavedeny a využity v maximální možné míře, státní rozpočet by to rozhodně nezachránilo, neboť by stále šlo o značný nepoměr. Ač se vláda zatím odmítá otevřít skutečné debatě o výdajové stránce rozpočtu, je více než jasné, že nakonec bude nutno i zde provést – pro někoho velmi citelné, tím pádem politicky krajně nepopulární – zásahy. Zároveň je nutno si otevřeně přiznat, že oblasti, které jsou schopné přinést úspory v řádu desítek až stovek miliard, jsou de facto jenom tři – školství, zdravotnictví a platy. A tyto oblasti jsou právě ty, které budou občany bolet nejvíce.
Není na místě bezhlavá panika, ale rozhodně není na místě se tvářit, že se nic neděje. Naše situace připomíná film Titanic v momentu, kdy loď již narazila do ledovce a několik nejnižších pater je už zatopeno. Na horní palubě se však stále tančí a roznáší šampaňské.
JUDr. Matěj Novák

